Tomáš Zahradníček: Pomníky ano, každý na svou zahradu

[MF Dnes, 27.6.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Snad bych se měl cítit polichocen, když se autoři pamětní desky v Heydrichově zatáčce přihlásili k mému sloupku Barbaři útočí, stavějí pomníky (MFD 30. 5.). Poté, co pokoutně odhalili upomínku na parašutisty atentátníky, označili v rozhovorech pro média sami sebe za „barbary“. Následné internetové debaty o pamětní desce, hojně navštěvované, zcela opanovali anonymní vlastenci. Diskusi o umisťování pomníků se snaží proměnit v národní boj: opravdoví Češi jsou všichni pro.

Kdo vznese jakoukoli věcnou námitku, jen kryje své pravé myšlenky – ve skutečnosti je mu líto, že Heydricha zabili. Tihle dobráci, vystupující pod žertovnými pseudonymy a prokládající své příspěvky státní vlajkou, zjevně mají sto chutí zkoušet své bližní z národní spolehlivosti. Zajímavý rozměr debatě zato dal Dušan Třeštík (Barbaři uctili atentátníky, dobře udělali, LN 20. 6.). Vytkl mi, že jsem zapomněl na důležitý rozměr soukromých pomníkářských aktivit naší doby. V Evropě se proti národní paměti organizované a prosazované státem stále sebevědoměji prosazují paměti dílčí, třeba generační, profesní, místní, rodinné. Pokud správně rozumím, sympatizuje Dušan Třeštík s projevy historie prožívané lidmi a hmotnou upomínku atentátu pokládá za její zdravý projev. Můj odpor proti novým pomníkům a propagování jiných forem vzpomínání pochopil jako projev fachidiocie: v televizním pořadu či na internetové stránce může být více informací, a protože historici informace obyčejně milují, soudí, že chci lidem brát symboly a místo nich podstrkávat doučování. Proti autentickým, „malým pamětem“ vůbec nic nemám, naopak, kde jen mohu, foukám jim do plachet. Chtěl jsem jenom upozornit na potíže s jednou formou jejich projevu, kterou je stavění pomníků a památníků na viditelných místech veřejných prostorů. Málokterý majitel malé pravdy o minulosti si tiše postaví pomník osoby, jejíž kult pěstuje, v koutku své zahrady.

Všichni se tlačí do veřejných prostor, všichni by byli nejraději přítomni na Pražském hradě. Ale abychom spolu vydrželi, měli bychom si klást jistá omezení: když se všichni budeme chovat jako malý stát a po nocích budem stavět pomníky a přišroubovávat pamětní desky, tak si města zničíme: zkuste chodit dvacet minut celkem libovolnými ulicemi v centru Prahy a zkuste přitom zaznamenávat všechny připomínky minulosti! A to tam ještě nemáme sochu Václava Havla, Václava Klause, Ferdy Mravence… (seznam skandálně chybějících soch a pomníků si do počtu jednoho sta laskavý čtenář podle vlastního uvážení doplní z lexikonu historických osobností).

Místa je dost... Na internetu

Tvrdím navíc, že přidávání dalších hmotných upomínek je zbytečné, když máme po ruce prostory, kde je místa dost: televize, rozhlas, internet. Že by elektronická média navíc přinášela nějaké informace, to mě upřímně řečeno ani nenapadlo. U televizních pořadů o historii mi vždycky údaje, které tam zaznívaly, připadaly jako celkem libovolná nádivka, jíž se vyplňuje čas mezi dramatickou hudbou na začátku a na konci. Hlavním poselstvím je přece sám symbolický fakt vysílání pořadu o jisté osobě nebo události, jejichž dějinný význam se zřetelně odlišuje podle toho, jaký vysílací čas jim přidělí.

Barbarské je, upřesňuji tedy, neznat míru, nemít ohledy a nevěřit ničemu, co neváží aspoň metrák.

Nové hmotné pomníky ano, ale každý na svou zahradu.