Tomáš Zahradníček: Neposedná mysl historika Dušana Třeštíka (nekrolog)

[MF Dnes, 24.8.2007, str. 11] - ukázat všechny fejetony

Žádný odborník Dušan Třeštík nebyl. A co hůř, nechtěl se jím stát. Svět historických bádání o středověku, k němuž jako pracovník Akademie věd po půl století patřil, jeho neposedné mysli nestačil. Málo se staral o to, co už věděl a uměl, co vybádal a napsal. Z bezpečné dráhy renomovaného experta ho sváděla neposedná mysl.

Zajímaly ho nové otázky a problémy, které ještě neměl vyřešené; budoucnost, současnost, filozofie, politika, technika, umění, média a mnoho dalšího. Zkoušel o nich psát a v pokročilém věku stále vesele podstupoval riziko začátečníka, který v neznámém terénu snadno šlápne vedle. Rozený esejista, své přešlapy přijímal stejně samozřejmě jako objevy a trefy do černého: řada článků, knih, edic, rozhlasových a televizních pořadů, výstav a konferencí vznikla díky inspiraci Třeštíkovou poznámkou na okraj v článku nebo hovoru.

V mediální éře, která nastala po roce 1989, se cítil jako ryba ve vodě: člověk sršící nápady, zdatný stylista a pohotový řečník. Pro noviny a časopisy napsal stovky úvah, glos a komentářů. Nejsoustavněji přispíval v polovině devadesátých let do Lidových novin, jejichž názorovou tvář nějaký čas určoval spolu s Václavem Bělohradským a několika dalšími akademiky. LN z toho málem zašly na úbytě. Přílišná blízkost vládní politice, již tehdy okusil, byla zkušeností, k níž se později nechtěl vracet.

Rád vyváděl z vyjetých kolejí sebe i jiné a málokterá pravda, pro niž včera s vážnou tváří snášel sto důvodů, mu za týden ještě stála za řeč. Když mu mladí kolegové před časem vyčetli, že v jedné odborné otázce ustoupil ze stanoviska, které zastával v šedesátých letech, a nahradil ho novým, podle mínění kritiků horším, kroutil nad tím hlavou: jak po něm někdo může chtít, aby si čtyřicet let myslel pořád totéž? Na zastávání názorů se hodil málo.

Jako celá jeho generace studující společenské vědy na přelomu čtyřicátých a padesátých let prožil dospělý život ve stínu politiky. Středověk, který si na pražské univerzitě vyvolil za svou odbornost, skýtal řadu předností. „Moji spolužáci vlčáci-politruci, ze kterých tehdy šel strach, se sem nehnali, protože by se nejdřív museli naučit latinsky,“ vysvětloval svou volbu studentům vyzvídajícím, proč se člověk jako on, který každou chvíli píše glosy do novin, vůbec dal na dráhu medievalisty.

Ovšem Velkomoravská říše a počátky přemyslovského státu, které se staly Třeštíkovou odbornou doménou, rozhodně nelze počítat k nepolitickým tématům, jen v nich panovala větší volnost pro člověka nadaného tvůrčím duchem a fantazií. Jako začínající autor věnoval vřelé řádky vzdělanému a světaznalému děkanovi pražské kapituly Kosmovi, sestavujícímu pro Přemyslovce českou historii tak, aby obrazy minulosti vedl české panovníky po správných cestách do budoucnosti.

Můžeme je chápat jako Třeštíkovo spisovatelské krédo. Také on chtěl tvořit dějiny pro dnešek a pro zítřek. Tvrdil, že žádná „skutečná“ historie neexistuje a že každá „pravda“ podléhá zubu času. Všechno, co z minulosti potřebujeme znát a mít k našim životům, si musíme sami vylovit z nekonečné řeky událostí, které se kdysi staly. Soudil, že bychom si měli znovu „vymyslet český národ“ a že bude třeba i „vymyslet Evropu“.

Jsou to úkoly ne zrovna malé a sám s nimi už nepohne. Čeští historici se budou ještě dlouho přít o to, jestli jsou správně zadané. Za sebe mohu říct, že lepší zadání jsem ještě neslyšel.