Tomáš Zahradníček: Tíha císařského dědictví

[MF Dnes, 25.7.2007, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Co je taky hrůza, prezidentské portréty na známkách.

„Rychlé šípy vyprodány, mám už jenom Klause,“ omlouvala se mi včera paní na poště, když jsem chtěl hezkou známku na pohled. Bylo to stejné za Husáka i za Havla.

Že se na prvních poštovních známkách v polovině 19. století objevily hlavy soudobých panovníků, to dávalo smysl. Pošta byla císařská a královská, svého druhu soukromý podnik pro blaho dynastie, státu a poddaných, z nichž se teprve stávali občané. Rakouská pošta si s Františkem Josefem vystačila celá desetiletí.

Republika si s císařským dědictvím nevěděla rady. Co na mince, co na bankovky a známky, co do škol? Začalo se sympaticky - první československé známky přinesly hradčanské panoráma, ale brzy na nich byl zase obličej, prezidenta. Od té doby se přes všechny režimy udržuje představa, že lid si na prezidenty potrpí. Jenže ono je to spíš jako s tím pánem, co dělal v suterénu obřízky, nevěděl, co do vitríny, tak tam dal kukačky. Panovníka nemáme a nechceme, ale vitrína zůstala.

Konec prezidentů

Ve vládních kruzích všech režimů navíc panuje pověra, že nějaká hlava na ukazování lidu být musí, nejlépe s knírem, což je od posledního převratu patrně norma: nikdo jiný už se ani neodváží kandidovat. Česká pošta se neumí osmělit a říct, že už prezidenty vydávat nebude. Teď se rýsuje nebývalá šance. Klaus už známku má, právě takovou, jakou si zaslouží, a před volbou si stojí jako favorit. Když vyhraje, doprodají ležáky a sérii mohou tiše uzavřít.

Možná řeknete, že podobenky a další císařské atributy prezidentského úřadu, o nichž jsem psal minule, jsou neškodná tradice, tak proč se v ní vrtat. Léta pozoruji své prezidenty, jak nesou tíhu císařského dědictví, a obávám se, že tato tradice je velice škodlivá. Že z vladařských kulis a vyprázdněných forem se na Pražském hradě jankovatí; prezidenti i jejich personál. Husák ke konci své dráhy vymýšlel, jak se přihlásit k Masarykovu odkazu, globální starosti Václava Havla i Václava Klause netřeba připomínat.

O tom, jak divočí personál, se dají psát humoristické romány, viz libovolný text nynějšího mluvčího Hradu. Petr Hájek je sice třída, ale pro mě zůstává symbolem hradní neomalenosti starší obrázek z Varšavy. Nechtěně se mi nahrál do paměti jeden skeč z prezidentského předpokoje: Havlův mluvčí Ladislav Špaček si rozepne sako, zapře si záď o empírový stolek, pohrává si se svazkem klíčů a zrakem znuděně bloudí půl metru nad hlavami novinářů. Pan domácí, který pustil do garáže ušmudlané řemeslníky.

Co s prázdnou pompou?

Nechci vyvolávat Špačkova ducha - i té jeho učebnici bontonu srdečně přeji úspěch a těším se na Hájkovu. Jen snáším dokumentaci k tezi, že s prázdnou pompou provázející prezidenta a jeho úřad by se mělo něco dělat. Stávající poměry rychle proměňují původně milé a rozumné lidi v arogantní a neomalené panáky, kteří z těch parád a fanfár za pár měsíců chvíli nevědí, čí jsou. Určitě se dá najít nenásilný způsob, jak celý úřad postupně zcivilnit, přiblížit formu reálnému obsahu, zmenšit napětí, které mezi nimi vládne a je zdrojem potíží. Obecný lid, ten proměnu unese. Horší to bude s lidem hradním.