Tomáš Zahradníček: Barbaři útočí, stavějí pomníky

[MF Dnes, 30.5.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Zaplňování veřejných prostorů památníky a pomníky nekončí. Nápady a vůli je prosadit má kdekdo. Skupina aktivistů hodlá v pražské Libni postavit památník atentátu na Heydricha, na Kozím plácku má stanout Sigmund Freud; v Plzni se vleče debata o podobě a umístění pomníku generála Pattona, v Jeseníku o památníku obětem komunismu, v Ostravě o Masarykovi... Zastánci dalších a dalších projektů mají stále stejný a zdánlivě neotřesitelný argument: neexistence pomníku je skandál. Kdo je proti projektu, je proti atentátu na Heydricha, proti osvobození Plzně Američany, proti obětem komunismu, proti Masarykovi... „Je TGM v Ostravě nevítaným hostem?“ ptá se Zdeněk Figura v Listech moravskoslezských. V Právu označil Jan Střelka fakt, že atentát na Heydricha dosud nepřipomíná památník, za „tak strašnou ostudu, že to nikde ve světě nemá obdoby“. Žádná ostuda, žádný nárok na pomník. Ve velkých městech a zvlášť v jejich centrech už jich je beztak příliš. Nejlepší by bylo vyhlásit moratorium, aspoň na sto let.

Pomníkáři jsou agresivní lidé. Připomínají barbary, kteří neznají jiný způsob, jak uchovat vzpomínku, než její zhmotnění – udělat ji pokud možno co největší, z ušlechtilého materiálu a umístit na zvlášť nepřehlédnutelném místě, aby o ni bylo třeba zakopávat. Lidem a událostem, jimž chtějí vzdávat poctu, tím mnoho neposlouží. František Palacký dostal v Praze od vděčného národa hromadu kamení, ale sebrané spisy mu nikdo nevydá. Prostranství, které bylo před sto lety před jeho sochou vyhrazeno pro vzpomínkové slavnosti, občas zaplňují jen zadní voje demonstrací proti reformě zdravotnictví.

Pomníkáři nechtějí vědět, že dnes umí většina lidí číst, že existuje rozhlas a televize, prostor na internetu. Kdo chce, dokáže si Freuda, Pattona či Masaryka připomenout intimnějším a užitečnějším způsobem, než je pouť k jejich kamenným nebo železným nápodobám. Opravdu působivým pomníkem naší doby je dobře udělaná internetová stránka, kritické vydání díla. Výroční televizní pořad už pár desetiletí zcela nahrazuje někdejší pomníkové slavnosti. Nepřekáží, neútočí. Pokud je nesnesitelný, dá se vypnout.

Pomníkáři jsou také pesimisté. Předpokládají, že všechno důležité už se stalo a že si to máme jenom pamatovat. Většina pomníků v centrech velkých měst vznikla v posledních sto dvaceti letech.

Pro budoucnost žádné místo nezbývá. Jako by nikdo nepočítal s tím, že v příštích staletích se v naší zemi objeví takoví velikáni, že jim bude třeba udělat místo. Stoleté moratorium by našim následovníkům ušetřilo rozhodování, kterého ze smutných pánů sundat ze soklu jako prvního.

***

Pomníkáři nechtějí vědět, že existuje televize a internet