Tomáš Zahradníček: Otýpka na hranici profesora Budila

[MF Dnes, 29.8.2007, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Marek Jakoubek a já máme starosti s plzeňským profesorem Ivo T. Budilem. A se vším, co se kolem něho děje od chvíle, kdy se v Sociologickém časopise objevila zpráva, že opsal cizí článek, a později doklady toho, že při své práci opisoval častěji.

Marek Jakoubek napsal do posledního čísla týdeníku A2 úvahu o Budilově aféře, z jejíhož čtení jsem si odnesl dojem, že si myslí všechno naopak. Bydlíme tu s Markem Jakoubkem ve stejné zemi, budeme skoro stejně staří, chodili jsme nejspíš do podobných škol, čteme stejné časopisy a knížky, a on si myslí všechno naopak! Právě to je na kauze Budil užitečné, že si můžeme, Marek Jakoubek a já a všichni ostatní, kterým to připadá důležité, plno věcí vyříkat a ujasnit.

Marek Jakoubek se pozastavuje nad tím, proč se píše s takovou naléhavostí o předložených důkazech, že univerzitní profesor opisoval. To náhodou vím a mohu mu to vysvětlit: protože to je důležité. Podobně se noviny věnují každému případu, v němž je veřejně činná osoba podezřelá z porušování pravidel, která by měla z titulu své funkce a profese dodržovat a chránit.

Pojem „pravidla“ Marek Jakoubek ve své úvaze vůbec nepoužívá, ale právě o ně jde. V akademickém světě se soutěží o tituly, posty, granty a další požitky hmotné i symbolické. Podezření, že jeden úspěšný soutěžící pravidla porušoval, že používal nedovolené prostředky, se musí vyjasnit. Nejen kvůli poraženým, ale taky proto, aby soutěž mohla pokračovat.

Zvláštní, že Marka Jakoubka málo zajímá, zda profesor skutečně opisoval, nebo ne. Zajímají ho výhradně tvorové, kterým říká „strůjci“. Rozlišuje je na dva druhy, na „strůjce poctivější“ a „zbytek“.

„Strůjci poctivější“ jsou úplně pitomí. Marek Jakoubek je pozoroval a došel k závěru, že si všichni myslí to samé - totiž že vyšetření Budilovy aféry přivodí „zlom, česká sociální věda projde očistnou lázní a pak, pak už bude všechno fajn“. Nevím, jak na to přišel. „Zbylé“ prozkoumal pouze z etického hlediska a rozdělil je na dva rody, mstivých a závistivých. Jestli tomu celému učenému třídění správně rozumím, tak si jako každý jiný autor článku o Budilově aféře mohu vybrat, zda jsem blb, nebo grázl. Chytří a charakterní se poznají podle toho, že mlčí.

Marek Jakoubek je ke konci své úvahy vyloženě zábavný. Varuje, že po Budilovi mohou přijít další a další vědecké aféry a odhalení plagiátů, až „česká sociální věda zkolabuje, neboť přežijí jen ti, kteří nepublikují“. Jako žert bych to bral. Jestli to Marek Jakoubek myslí vážně, musí dostat vážnou odpověď: Nesmysl. Seznam vědců, kteří se podepsali pod petici žádající důsledné prošetření Budilova případu, je současně seznamem autorů, kteří se nebojí toho, že by v jejich publikacích mohl Marek Jakoubek nebo kdokoli jiný objevit závažné prohřešky proti dobrým zvyklostem vědecké práce.

Zapomněl jsem ještě říct, že Marek Jakoubek je oboustranný doktor. Důležité to bude až teď, poněvadž v závěru svého článku ironizuje zájem o celý případ méně otitulovaných jedinců: „Ano, největším příspěvkem české sociální vědě některých strůjců kauzy Budil byly zatím nikoli publikace na pultech knihkupectví, ale otýpka na hranici profesora Budila.“ Rád bych se otýpkářů zastal: člověk přece nemusí mít ani řidičák, aby ho ohrožovala skutečnost, že policejní šéf nedodržuje pravidla na silnicích. Marek Jakoubek žádá, aby se na celý spor pohlíželo také sociologicky. Mohu mu jeden poctivý sociologický výklad nabídnout: zatímco signatáři petice hájí pravidla akademické práce, která jsou nezbytná pro slušné fungování vysokých škol a společenských věd, on v této debatě jenom brání svého šéfa.