Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda |
Tomáš Zahradníček: Nejdůležitější poznatky Státní bezpečnosti[MF Dnes, 14.4.2007, str. 10] - ukázat všechny fejetonyZastánci plánovaného Ústavu paměti národa mají pocit, že kromě nich se málokdo stará o výzkum Státní bezpečnosti. Není to spravedlivé. Vzhledem ke své profesi historika, jsem se také já chtěl zasloužit. Před lety jsem zjistil, že v polském Ústavu národní paměti ve Varšavě se dají půjčit souhrnné zprávy ekonomické kontrarozvědky ze sedmdesátých let, které se posílaly z Prahy do Varšavy. Po tříměsíční odtajňovací proceduře jsem dostal avízo, že na mě čekají ve studovně. Nejdřív jsem složky chtivě prolistoval, pak znovu a znovu pročítal v naději, že to nemůže být pravda. Ale byla. První zpráva z Prahy informovala polské ministerstvo vnitra, že jeden inženýr – příjmení verzálkami – se při návštěvě japonské obchodní delegace v gumárnách Púchov vyptával na citlivé údaje o výrobě. V další se pravilo, že pracovníci zahraničního obchodu jsou podle zjištění StB i po prověrkách nespolehliví, ze svých cest po světě vyvozují politicky nesprávné závěry a v soukromí dál poklonkují Západu. Co mi zvlášť utkvělo v paměti, je zpráva o odhalení špionážní akce: jakási agentura z Curychu obeslala ředitele velkých továren v Československu dopisem, v němž od nich žádala zaslání profesního životopisu. Dopis byl podepsán anglickým Who is who, což podle analýzy StB ukazovalo na americkou rozvědku. Akce se provalila, několik ředitelů dopis hned předalo policii, ale v StB existovalo podezření, že ne všichni. Na tomto místě nevydržel můj předčtenář, odstavec zatrhl a opatřil třemi otazníky. Zprávy z osmdesátých let se v polském archivu nedochovaly. Nevím, jestli se naši s Poláky přestali o poznatky dělit, nebo jestli zprávy chodily dál, ale Poláci je rovnou vyhazovali. Když jsem se nachechtal dosyta, složky jsem vrátil a šel domů. Platit za xerox mi připadalo jako vyhazování peněz. Dneska mi to je líto, byly tam další prima špeky, které jsem už zapomněl. Vlastně jsem to celé pustil z hlavy, až diskuse o Ústavu paměti národa mi příhodu se zprávami StB připomněla. Četl jsem na to téma plno úvah a zkušeností, které se s mými míjejí. Já předpokládám, že ze slíbených sedmnácti kilometrů dokumentů bude aspoň šestnáct a tři čtvrtě k popukání. Po četbě několika souhrnů nejdůležitějších zpráv se zvlášť těším na méně významné poznatky, které se do kolegiální výměny ani nedostaly. Nevím, jestli se jejich četbou přiblížíme k pochopení minulosti, ale jsem si jistý, že se zase jednou královsky pobavím. *** Až se otevřou archivy, to se všichni pobavíme! |