Tomáš Zahradníček: Nevyžádaná rada Václava Havla

[MF Dnes, 5.9.2007, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Mít svého vlastního bývalého prezidenta, to je luxus vyhrazený pro bohaté, demokratické státy, kde se včerejší náčelníci nejedí.

Máme jednoho, Poláci tři. Asi bychom je měli začít dohánět.

To už je takový osud, že Václav II. bude zase druhý. A kdyby někoho v Polsku napadlo vydat mu nějakou knížku, mohli by tam dva bývalí čeští prezidenti na paralelních autogramiádách glosovat politický vývoj současně. Samozřejmě, že zcela opačně.

Jeden by pochválil vládu, druhý opozici, čímž by se vzájemně vynulovali, což se jim ostatně dlouhá léta daří.

Že jsem navrčený, za to může včerejší glosovací povinnost, kterou jsem dobrovolně přijal. Jde o tu Havlovu poznámku na autogramiádě v Krakově, podle níž by stálo za to přizvat k předčasným volbám v Polsku mezinárodní pozorovatele. Přeložit si tuto větu z političtiny není složité. Udělal to přede mnou kolega z polských novin: současné vládě se podařilo rozvrtat vládní aparát včetně bezpečnostních složek natolik, že si jeden nemůže být jistý, co všechno budou ti lidé schopni pro zachování moci udělat.

Pro tu malou část polské politické veřejnosti, která výrok zaznamenala, nebylo těžké poznat, odkud vítr vane. Zvlášť když je známo, že osobní přátelské vztahy dnes Václav Havel udržuje především s Aleksanderem Kwasniewským, což část staré protikomunistické opozice pokládá za selhání a mravní skandál.

To už je takový osud, že se prezidenti kamarádí hlavně mezi sebou. Někteří jsou milí, vstřícní a přátelští, s takovými se chtějí kamarádit všichni ostatní prezidenti, dokonce i Bush - to je u nás v regionu případ Havla a Kwasniewského.

Pak jsou prezidenti, s nimiž se kamarádí těžko, nejspíš proto, že se už narodili jako chlapečci, kteří se na kamarádění moc nehodí, a prezidentský úřad na tom nic nezměnil. Třeba Walesa, Kaczynski a ještě jeden, na jehož jméno si nemohu vzpomenout. Wolf?

Co Havel zase napáchal v českopolských vztazích, je každopádně nehoráznost. Zvlášť když sám přiznal, že tamní politickou situaci podrobně nesleduje. To je celý Havel. Kwasniewski s Michnikem mu něco nakukají a on se hned angažuje ve prospěch kamarádů, což pokládá za boj za demokracii.

K politické situaci u sousedů by se měli vyjadřovat především odborníci, kteří dění v Polsku dlouhá léta podrobně sledují a chladnokrevně vyhodnocují. Třeba já.

Alespoň přes internet se stále snažím polské noviny sledovat, ale přiznávám, že v poslední době mi to jde nějak ztuha.

Chvílemi ztrácím přehled o tom, kdo koho tajně odposlouchával, co pro novináře nahrávala policie a co pro policii novináři, který bývalý ministr vnitra je ještě na svobodě a kterého už zatkli. Člověk nad tím kroutí hlavou a říká si, že současné vládě se podařilo rozvrtat vládní aparát včetně bezpečnostních složek natolik, že si jeden nemůže být jistý, co všechno budou ti lidé schopni pro zachování moci udělat.

Proč ta dobrovolně přijatá glosovací povinnost? Kdo se po volebním vítězství Kaczynských veřejně posmíval panikářským komentářům zahraničního tisku k vývoji v Polsku a moudře broukal, že se nic neděje, ten by se měl veřejně chytit za nos a říct, že se spletl.

Což činím u příležitosti rozumného návrhu Václava Havla našim severním sousedům.

Ovšemže byl tento návrh rozhořčeně odmítnut. Prý tady nejsme žádný Bubákov, ale Evropská unie. Jak mi v takové situaci říká Hajdula: nevyžádané rady se nevracejí.