Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Vývoj a život člověka

str. 19

Voticko nemělo tak dobré a příhodné podmínky pro rozvoj člověka jako jiné oblasti, na př. Polabí, které bylo dříve osídleno, protože poskytovalo primitivně hospodařícím zemědělcům lepší možnost obživy. Teprve když tyto kraje byly osídleny, mýtili pravěcí obyvatelé našich krajin podél řek husté lesy a pomalu se tu trvale usazovali.

Nemáme zde proto prakticky ze starší doby kamenné ani střední doby kamenné žádné nálezy. Kamenná sekera nalezená v Křížově pod Blaníkem byla sice označována jako nález z této doby, která obsahuje léta 20 000 a 8 000 let před naším letopočtem, avšak její podrobnější průzkum ukázal, že jde pouze o náhodný odštěpek horniny, a nikoliv o dílo umělé. Teprve v mladší době kamenné, zvané též neolit, obsahující léta 2500 a 1700 let před naším letopočtem, máme jasné důkazy o osídlení naší krajiny. Nejvýznačnějším nalezištěm je prastarý vápencový lom, zvaný Bílý kámen, který leží při modře značené cestě 149 asi 1½ km za přechodem trati v Sázavě, jižně od nádraží Sázava. Lom je dobře viditelný po levé straně, jdeme-li od Sázavy směrem na Bělokozly. Lom byl dosti důkladně prozkoumán v r. 1937 a bylo zde nalezeno skoro 2000 různých zlomků odštěpků a částí kamenných nástrojů, které byly v tehdejší pravěké dílně vytříděny a odhozeny jako nepotřebné.

Další nálezy z té doby pocházejí od Kňovic a Zvírotic, kde byly nalezeny kamenné mlaty a sekerky. Značná část nálezů byla zničena nebo znehodnocena tím, že dříve tyto nálezy, nazývané hromovými klíny, byly používány jako léčivý prostředek a roztlučené užívány. Další nálezy byly zjištěny u Jetřichovic, a to

str. 20

dvě široké sekery z nazelenalé břidlice. Podobné nálezy byly zjištěny i u Konopiště. Zdejší sekerka byla pěkně hlazená.

Starší i střední doba bronzová nepřináší rovněž skoro žádné nálezy. Teprve mladší doba bronzová, spadající do let 1100 až 750 před naším letopočtem, nám poskytuje další nálezy. U Zrůbku byl odkryt knovízský dvojhrob, avšak nálezy v něm byly, tak jako u jiných nálezů z této doby, velice chudé. Pouze knoflíky z tepaného bronzového plechu jasně prozrazují knovízskou kulturu. Mezi Křepenicemi a Zvíroticemi bylo odkryto knovízské popelnicové pole. Nádoby mají typickou trojúhelníkovou ozdobu.

Do starší doby železné, obsahující léta 750 až 450 před naším letopočtem, spadá nález, učiněny roku 1940 na vrcholu Blaníku v místech kamenných valů. Byly zde odkryty půdorysy tří chýší a zbytky tuhovaných, hrubých nádob. Soustavný průzkum a výkop však proveden nebyl. V r. 1956 bylo odkryto velké hallstattské sídliště u Krašovic.

Do mladší doby železné, t. j. do let 400 až 0 před naším letopočtem, spadají nálezy kultury stradonické, zjištěné u Hostěradic. V té době již sídlil v našich zemích keltský národ Bojové. Podle nich dostala naše země latinský název Bohemia. Nádoby byly již točeny na hrnčířském kruhu a byly zdobeny vlnovkou. Nejvýznačnějšími nálezy této kultury jsou zlaté mince, t. zv. duhovky, jejichž první veliký nález byl učiněn roku 1771 u vsi Podmokly nedaleko Radnic na Plzeňsku. Nešlo ještě o mince v našem slova smyslu, každá měla jinou váhu a velikost a hodnota musela být zjišťována pomocí vah, na tehdejší dobu poměrně přesných. Průměr mincí kolísal od 7 do 18 mm. Ražba byla provedena pouze na jedné straně a představuje nedokonalá vyobrazení slunce, hvězd, trojúhelníků a vzácně také nejasné obrysy lidských postav. Všechny tehdejší mince byly raženy ze zlata získaného rýžováním, protože Bojové ještě neznali dobývání zlata z rudy affinací. Při rozboru ryzosti zlata nalezených mincí stradonické kultury bylo zjištěno, že jejich značná většina odpovídá ryzosti zlata, které se vyskytovalo na levém břehu Sázavy na díle Sv. Barbory u Hostěradic. Lze z toho tedy právem usuzovat, že tato část naší oblasti byla tehdy pravidelně osídlena a byla zlatou pokladnicí národa Bojů.

Také doba provinciálně římská poskytuje jen některé jednotlivé

str. 21

nálezy. Z této doby tedy od r. 1 do r. 500 pocházejí nálezy římského původu z okolí Lštění a dvě zlaté římské mince nalezené na poli severozápadně od Sedlčan r. 1812.

Po r. 500 přicházejí již do našich zemí naši slovanští předkové, kteří si zde stavějí primitivní hradiště, chráněná valy a dřevěnými předprsněmi. Tuto dobu nazýváme dobou hradištní. Obsahuje léta 600 až 1000. Z té doby pochází v naší oblasti několik hradištních celků do dnešních dob dobře rozeznatelných.

Západně od Kamýka na vrchu, na kterém jsou dnes zbytky bývalého hradu Vrškamýk, je na třech stranách dobře rozeznatelný val a příkop. Je to zbytek původního slovanského hradiště. Proti Cholínu na pravém břehu Vltavy se mohutně zvedá homolovitý vrch. Po jeho jižním úbočí procházejí modře značená cesta 157 a žlutě značená cesta 564. Na vrcholu tohoto kopce je hradiště, nazývané Kolo hořejší. Jeho zvláštností je pravidelný kruhovitý tvar o průměru 45 m. Kolem něho jest příkop 8 m široký, nyní však již značně zanesený, avšak přesto i dnes patrný. Okolo příkopu jest asi 2,5 m široký ochoz. Od Kola hořejšího směrem k jihozápadu, tedy směrem k Vltavě, postupuje ostroh, který náhle končí a k jihu spadá příkře do údolí, jímž teče malý potok. Ostroh má na temeni rovinku, kde bývalo menší hradiště, nazvané Kolo dolejší. Na východní straně je do půlkruhu obepíná příkop 17 m široký. Jinak nebylo třeba žádného opevnění, protože na západě bylo kryto tokem řeky. Rovněž osada Nalžovické Podhájí, která leží při červeně značené cestě 022, obsahuje staroslovanské hradiště. Na severovýchod od vsi na příkrém ostrohu, který tvoří bezejmenný potůček a silný Musík, jest staré hradiště, do kterého byl přirozený přístup jen od severu, a s této strany je dosud chráněno mohutným valem. Rovněž na Pačické hoře ležící jižně od Sedlčan při červené značce 022 jest nedokončené slovanské hradiště. Neodborník je může jen velice těžko nalézt a zjistit, protože zbytky jsou skutečně nepatrná.

Naproti tomu je krásně zachované hradiště nad Lštěním při kostele sv. Klimenta, kterým prochází modře značená cesta 139.

Kromě nálezů hradišť nám poskytla obraz, byť jen částečný, o životě našich předků také pohřebiště. Staří Slované za dob pohanských mrtvé spalovali a popel ukládali do popelnic, které stavěli na úroveň půdy a navršili na ně nevelikou mohylu. Jsou

str. 22

tedy dnes nálezy těchto hrobů v zachovalém stavu velice vzácné, protože většina jich byla ať již přirozenou cestou nebo zemními úpravami zničena.

Při modré značce 155 přijdeme po projití cihelnou k Červenému mlýnu. Zde na paloučku pod mlýnskou stokou stávaly kopečky asi 6 m v průměru a 1 m výšky. Nájemce mlýna, chtěje zvýšit výnosnost louky, tyto kopečky kolem r. 1870 rozvezl. Podle jeho vlastních slov stály uprostřed dva hrnce s popelem a uhlím, které rozkopal a střepy hodil do potoka. Dále pak tam byly ťnějaké věci z mosaziŤ, o kterých nevěděl, k čemu jsou, a dal je dětem na hraní. Tak z lidské neznalosti bylo zničeno starobylé slovanské žárové pohřebiště.

Stejně tak při stavbě silnice u Osečan byly odkryty staroslovanské žárové hroby, ale nepozorností a nepřivoláním odborníků byly nádoby zcela zbytečně zničeny. Podobně se stalo i s mohylami v Pořešicích a Otradovicích. Bohužel v minulém století nebyli zde lidé vůbec o významu těchto pozůstatků informováni, a tak mnoho vzácných památek bylo naprosto neodpovědně zničeno.

Roku 1916 bylo na farské zahradě v Jesenici odkryto pohanské pohřebiště asi z roku 1000. Byly tu tři kostry, ale zbyly jen části lebek a holenních a stehenních kostí. Roku 1940 byly nedaleko kláštera v Černých Budech nalezeny dvě skupiny hrobů, z nichž větší obsahovala 18 hrobů. Nálezy byly však chudé, jak tomu u hrobů z této doby bývá, protože hroby obsahovaly pouze vědérka na svěcenou vodu, ukazující na 10. století.

Všechny tyto nálezy svědčí sice o tom, že krajina osídlena byla, ale stále šlo o osídlení jednotlivé, a nikoliv soustavné.

Roku 1035 staví Prokop u Černých Bud kostelík pro potřebu mnichů a legenda z té doby popisuje okolní krajinu jako pustou. Některé osady naší oblasti jsou velice starého původu, jako na př. Blažim u Živohoště, která se připomíná již v zakládací listině kláštera Ostrovského v r. 999. Většina osad na Benešovsku, Vlašimsku a Sedlčansku byla však založena teprve ve 12. století.

Zajímavý nález byl učiněn roku 1884 při stavbě silnice od Křepenic k Vltavě. Byl zde vykopán žárový hrob, obsahující džbáneček s ouškem a pokličkou, ukazující na 12. století. V té době nebylo již dovoleno pohřbívání pohanským způsobem, tedy spalování

str. 23

mrtvých. Šlo tedy v tomto případě o tajný pohanský pohřeb v opuštěné krajině.

Na konci 12. století patřila sice ještě většina půdy, která byla pokryta lesy, panovníkovi, avšak ten ji za různé služby uděloval v léno svým poddaným, takže krajina se postupně drobila na menší panství. Značnou část půdy drželi drobní šlechticové a velkých feudálů zde mnoho nebylo. Pouze Rožmberkové drželi větší část půdy v okolí Miličína a Sedlčan. Velkým držitelem půdy byla ovšem církev, stejně jako tomu bylo na ostatním našem území.

Důležitou tepnou naší oblasti byla zemská stezka, která procházela přibližně po trati dnešní státní silnice Praha—Benešov— Votice—Miličín—Tábor. Na této silnici můžeme dobře sledovat pohnuté doby našich dějin, hlavně v době husitských válek.

Počátkem listopadu r. 1412 projížděl tudy od Benešova k Táboru mistr Jan Hus, když byl v Praze stižen klatbou a odcházel na Kozí hrádek u Tábora. Tehdy měli panství při této silnici většinou jeho přátelé a příznivci. Líšno patřilo Václavovi z Dubé, pozdějšímu průvodci Husovu do Kostnice, Smilkov patřil Janu Sádlovi, královu příteli, Zvěřinec Václavu ze Zvěřince, příznivci církevních oprav, tvrz buchovská patřila Zbyňku Buchovcovi, pozdějšímu význačnému hejtmanu táborskému. Miličín byl sice rožmberský, ale nezletilý vladař byl v té době vychováván svou matkou Eliškou z Kravař, která bývala častou návštěvnicí Betléma. Všude tedy byli samí Husovi přátelé, u kterých mohl nalézt podporu a útočiště. Roku 1414 se Hus vracel touž cestou zpět, a to asi počátkem července, kdy na pozvání Jindřicha Lefla z Lažan se ubíral na hrad Krakovec, když Jan Starší z Ústí v červnu 1414 zemřel a jeho nástupce na Kozím hrádku nebyl Husovi přízniv. Ačkoliv není nijak historicky doloženo, že mistr Jan v naší krajině delší dobu pobyl a kázal, přece jen lid spojoval s jeho jménem různé stromy a předměty, u kterých prý měl kázání. Tak v Úklidě jest Husova lípa, mající ve výši 1 m nad zemí obvod 7 m, o které je vědecky dokázáno, že v 15. století již stála. Stejně je tomu s mohutným viklanem nedaleko Žemličkovy Lhoty, ke kterému jde od modře značené cesty 155 odbočka značená tvarovou značkou trojúhelníka. Tento viklan jest po celá staletí nazýván Husovou kazatelnou.

str. 24

K Husovu učení přilnuli nejprve Sedlčanští. Dne 17. června 1417 dal totiž velmož Oldřich z Rožmberka, tehdy ještě velice mladý, na radu Čeňka z Vartenberka na svých statcích rozhlásit, že všichni faráři, kteří se zdráhají podávat podobojí, mají se vyměnit těmi, kteří jsou k tomu ochotni. Takové byly tedy začátky pozdějšího úhlavního nepřítele všeho husitského!

Roku 1419 stěhoval se s celou rodinou po zemské stezce na nové hradiště hory Tábor šedivý Zbyněk Buchovec z Buchova, aby se tam ujal hejtmanské moci.

Učení Husovo se po smrti mistrově velice rychle šířilo mezi vším lidem a byla konána četná shromáždění, z nichž největší bývala na Beránku nedaleko Mladé Vožice.

Podobné shromáždění bylo svoláno také na den 10. listopadu 1419 do Prahy. Chystali se k němu poutníci z celých Čech a jihočeský oddíl, jdoucí od Blatné, byl přepaden těžce ozbrojenými žoldnéři Petra ze Šternberka, pána na Konopišti. K tomu prvnímu vojenskému střetnutí lidových sil s dobře vyzbrojenou panskou jednotkou došlo u Živohoště. Panské vojsko se však brzo po přepadení mělo přesvědčit o nezdolné síle husitských poutníků. Napadenému zástupu přispěchali brzo na pomoc ozbrojení poutníci ze západních Čech, které vedl kněz Václav Koranda. Dobře vyzbrojení žoldnéři se dali před mnohem chaběji vyzbrojeným lidem na kvapný ústup ke Konopišti. Oddíl poutníků z jižních Čech měl pochopitelně dosti značné ztráty. Zabití byli pochováni při potoce osady Bakoš, kterou prochází červeně značená cesta 023. Byly to prvé oběti husitských válek. Obvyklé cesty ku Praze byly obsazeny dobře ozbrojenými panskými jednotkami, které se snažily zabránit vstupu venkovské chudiny do Prahy, a tak museli poutníci volit okliku směrem k východu. Pod Jílovým přebrodili Sázavu a kolem města prošli na Prahu, kam dorazili 6. listopadu 1419, tedy včas.

Tvrz Kříženec nedaleko Zlatých Hor patřila r. 1419 Mikuláši Zajíci z Valdeka, který v naprosté neznalosti možnosti a síly lidového hnutí opověděl válku pražanům. Ti se dohodli s tábory, kteří se na Kříženec vypravili a po nedlouhém boji tvrz dobyli a obsadili. V květnu r. 1420 vyrazili táboři za vedení čtyř táborských hejtmanů Mikuláše z Husi, Chvala z Řepic, Jana Žižky z Trocnova a známého nám již Zbyňka z Buchova po naší cestě

str. 25

na pomoc Praze. Cestou poměrně snadno dobyli Benešova, bašty katolických Šternberků. Žižka se pak rychlým pochodem přesunul vpřed směrem na Čerčany, kde jeden jeho oddíl pod vedením Chvala z Řepic přešel u tak zv. Spáleného brodu řeku Sázavu. Bylo to asi 400 kroků po proudu od dnešního železničního mostu. Žižka se s hlavním vojem rozložil u Poříčí nad Sázavou, chystaje se rovněž k přebrodění řeky. Petr ze Šternberka, ačkoliv jeho oddíly byly porážkou u Benešova značně oslabeny, je znovu shromáždil a vydal se za Žižkou. Sám by si byl na něj netroufal. Od Kutné Hory se však blížil silný oddíl asi 10.000 mužů pod vedením Jana z Chotěmic a známého italského válečníka Pipa Spana z Ozory. Shodou okolností dorazil skoro ve stejnou dobu k Poříčí další silný oddíl, ve kterém byly shromážděny posádky obou pražských hradů. Tento oddíl měl asi 1600 mužů. Byla tedy převaha katolického vojska nad husitským výrazná a jejich snahou bylo zabránit za každou cenu přístupu husitského vojska ku Praze, a tak vytvoření spojeného vojska pražanů a táboritů, které za silnými hradbami města mohlo svou posici dobře uhájit. Byla tedy v sázce veliká věc. Husité se přesilou nijak nedali zastrašit, a tak během noci vypukla zuřivá bitva, ze které táborité dík obratnějšímu vedení vyšli jako vítězi. I sám Pipo Spano, proslulý mnoha vítěznými bitvami s Turky, ujížděl co nejrychleji z místa boje, aby snad svá záda nevystavil pádným okovaným cepům.

Táborité pak v pořádku přebrodili řeku a již nikým neohrožováni dorazili dne 20. května 1420 do Prahy.

Jihočeský feudál Oldřich z Rožmberka však dlouho moudrou politiku vůči husitskému hnutí neprovozoval. Papež si byl dobře vědom toho, co by znamenalo získání obyvatel tak rozsáhlého území, kterým Rožmberkové vládli, pro věc husitskou, a proto vyslal k Oldřichovi svého legáta Fernanda. Nemusel Oldřicha příliš přemlouvat k tomu, aby se zřekl podpory husitského hnutí, a tak r. 1420 došlo k tomu, že z rožmberských far byli vypuzeni knězi podobojí a opět nahrazeni katolickými. Z bývalého přívržence husitů se tak stal jejich úhlavní nepřítel.

Husité nelenili a snažili se, aby ničili jednak opevněné hrady a tvrze protivníka, jednak kláštery, protože odtud byl rozšiřován odpor proti husitství, a také proto, že obyvatelé klášterů obyčejně

str. 26

bezpracně žili na účet okolních vesnic. Přepadli proto začátkem roku 1420 ženský klášter v Louňovicích pod Blaníkem a klášterní budovu pobořili a vypálili. Některým řeholnicím se však včas podařilo uniknout. Se značnou částí klášterního pokladu se uchýlily na rožmberský hrad Příběnice, považovaný za nedobytný. Že to byla marná naděje, dokázal nám již známý hejtman Zbyněk z Buchova, který ještě v témž roce hradu dobyl.

Většina venkovských obcí v té době již náležela husitskému hnutí, avšak města, která ovládali buď měšťané, anebo katoličtí šlechticové, zůstávají ještě katolické víře věrna. Tak byla Vožice pod vládou katolických Ronovců udržována tuhým nátlakem ve víře pod jednou. Protože byla obava, že by město mohlo být táborským vojskem dobyto, bylo obsazeno královským vojskem pod vedením Mikše Divůčka z Jemniště, který sem přivedl značnou část jízdy po srážce u Sudoměře. Vožice neměla v té době skutečné hradby, byla obehnána pouze plaňkami a podle nich se také nazývala Vožice Plaňková. Ale ani plaňky, ani královské vojsko nezabránilo jejímu dobytí. Dne 5. dubna 1420 před úsvitem husité potichu odstranili plaňky a těmito průlomy vtrhli do města. Strhla se tuhá řež a pokud obránci neutekli do hradu, tyčícího se nad městem, byli pobiti. Ani silné zdi hradu neodolaly Žižkovu válečnému umění a hradu bylo po 8 dnech dobyto. Většina posádky byla zajata a zajatci pak byli Žižkou vyměněni za husity zajaté u Sudoměře. Je zajímavé, že jedním z význačných obránců byl také Jan Kaplíř ze Sulevic, který byl odměněn císařem Zikmundem za statečnost v tomto boji. Pro Žižku a celé husitské vojsko byl největší význam tohoto vítězství v tom, že husitům padla do rukou většina koní panského vojska, která vlastně tvořila jádro pozdější husitské jízdy. Městu byl pak určen táborský hejtman.

V červenci 1420 táhl Albrecht, vévoda rakouský, s vojskem od Budějovic na Votice, Miličín a Benešov, aby před Prahou Zikmundovi pomohl v boji. Oddíl asi 60 jezdců zabočil od Votic k Arnoštovicům, kde zajali husitského faráře Václava a jeho kaplana a přivedli je k vévodovi, jehož hlavní voj dosáhl Bystřice. Měli být souzeni samým vévodou, ale protože se jednalo pouze o víru a o kněze, nechtěl tento sám rozhodnout a předal záležitost k vyřízení biskupovi, který jeho vojsko doprovázel. Marně

str. 27

biskup využíval veškeré své výmluvnosti k tomu, aby je přiměl k odřeknutí se husitské víry. Byli proto dne 7. července 1420 ještě se třemi sedláky a čtyřmi chlapci ve věku od sedmi do jedenácti let na hrázi rybníka Splavu, kudy prochází červeně značená cesta 028, upáleni.

V srpnu 1420 byla mezi Oldřichovcem a Miličínem nedaleko myslivny Nuzova svedena bitka mezi Žižkou a panským vojskem. Po krátké šarvátce se obě vojska opět rozešla, aniž bylo dosaženo pro tu či onu stranu rozhodného vítězství.

V listopadu r. 1420 poznal již Oldřich z Rožmberka, jak nemoudré bylo jeho rozhodnutí vyhlásit husitům boj, a pod dojmem ztrát, které utrpěl, projevil ochotu uzavřít s Táborem mír na dobu půl roku. Vycházel při tom z předpokladu, že do té doby budou táborští císařským vojskem rozhodně poraženi, a proto souhlasil i s tím, že se na jeho panství může podávat přijímáni pod jednou i pod obojí způsobou. V naší oblasti měly tedy mít z této dohody užitek především Sedlčany a Miličín.

Stejně jako Rožmberk měnili své smýšlení i jiní bohatí šlechtici a mezi ně patřil i Václav z Dubé, o kterém jsme se zmínili již dříve jako o věrném průvodci mistra Jana do Kostnice. Bojoval nyní aktivně proti husitům, zúčastnil se na panské straně bitvy u Poříčí n. Sáz. a finančně a hmotně podporoval Zikmunda. Proto se k němu husité koncem října r. 1420 vypravili, ovšem ne na přátelskou besedu, jak tomu bývalo dříve, ale s houfnicemi a velkými praky, se kterými od Bystřice zahnuli k východu k jeho silnému hradu Líšnu. Nějaký čas hrad obléhali, ale bylo nutno, aby tento oddíl pomohl při dobývání říčanského hradu, neboť Diviš z Říčan, horlivý katolík, byl považován za většího nepřítele a značně škodil husitským vojskům v okolí Prahy. Oddíl byl odvolán a to pana Václava z Dubé a jeho hrad zachránilo. Naproti tomu to pád říčanského hradu urychlilo.

V té době držel hrad Zbořený Kostelec Jan Sádlo ze Smilkova, mírný kališník, který na sjezdech a sněmech vystupoval proti táborským radikálům. Byl proto obviněn ze zrady. Chtěl svou nevinu před soudem tehdy radikálních pražských konšelů dokázat a dostavil se 20. října 1421 na staroměstskou radnici, kde však byl zajat a ještě v noci popraven. To vyvolalo značné pobouření, protože Jan Sádlo jako oblíbenec zemřelého krále Václava IV.

str. 28

měl mnoho příznivců mezi mírnými husity. Byl to jeden z drobných projevů boje uvnitř husitského hnutí, kde na jedné straně venkovský lid a městská chudina stály věrně na programu husitské revoluce, kdežto na drahé straně drobná šlechta a bohaté měšťanstvo hájily své třídní zájmy. K těmto bojům patří i obléhání táborům věrné tvrze Křížence u Zlatých Hor od pražanů. Dobývali ji několik neděl a utrpěli značné ztráty. Tvrzi přitáhl na pomoc Bohuslav ze Švamberka a pražanům se do dalšího boje už nechtělo. Po vyjednávání od tvrze odtáhli.

Janek z Chotěmic, kterého jsme již poznali v bitvě u Poříčí, využil neshody mezi husity, zmocnil se Vožice a připojil ji k Vlašimi, kterou měl již v držení. Vedl s tábory zuřivou válku, při které zajatci nebyli zajímáni, nýbrž věšeni. Táboři se proto v roce 1424 vypravili na Vlašim a dobyli ji. Hejtmanem táborským se zde stal Tůma z Chotěmic, strýc Jankův. Po dobytí Vlašimi se r. 1425 táboři pod vedením Jana Hvězdy z Vicemilic, řečeného Bzdinka, vrchního hejtmana táborského, vypravili na Vožici. Po pěti nedělích se hradu zmocnili a pobořili ho tak, že již nikdy nebyl znovu obnoven. Bzdinka sám byl při dobývání hradu raněn a brzy zranění podlehl. Janek se do rukou husitů nedostal, i nadále prokazoval Zikmundovi platné služby a dočkal se toho, že roku 1437 mu byla Vlašim navrácena.

Bohužel, více a více urozených, kteří v r. 1415 podepsali stížný list proti upálení mistra Jana Husa, přecházelo v letech 1430 až 1433 na stranu katolickou. Patřili k nim Petr z Janova na Vysokém Chlumci, Unka z Neustupova, Mikuláš z Landštejna na Borotíně a mnozí jiní.

Roku 1434 psal Prokop Holý před bitvou u Lipan Prokůpkovi do Plzně list, ve kterém mu sděloval, že obě vojska se sejdou u Sedlčan a společně potáhnou proti panskému vojsku. Tento list však Prokůpek nedostal, protože ho zachytili Rožmberští. Dodnes je uložen v třeboňském rožmberském archivu.

V květnu r. 1434, když husitský voj táhl od Plzně, překročil Vltavu u Ústí n. Vlt., které je ovšem dnes zatopeno Slapskou přehradou, a odtud táhl k pevnému Starému zámku u Borotína, který ve dnech 11.—13 května marně obléhal. Odtud pak již táhl skoro přímo k severu ku Praze a k dějišti tragické bitvy Lipanům.

str. 29

Bitvou u Lipan však nebyla táborská moc zcela zlomena, protože kromě tohoto města zůstalo i mnoho měst královských věrno staré víře a na jejich mínění přece jen musel být brán zřetel.

Panská jednota se postupně snažila, ať již po dobrém nebo po zlém, tato místa zlikvidovat, a tak v květnu r. 1435 přitáhla silná zemská hotovost před hrad Ostromeč, obsazený táborskou posádkou. Vůdce hotovosti Hynek Ptáček z Pirkštejna, přemožitel Roháče z Dubé na Sioně, marně vyzýval táborského hejtmana Filipa z Padařova, aby se vzdal. Po dvacetidenním obléhání, dne 22. května byla nakonec učiněna dohoda, podle které bude posádce zaručen svobodný odchod do Tábora. To se také stalo. Hrad byl po odchodu husitů vypálen a pobořen a nikdy již nebyl obnoven.

Táborský odboj však netrval dlouho a 25. ledna 1437 došlo ke smíru mezi Táborem a císařem Zikmundem. Z Tábora se stala vrchnost s množstvím poddaných. 28. srpna 1438 poslali Táborští sousedům do Miličína pozdravný dopis, na jehož konci však požadovali 500 džberů obilí a 100 kop v penězích a pro případ zdráhání hrozili vypálením. Zemská hotovost zřejmě nemohla Miličínu bezpečnost zaručit, a proto Miličínští raději Táborským vyhověli.

Podobným způsobem jednali se statkem Zvěřineckým, který patřil Janu Leskovci, důvěrnému příteli nenáviděného Rožmberka. Když byli pak Táborští na sněmu v dubnu 1442 dotazováni, proč tak činí a tvrdě jednají, odpověděli, že se tak stalo pro blaho poddaných, protože jiný by žádal desetkrát více než oni. Dlužno doznat, že v tom měli pravdu, protože hejtmané rožmberští tak skutečně jednali.

Táborští se velmi často pokoušeli o výpady a tak 1441 přepadli hrad Kozí Hřbet nad Mastníkem a při prvém, nenadálém útoku vnikli až do hradu. Posádka Petra Břekovce, kterému hrad patřil, se však rychle vzpamatovala, útočníka zaskočila, vypudila a značnou část zajala. Zajatí pak byli odvedeni do Benešova a tam jako rušitelé míru oběšeni.

Je samozřejmé, že podobné poměry musely mít neblahý vliv na hospodářský život obyvatelstva, když jednou do krajiny vtrhli táboři a po druhé opět rožmberští, při čemž nečinily obě strany

str. 30

mezi poddanými pražádného rozdílu a braly vše, čeho se jím zachtělo. Důsledkem toho byla v letech 1442—1450 v naší oblasti nesmírná drahota. Ještě v r. 1450 vtrhli táboři na Benešovsko a Sedlecko.

Zdálo se, že červenec r. 1451 přinese krajině konečně klid, protože dne 8. července byl konán v Benešově sněm, kterého se zúčastnili vedoucí strany katolické a podobojí. Byli zde Jiří z Poděbrad, Jindřich z Rožmberka, Zdeněk ze Šternberka, Zbyněk Zajíc, Jan Smiřický, Zdeněk Kostka z Postupic a četní zástupci měst. Jednalo se o vládě Zikmundova vnuka mladičkého Ladislava Pohrobka. Ale naděje vyzněly naprázdno. Pořádek v kraji nastal teprve po roce 1452, kdy pro Ladislavovu nezletilost byl Jiří z Poděbrad zvolen zemským správcem. V té době mu padl do rukou Tábor a tím nastal definitivní konec moci této kdysi revoluční bašty. Po náhlé Ladislavově smrti byl Jiří z Poděbrad zvolen r. 1458 jednomyslně českým králem.

Po počátečním souhlase se však r. 1465 katoličtí páni seskupili v Zelenohorskou jednotu, jejímž náčelníkem byl Zdeněk ze Šternberka. Krajina byla vcelku při Jiříkovi, s výjimkou oblastí, které patřily Šternberkům, Rožmberkům a Vratislavům z Mitrovic. Vratislav z Mitrovic zahájil nepřátelství již r. 1458, kdy začal z mitrovické tvrze s výpravami na statky Jiříkových přívrženců. Později se s Jiříkem smířil a stal se purkrabím pražského hradu.

Boj mezi Jiřím a Zelenohorskou jednotou nabýval v celé krajině stále ostřejších forem a vyvrcholil tím, že v dubnu 1467 vojsko krále Jiřího oblehlo všechny šternberské hrady, tedy v naší oblasti Zbořený Kostelec, Líšno, Český Šternberk a pevné Konopiště. Přibík Tluksa z Čechtic, kterému patřila tvrz v Uhřicích, byl znamenitým válečníkem a vedl královské vojsko, obléhající hlavní sídlo Šternberků Konopiště. Kolem hradu dal vystavěti 14 mocných bašt, odkud bylo páleno z hrubých kusů půl druhého roku do hradu. Hrad se vzdal teprve po 18 měsících, v prosinci r. 1468. Ostatní tři hrady se vzdaly mnohem dříve. Vyvrácením moci Šternberků nebyla panská jednota přemožena, a tak boje za podpory jiných mocných katolických pánů pokračovaly dále. Prvé kroky k míru byly učiněny teprve r. 1473 na sněmu v Benešově, který se konal v chrámu, jehož skrovné zbytky dodnes obdivujeme. Konečný klid však nastal teprve v r. 1478.

str. 31

Důsledky bojů padly i na všemocné Rožmberky, kteří pro nedostatek peněz byli nuceni r. 1475 zastavit Sedlčany a r. 1473 prodat Miličín Lobkovicům na Vysokém Chlumci. Tím byl dán základ pro rozvoj Lobkovické domény v této oblasti.

Na začátku 16. století se v naší oblasti značně rozmáhá Jednota bratrská. Bratrské osady byly kolem r. 1500 v Benešově, Voticích, Prčici a Sedlčanech. Jednotu bratrskou nám dodnes připomínají osady Bratřejov a Bratříkovice s lesnatým vrchem Pikarty (562 m). Z rytířů to byl zvláště Jan Kostka z Postupic, který byl horlivým podporovatelem Českých bratří. Silná bratrská obec byla i ve Voticích. Patřila ale k menší části, která lpěla na původních zásadách zakladatele Řehoře a nebyla ochotna k sebemenším ústupkům od jeho názorů. Sbor měla v nynější faře a Jan Burian z Otic byl jejím horlivým příznivcem. Kališnický farář Rosa měl se staršími Jednoty bratrské neustálé rozpory, až konečně pod nátlakem Jana Buriana musel definitivně opustit Votice a uchýlit se do Neustupova. Kolem r. 1600 vedl Votickou obec Matěj Cyrus, význačný představitel tehdejší Jednoty bratrské. Pro svůj velký rozhled a znalosti nabyl značného vlivu na posledního Rožmberka Petra Voka, se kterým byl v častém písemném i osobním styku a umožnil tak Voticím zlepšení životních podmínek i značnou pomoc přímluvou u mocného pána. Cyrus se stal r. 1611 biskupem Jednoty.

Po nastoupení Habsburků na český trůn byli mnozí ze šlechty tohoto kraje věrnými královými služebníky. Tak Zdeněk z Lobkovic, pán na Vysokém Chlumci, byl za Ferdinanda II. nejvyšším kancléřem. Po památné pražské defenestraci r. 1618 byl direktoriem (stavovskou vládou) této funkce zbaven a jeho majetek zabaven. V roce 1619 obsadila stavovská vojska svými posádkami Konopiště, Orlík i Vysoký Chlumec.

Po zvolení Fridricha Falckého r. 1619 zaplavila naši oblast vojenská chátra složená skoro ze všech národností. Ta vystupovala jednou jako vojsko stavovské, jindy zase jako vojsko císařské, při čemž vždy nelítostně loupila. Venkovský i městský lid měl ve Fridricha Falckého pramalou důvěru. Na Vožicku a Sedlecku se sedláci shlukli do silných oddílů, v jejichž čele nosili černý prapor s umrlčí hlavou a ničili menší oddíly obou stran, aby tak uhájili své životy i majetek. Hlavní vojska ovšem plenila

str. 32

a pálila krajinu celkem beztrestně. Císařský generál Buquoy dorazil od jihu 19. srpna roku 1619 k Miličínu, zde se otočil a rychlými pochody dorazil k Písku, kterého dobyl 25. srpna. Jemu v patách postupoval se stavovským vojskem Thurn, který se však dozvěděl o dobytí Písku a táhl přes Sedlčany na severozápad, aby odřízl Buquoyovi cestu na Prahu.

Mezitím povstal proti císaři sedmihradský kníže Gabor Bethlen. Proto Buquoy opustil Písek a táhl přes Votice na Moravu proti Gáborovi. V zimě r. 1619 táhlo přes Votice, kdo ví již po kolikáté, stavovské vojsko pod generálem Mansfeldem. Přitom byla v noci vojáky zapálena stáj a od ní vyhořelo mnoho domů.

Křižování vojsk v krajině zdaleka nebylo skončeno. V září r. 1620 táhl kníže z Anhaltu se stavovským vojskem přes Petrovice, Krašovice, Krásnou Horu až k Vltavě, kde se u Zlákovic přebrodil. Stavovské vojsko bylo bídně placeno i živeno a není se co divit, že morálka byla bídná. Peněz se nedostávalo, a proto stavové přišli na jiný nápad, jak vojsko povzbudit. Vyzvali Fridricha, aby vojsko navštívil a dodal mu odvahy. Fridrich uposlechl a 1. října dorazil do Sedlčan. Do Zlákovic dorazil 4. října, kde zjistil, že zásobování vojska není vůbec zajištěno, a vyzval stavy, aby opatřili dostatek chleba, jinak že hrozí nebezpečí vzpoury. Nelze se tedy divit, že vojsko tak bídně živené bylo na Bílé hoře 8. listopadu v bitvě, která netrvala ani 2 hodiny, snadno poraženo.

Smutné následky nesli potom nejen stavové, ale i prostý lid. Po bitvě došlo jednak k trestání zúčastněných, jednak k velkým konfiskacím půdy. Zvláštní hrdelní soud, kterému předsedal kníže Lichtenštejn, vynesl četné rozsudky, jimiž bylo postiženo mnoho šlechticů z naší oblasti. Kašpar Kaplíř ze Sulevic, držitel Neustupova, měl být sťat, čtvrcen a po Praze rozvěšen. Protože mu však bylo přes 80 let, dostal milost, že bude jen sťat a hlava vyvěšena na mostecké věži. Diviš Černín z Chudenic a na Nedrahovicích, ač katolík, byl rovněž trestán na hrdle. R. 1618 byl totiž hejtmanem pražského hradu a 23. května vpustil rozvášněné zástupce stavů, čímž umožnil pražskou defenestraci. Tělo Černínovo bylo i s hlavou pochováno v Jesenici. Vně kostelní síně je opukový kámen a na něm podoba klečícího rytíře. Má to být Černín.

Podle písemných zpráv mělo být tělo Kaplířovo, ovšem bez

str. 33

hlavy, pohřbeno v Neustupově. V červnu 1921 byl proveden průzkum neustupovské hrobky, avšak pozůstatky Kaplířovy nemohly být identifikovány a byla vyslovena domněnka, že snad z obavy před pomstou jdoucí až za hrob bylo tělo někde tajně pohřbeno v Praze.

Bedřich z Bílé, držitel Uhřic, ač Fridricha Falckého za krále nevolil, přece jen se povstání zúčastnil, a zaplatil to ztrátou hlavy. Největšího majetku dosáhli Lobkovicové sídlící na Vys. Chlumci, kteří se nyní mnohokrát odškodnili za ztráty, které utrpěli zabavením svých statků v r. 1618. Polyxena z Lobkovic zakoupila za 16.000 kop Nedrahovice, Jesenici a Martinice zkonfiskované Černínovi. Rovněž tak získala za 2800 rýnských zlatých Obděnice a Kamýk, zabavené Myškovi ze Žlunic, horlivému protestantu, který před trestem uprchl do Saska. Miličín a Neustupov, konfiskované Kaplířovi, dostal generál Don Baltasar de Marradas y Vique na zaplacení jeho pluku, které mu císař dlužil. Kosovu Horu po Vilémovi z Říčan získal za 27.000 rýnských zlatých největší kořistník pobělohorské doby Albrecht z Valdštejna. Rovněž Sezima z Vrtby na Janovicích získal rozsáhlý majetek, mezi jiným také Votice po Kaplířovi. Kam až šla císařská pomsta, ukazuje případ Mikuláše Měděnce z Ratibořic, kterému patřily Kvasejovice a Stuchanov. Vzpoury se vůbec nezúčastnil, ale shodou okolností zemřel v Táboře, městě císaři nepřátelském, a proto bylo jeho dědictví zabaveno.

Kromě majetků šlechty byly postiženy i Sedlčany, které byly zbaveny mnoha výsad a mnozí majitelé domů potrestáni jejich konfiskací. Ceny domů se pohybovaly od 48 do 1000 kop.

Mohlo by se zdát, že svobodníci netrpěli těmito konfiskacemi, avšak nebylo tomu tak, protože šlechta uvalovala na ně takové daně, že je vůbec nemohli platit a vyprodávali se nejbližšímu šlechtici. Chlumecký hejtman v únoru r. 1624 hlásil svému pánu, že vykoupil pro panství nově 39 svobodníků.

Není nutno zvlášť zdůrazňovat, že nejvíce tím vším trpěl prostý lid. Nebylo nikoho, kdo by se ho ujal. Cizí soldateska zle řádila v zemi. Na organisovaný odpor nebylo ani pomyšlení. Nakonec však útlak dosáhl takového stupně, že na různých místech došlo ke vzpourám. Pobělohorský zbohatlík Michna z Vacínova zvlášť krutě utiskoval své poddané tak dlouho, až si zvolili za svého

str. 34

vůdce šlechtice Adama Hodějovského, bývalého majitele Týnce n. S., který rovněž konfiskací získal Michna z Vacínova. Adam Hodějovský shromáždil oddíl asi 8000 mužů a ze začátku měl značné úspěchy. Vzbouřencům se podařilo dobýt Konopiště, které bylo Michnovými žoldnéři houževnatě bráněno. Dobyli i Benešova a vypálili týnecký zámek. Nakonec drželi tito stateční selští rebelové pevně v rukou celé Michnovo území na Benešovsku a Neveklovsku. Michna si to samozřejmě nemínil nechat líbit. Podařilo se mu u Lichtenštejna zajistit pomoc císařského vojska.

Vzbouřenci se uchýlili na Neštětickou horu u Neveklova, kterou podle svých možností a zkušeností opevnili. Bránili se velice statečně, ale zkušení žoldnéři císařského vojska brzo jejich statečný odpor početní přesilou zdolali. Mnozí ze zajatých byli popraveni a na panství zavládl ještě větší útlak. Adam Hodějovský s několika málo unikl z obklíčení a zemřel později v cizině.

Také Bedřich z Talmberka prováděl na Vlašimsku protireformaci tvrdým způsobem a následkem toho také zde došlo k velké organisované vzpouře. Sedláci z dalekého okolí, ozbrojeni pouze sečnými zbraněmi, přepadli vlašimský i domašínský zámek a obou dobyli. Zvláště měli spadeno na vlašimského hejtmana, který krutě sužoval kališnické faráře. Hejtman byl vzbouřenými sedláky sťat a jeho hlava nošena na kopí. Zde si sedláci přece jenom vzpourou svou situaci zlepšili, protože Bedřich z Talmberka ve své závěti sepsané jadrnou češtinou přikazuje svým synům, aby poddané neobtěžovali dalšími robotami a trvali pouze na starobylých povinnostech.

Stejně tak na šternberském panství byl r. 1627 hrad Český Šternberk od pobouřených sedláků vytlučen, zde však vzpoura nedosáhla takového rozsahu jako na Neveklovsku a Vlašimsku.

Ruku v ruce s útlakem hospodářským postupoval i útlak duševní. Knězi podobojí byli vypuzeni a nahrazováni kněžími katolickými, kterých byl naprostý nedostatek. Často byli dosazováni na kněžský úřad dobrodružní cizinci, kteří česky vůbec neuměli. V r. 1627 byl ve Voticích založen františkánský klášter, jehož hlavním účelem bylo obracet lid na víru katolickou.

Východně od Vlašimi je vrch Kostelík, t. zv. Kladrubská hůra, na kterém stával prostý kostelík, kam ve výroční den upálení mistra Jana Husa byly konány velké pouti, které však byly r. 1627

str. 35

na zákaz protireformační komise přerušeny. Náhradou za to měly být lidu pouti, konané na Hrádek u Vlašimi k zázračné soše P. Marie. Ty si však jen těžce získávaly vážnost a oblibu.

V r. 1628 začali i do naší oblasti ležící při Vltavě zajíždět jesuité ze Sv. Hory u Příbrami, aby zde konali několikadenní misie a pátrali po zakázaných knihách, které ihned po zjištění pálili. Polyxena z Lobkovic místo přesvědčování používala osvědčenějšího prostředku. Vsadila ty, kteří nechtěli přestoupit ke katolictví, do chlumeckého vězení a držela je tam tak dlouho, dokud se veřejně kališnictví nezřekli. V naprosté většině případů se tento postup dříve nebo později osvědčil. Šlo však o úspěchy pouze zdánlivé, protože sedlčanský děkan si r. 1637 stěžoval, že sedláci ze Solopysk a Počepic přijímají tajně od kněze, který chodí od obce k obci, svátost pod obojí.

Přímých bojů třicetileté války byl zatím votický kraj ušetřen, ovšem ne nadlouho. Koncem roku 1644 se blížil švédský generál Linhart Torstenson s velkým vojskem od severu k hranicím Čech. Velitelství císařského vojska bylo svěřeno polnímu maršálkovi Hatzfeldovi, který se vrátil do Čech z Bavor s armádou silně zbědovanou. Byla proto posílena vojskem, které ze Slovenska přivedl polní maršál Götz, a dále pak oddílem saským a bavorským. Torstenson překročil hranice a od Kadaně přes Vilémov, Žlutice a Přeštice dorazil do Klatov. Hatzfeld se snažil ho pronásledovat, když se však proti němu Torstenson postavil čelem, ustoupil Hatzfeld k Horažďovicům. Torstenson ho nepronásledoval, ale mířil k Vltavě, u Klučenic ji přešel a dal se k Sedlčanům. Pobyl tam sice jen 2. a 3. března, ale ty dva dny Švédům úplně stačily k tomu, aby Sedlčany zcela vyrabovali.

Torstenson se však dlouho v krajině nezdržoval a hodlal ostrým pochodem co nejdříve dorazit na Moravu. Hatzfeld dostal však od císaře rozkaz, aby zabránil Švédům v dalším postupu, a proto od Horažďovic se rychle s vojskem ubíral k Táboru a odtud pak k Čes. Šternberku v pevné víře, že tím Švédům uzavře možnost dalšího pochodu k východu. Aby měl dobrý přehled o pohybech Švédů, vyslal k nim oddíl asi 200 jezdců pod velením plukovníka hraběte Šporka, který odvážně a obezřetně sledoval pohyby švédských oddílů a vysíláním rychlých poslů stále informoval Hatzfelda. Tak si tento zjistil, že Torstenson zamířil ze Sedlčan

str. 36

k Jankovu. Obsadil proto severní kraj lesního komplexu jižně od Jankova, tehdy ještě většího než dnes a dodnes zvaného Hartmany. Švédové se při svém postupu k východu zastavili a usadili se na vrchu Chrastišově (585 m), ležícím severozápadně od Jankova. V tomto postavení zastihl obě vojska 6. březen 1645. Císařští i Švédové měli asi po 20.000 mužů. Císařští měli bílé standarty a heslo Sancta Maria, Švédové modré a heslo Hilf Jesus (Pomáhej, Ježíši!).

Levé křídlo císařských pod Götzovým vedením se opíralo o severozápadní roh lesa Hartmanů a předsunuté posice byly na návrší při cestě Vlčkovice—Jankov asi 1 km severně od Vlčkovic, při červeně značené cestě 044.

Právě na tuto předsunutou posici počal Torstenson soustředěný útok. Krajina byla umrzlá, bez sněhové pokrývky a rovněž rybníky ležící v trase pochodu byly zamrzlé.

Torstenson jako zkušený válečník dal krajinu den před bitvou podrobně prozkoumat a zjistil, že v lese Hartmany jsou veliké závěje a špatné cesty, a tedy přesun lesem k Vlčkovicům velice obtížný.

Zaútočil na vlčkovickou výšinu několika proudy a po krátkém boji ji dobyl a obsadil. Götz ovšem nemínil strpět ohrožení svého křídla, a proto okamžitě vydal rozkaz, aby se na výšinu postupovalo, a to nejkratším směrem — tedy přes les. Situaci však neznal, ani nezkoumal, a tak se stalo, že nakonec uvízl ve sněhu a nemohl ani vpřed, ani zpět.

Hatzfeld zjistil tíživou Götzovu situaci, a proto dal příkaz, aby se pravé křídlo přesunulo podél východního okraje Hartmanů k jihu, po jižní straně lesa k západu a znovu tak obsadilo vlčkovickou výšinu. Avšak ani tento pohyb neušel Torstensonovi a ten vydal rozkaz, aby jeho pravé křídlo od Vlčkovic postupovalo po kraji lesa k východu proti Hatzfeldovi a levé křídlo do lesa, kde dosud ve sněhu vězel Götz. Jeho vojsko bylo znenadání překvapeno, a protože nebylo dobře schopno pohybu, brzo vypukl zmatek, který se po zahynutí Götzově změnil v takovou paniku, že se vojáci jednotlivě dávali na útěk.

Zatím císařští pod Hatzfeldem pracně vystupovali od Nosákova k Vlčkovicům, přibližně po červené trase 044, jsouce neustále ostřelováni výše položeným švédským vojskem. Hatzfeld zjistil,

str. 37

že tento postup nemá naději na úspěch, a proto stáhl své oddíly zpět a opět kolem celého lesa dostihl svých výchozích ranních posic na severovýchodním konci Hartmanů. Shromáždil tam také rozprášené oddíly Götzovy a zdálo se, že uvolní Švédům prozatím další cestu k východu, aniž utrpěl nějakou výraznou porážku. Švédové také považovali boj za dočasně skončený. Hatzfeld postupoval zvolna k severovýchodu, až dorazil k lesu Opatovu východně od Jankova. Tam znovu zformoval svá vojska. Zjistil, že má nyní výhodné obranné postavení proti případnému dalšímu švédskému útoku. Když Torstenson zjistil, že Hatzfeld svůj ústup dočasně zastavil, vyslal proti hlavnímu voji císařských menší oddíl, který však byl poměrně snadno zahnán. To dodalo císařským opět odvahu a bitva vzplála nanovo.

Švédové byli nejprve v nevýhodě. Myslili si totiž, že bitva jest již skončena a potřebovali znovu značně času na to, aby se řádně rozvinuli. Toho využili císařští kyrysníci, rychle objeli od jihu Ratměřice a napadli zezadu švédské vojsko. Byly tam hlavně pícní vozy a vozy zavazadlové. Posádku snadno přemohli a zajali při tom i ženu švédského vůdce Beatu Torstensonovou. Místo, aby vpadli do zad švédskému hlavnímu voji, dali se do drancování vozů a zavazadel. Rychle přivolaná švédská jízda drancovníky brzo vytlačila a ti se k svému nemilému překvapení ocitli v naprosto nebojové formaci v týlu nastupující švédské armády. Tou byli rozprášeni a tak císařské vojsko bylo zbaveno své jízdní opory.

Švédové vytvořili z pěchoty i jízdy mohutný útočný klín a ačkoliv museli postupovat do poměrně ostrého kopce od Jankova na východ, rozrazili Hatzfeldova obranná postavení. Celá císařská armáda se dala na zmatený útěk. Utíkal i sám Hatzfeld, ale marně, protože byl brzo dvěma švédskými poddůstojníky dostižen a bez boje zajat. Kromě něho bylo zajato i 5 generálů, 9 plukovníků a na 4000 vojáků. K tomu 4000 císařských padlo. Švédské ztráty byly mnohem menší a dosahovaly asi 1000 mrtvých. Mezi zajatými byl i generál Jiří Adam Traudisch, potomek staromoravského rodu rytířů z Drahotuše, jehož rodiče musili v roce 1627 opustit zemi. Vidíme, že syn již bojuje pro císaře, který byl příčinou emigrace jeho nejbližších předků. Bitva skončila okolo 16. hodiny.

Příčinou tak těžké porážky byla jednak Hatzfeldova naprostá

str. 38

neznalost terénu a jednak nekázeň kyrysníků, kteří dali přednost drancování před pokračováním v boji. Nemalou příčinou císařské porážky bylo válečnické umění Torstensonovo, který si v každé situaci věděl rady.

Ačkoliv padlý Götz nebyl vrchním velitelem císařského vojska, ještě dlouho po jeho smrti bylo známé přísloví: »Pořídil jako Kec u Jankova.«

Na východ od Jankova při silnici do Votic nedaleko místa, kde ze silnice odbočuje žlutá značka 559, jest kříž, který podle pověsti má označovat místo, kde Götz padl. Jak jsme z popisu bitvy poznali, v těch místech k žádné bitce nedošlo a Götz padl někde uvnitř lesa Hartmanů.

Po bitvě u Jankova se Torstenson v okolí Votic zdržel delší dobu, aby popřál svému vojsku oddechu. Není třeba dodávat, že se to dálo ke škodě místních obyvatel. Mnoho obyvatel se před řáděním Švédů uchýlilo do nově postaveného votického kláštera. Nic by jim to však nebylo bývalo platné, kdyby na jejich četné prosby nezakročil sám švédský velitel Torstenson a nezabránil drancování.

Tyto boje se dály hlavně v jižní části naší oblasti, severní byla prozatím ušetřena. Nakonec však byla postižena i ona. Prvou předzvěstí byl rychlý útěk Ferdinanda III. před Švédy z Prahy v červnu 1648 s oddílem asi 500 vojáků. V srpnu roku 1648, tedy těsně před uzavřením vestfálského míru, vojska švédského generála Wittenberga vypálila a vyplenila Benešov. Dorazila až do Votic, ale tam se z neznámých příčin chovala velice umírněně. Brala si od lidí jen, co jí bylo dáno. Prý se tak dalo na výslovný rozkaz Wittenbergův.

Ale ani po míru uzavřeném dne 2. 11. 1648 nebyl klid. Hluboké lesy byly plny zběhů, kteří na vlastní pěst loupili a žili dále jako by byla válka. Patrně jejich pozůstatkem byla i banda známých Petrovských, jejichž vůdce pan Petr se v letech 1660—1670 ukrýval na Kozinci pod Jetřichovicemi.

Katolisace rychle pokračovala a všichni ti, kteří odmítali přijímání pod jednou, byli vedeni v evidenci. Ve Voticích se zachovaly záznamy o tom, jak jich ubývalo. V roce 1673 jich by!o 54 a v roce 1700 byli již jen dva. Katolíci tedy díky mravnímu a hospodářskému nátlaku opět plně krajinu ovládli.

str. 39

Ovšem skutečné výsledky rekatolisace uskutečňované hrubým násilím byly v rozporu s tím, co bylo hlášeno císaři a vysoké církevní hierarchii. Prostý lid zůstal věren revolučním idejím a odmítal i nadále jemu nepřátelské učení.

Kolem roku 1735 donášel M. Trávníček ze Slovenska knihy do Posázaví, ač si byl dobře vědom, že tuto činnost může při dopadení zaplatit i životem.

Roku 1740, začátkem měsíce června dorazil do Votic smutně známý Ant. Koniáš, zvaný lidově Koňas. Pálil knihy v Sedlčanech, Dublovicích a jinde. Za svého působení v Čechách zničil na 30.000 vzácných knih. Jeho činnost jest krásně vylíčena v Jiráskových románech. V roce 1746 oblažil svou návštěvou také Vlašim. Nepřišel ovšem sám, protože se necítil již dosti bezpečen, ale byl s ním oddíl vojska čítající 700 mužů. Jeho působení zde padlo za oběť 130 knih.

Ruku v ruce s protireformačním tažením šířilo se i zvyšování poddanských závazků a robotních povinností. O značném zvýšení robotních úkolů svědčí nejlépe ta skutečnost, že koncem 17. století se robotovalo průměrně 3 dny v týdnu a na začátku 18. století to bylo již skoro 6 dnů. Tyto těžké podmínky nemohl ovšem poddaný lid dlouho snášet, a proto docházelo k četným bouřím. Již roku 1738 vylepili sedláci na vožický zámek cedule, ve kterých vypověděli robotu a utekli do lesů nad Elbančicemi. Také Miličínští zle zbili nelidského správce. Podobné výjevy se daly i v okolí Vysokého Chlumce. Byl proto vyslán z Prahy oddíl 200 dragounů, aby zajistil pořádek. Miličínští se však poddali a vyvázli celkem bez trestu. Ve Vožici bylo však 6 vůdců uvězněno a strávili pak za mřížemi delší dobu. Sedláky u Vysokého Chlumce pokořil zemský hejtman hrabě Kolovrat s oddílem vojska, když dal 4 vůdce sedláků veřejně zmrskat a mnoho dalších vsadit do vězení.

V roce 1770 po 15. dubnu napadlo mnoho sněhu a ležel přes 4 neděle. Většina obilí vymrzla a rok nato se podobná situace opakovala. Následkem toho byl v celých Čechách krutý hlad a s ním i další selské bouře.

Císař Josef II. sice při průjezdu naší krajinou v listopadu 1771 rozdával dukáty, ale i za zlato nebylo tehdy možno mnoho koupit. K většímu organisovanému výbuchu v našem kraji došlo však až

str. 40

v roce 1775, kdy 18. července před Konopiště přitáhlo několik set sedláků, kteří se domáhali snížení příliš těžkých robotních závazků. Do pevného hradu, který v té době patřil vrtbovskému rodu a na němž vládl nemilosrdný správce J. J. Schaller, se před hněvem selského lidu uchýlili panští úředníci, myslivci a hajní.

Schaller si byl vědom svého nebezpečného postavení a projevoval ochotu k jednání se vzbouřenci. Přijal dvanáctičlennou deputaci, se kterou dlouho vyjednával. Jednání ovšem protahoval proto, že poslal pro pomoc do Vlašimi.

Mezitím však došlo s panské strany ke střelbě na sedláky, kteří byli rozloženi kolem zámku. Tato střelba si vyžádala na selské straně sedm mrtvých. Konec obležení Konopiště učinil silný vojenský oddíl, který sem dorazil z Vlašimi. K rozehnání sedláků použil nejhrubších prostředků. Padlí sedláci byli pak hromadně pohřbeni na chvojenském hřbitůvku.

Tyto selské bouře, které se rozšířily po celých Čechách, měly přece jenom úspěch, i když ne valný. Robotní povinnost byla pak dekretem Marie Terezie mírně snížena.

Lid však žil i nadále v duševní temnotě. Škol bylo málo, a tak není divu, že v letech 1764—1772 mohl farář Fr. Engelthaler ve Svatém Janě Skrýšovském mít bohaté vedlejší příjmy z činnosti lékařské. Léčil totiž padoucnici — zaklínáním, a chodili k němu lidé až od Plzně.

Roku 1781 byl vydán tolerační patent, ale k víře svých předků se přihlásila jen nepatrná hrstka. Sbor mohl být vytvořen jedině v Soběhrdech u Benešova, kde s okolím bylo 100 rodin, které ke zřízení sboru zákon vyžadoval. Ještě v roce 1870 bylo na Sedlčansku pouze 16 nekatolíků a okresy sedlecký a votický byly zcela katolické.

Přes všechno utlačování s panské strany se lid vždy snažil, aby vrchnost ošidil. Tak sedlák Chlasták z Doubravic jezdil s vlastním potahem do Sedlčan, kde si vydělával denně 3 zlaté a na chlumecké kanceláři pak platil za promeškanou robotu půl zlatého. Dlouho trvalo, než se na to přišlo. Sedlák si pak několik neděl poseděl.

Naproti tomu i vrchnost se snažila poddané co nejvíce odřít. Před rokem 1807 držel Votice František hrabě z Vrtby, poslední svého rodu. U něj žila zchudlá příbuzná velice demokratického

str. 41

smýšlení, která k sobě zvala na besedy selky z okolních vesnic. Aby se jí nějak zavděčily, nosily jí různé dárky, hlavně pak peří do výbavy pro její dcery. Hraběnka si tyto dary zapisovala do zvláštní knihy. Roku 1807 hrabě Vrtba zemřel a Votice po něm zdědil bohatý František Josef Vratislav z Mitrovic. Ten nalezl knihu se záznamy o peří vedenou až do roku 1811 a požadoval na poddaných všech obcí, které zde byly uvedeny, 12 dkg prachového a 0,5 kg draného peří ročně. Poddaní však jeho požadavky odmítali. Protože pro ně neměl žádné právní listiny, podal roku 1821 žalobu u zemského soudu. Spor se vlekl čtyři roky a teprve roku 1825 byli sedláci odsouzeni. Rozsudek byl rychtářem v jednotlivých obcích přečten, a to německy, ale výsledek se nedostavil. Sedláci se vymlouvali, že jednak rozsudku nerozuměli, jednak že se to týká jejich manželek, a tak se záležitost vlekla až do roku 1833. Tehdy na četné Vratislavovy urgence byl pověřen vrchní z Vlašimi Němec Schober, aby nároky vrchnosti exekučně vymohl. Týkalo se to obcí a osad Budenína, Kaliště, Lysé, Srbic, Beztahova, Křenovic a mnoha dalších. Schober dobře vycítil vření mezi lidem nad nespravedlivým rozsudkem, a proto teprve v roce 1834 se odvážil vyslat soudního sluhu na zkoušku do Budenína s exekučními výměry. Z obce ho sedláci vyhnali a při opakovaném pokusu v roce 1835, kdy si sluha přivedl pomocníka, je oba při prvé návštěvě vyhodili přímo na hnůj. V dubnu roku 1836 se pak do Budenína vypravilo pět soudních zřízenců, kteří byli od žen napadeni a zle zbiti. Proto 6. října byla povolána do Votic setnina vojska a vydán rozkaz, že sedláci si musí pro výměry přijít a na místě je podepsat. Dne 8. října však přišlo do Votic množství lidu z okolních vesnic a na dveře komise se sypalo kamení. Velitel setniny byl rozumný muž, nedal proti sedlákům ozbrojeným jen holemi použít střelně zbraně, a tak setnina i s úředníky opět Votice vyklidila. Ale již 10. listopadu 1836 přišly do Votic tři prapory pěchoty a jízdní oddíl. Ihned bylo vyhlášeno stanné právo. 12. listopadu byli do celé akce zapojeni také knězi, kteří vyhlašovali těžké tresty po smrti těm, kteří by odpírali vrchnosti poslušnost. A tak spojenými silami reakce byl selský odpor po sporu, který trval 25 let, zlomen.

Dne 19. listopadu přijela do Votic komise od hrdelního soudu,

str. 42

která celý případ, zvláště pak otevřenou vzpouru z října 1836, vyšetřovala. Tehdy řádil mezi pány zvlášť truhlář Pšenička z Karlova pěkným dubovým sochorem. Při vyšetřování tvrdil, že to byla sáhovka a že s ní šel brát nebožtíku míru na rakev. Proti tvrzení, že mlátil panské zřízence, se bránil tím, že pouze zvedal sáhovku nad hlavu, aby mu ji snad nezlomili. Nakonec mu nebylo nic dokázáno a byl osvobozen. Jiní ovšem nevyšli tak lehce a nejvíce byly postiženy ženy ze statečného Budenína, které stály v čele celé akce. Byly potrestány více než ročním žalářem. Hrabě Vrtba se ovšem z tak těžce získané služebnosti dlouho netěšil. S rokem 1848 skončily i tyto robotní dodávky peří.

V roce 1835 trvalo po celý rok veliké sucho a sedláci si pomáhali tím, že tajně vypouštěli panské rybníky na Olbramovicku a Jetřichovicku. Při tom vznikaly potyčky s panskými baštýři, při kterých bylo několik lidí zabito. Od Jetřichovic k Sedlčanům táhl průvod 1200 suchem postižených sedláků, kteří se domáhali vypouštění rybníků, avšak proti panské vůli ničeho nepořídili.

Rok 1848 přinesl do naší oblasti horečné zakládání národních gard. 15. března byla ustavena garda v Sedlčanech v počtu 150 mužů. Když v listopadu byl svěcen jejich prapor, program byl vytištěn pouze německy. Některé gardy, místo aby pomáhaly v boji proti utlačovatelům, počínaly si podivně. Benešovská garda se dala k disposici tehdejšímu majiteli Konopiště knížeti Lobkovicovi. Stejně si počínala garda vlašimská, mající 200 mužů, kteří byli zcela pod vlivem knížete Auersperka. Nebylo ani pomyšlení, že by snad vytáhli na pomoc Praze. V zdejších gardách byla pěstována malicherná paráda. Není divu, že život gard byl jepičí a že byly na ně skládány posměšné popěvky jako na př.:

Borotínská garda,
to je pěkná banda,
když měla jít Prahu bránit,
vlezla si za kamna.

Naše krajina prožila značné vzrušení v r. 1866, kdy se po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové mnoho úřadů z Prahy stěhovalo narychlo po silnici Benešov, Votice a Miličín do Vídně. Za velké vojenské asistence byl také vezen stříbrný náhrobek s ostatky Jana Nepomuckého do Salcburka. V říjnu téhož roku

str. 43

byl však s velkou slávou opět vezen zpět. Strach z Prusů byl sice veliký, ale ti se celkem chovali slušně. Dlouho se nezdrželi, neboť pospíchali do Rakous. Při zpátečním tažení již tak nepospíchali a v krajině se zdrželi déle.

Úžas budilo, jak dobře znali krajinu a poměry. Před válkou mnozí pruští důstojníci procházeli krajinu jako kolovrátkáři, kejklíři nebo majitelé psích cirkusů. Znali skoro každou cestu a pěšinku. Rovněž žasli dublovičtí sedláci, když je pruský major jmenoval jmény. Před válkou totiž přišel do Sedlce neznámý člověk, chodil dům od domu a předváděl strojek na čištění lněného semene. Za nevinného rozhovoru s lidmi vyzvídal potřebné údaje. Na nějaký čas se pak usadil na statku Na grošíčku, odkud je pohled na celou sedleckou kotlinu. Zde si pořídil mnoho krajinných situačních náčrtků, které mu nyní za pochodu krajinou přišly vhod. Vidíme, že Němci výzvědnou turistickou praxi prováděli již skoro před sto lety.

Po roce 1866 vypukla v Čechách velká cholera, které nebyla ušetřena ani naše oblast a jen v Sedlčanech jí podlehlo 130 lidí. V té době prostý lid měl přece jenom určitá práva, avšak šlechta i velkostatkáři se snažili, aby tato práva co nejvíce oklestili. Používali k tomu různých volebních podvodů, které jim tehdejší volební zákon umožňoval. Tak kníže Auersperk postoupil na oko deskový statek Libouň svému příbuznému Adolfu z Auersperka, aby český národ mohl být ještě více ujařmen. Není tedy divu, že dr Eduard Grégr o Karlu Auerspergovi, majiteli vlašimského panství, v roce 1889 prohlásil, že to byl a jest největší nepřítel českého národa.

Lid byl ovšem ve svém národním uvědomění posilován různými celonárodními akcemi, k nimž patřila i stavba Národního divadla. Pro naši krajinu bylo velkou slávou, když v květnu 1868 byl z Blaníka přes Vlašim a Benešov vezen základní kámen pro stavbu Národního divadla. K posílení národního uvědomění byl také 30. srpna 1868 uspořádán na Blaníku tábor lidu, kterého se zúčastnilo více než 1000 lidí z Benešova, Votic, Vlašimi, Neveklova, Vožice a Sedlčan. Již první řečník nemohl pro ostrou kritiku vlády svou řeč dokončit a stejně se vedlo i ostatním. Tábor byl proto asi půl hodiny po zahájení policejní mocí rozpuštěn a rozehnán. Nastalo velké vyšetřování a svolavatelům hrozily tresty

str. 44

dlouholetého žaláře. U krajského soudu v Táboře se však všechna akta ztratila díky několika uvědomělým soudním úředníkům a bylo po soudě i vězení.

Národní uvědomění bylo posilováno i po stránce hospodářské různými svépomocnými akcemi, mezi něž patří i pořádání zemědělských výstav v Sedlčanech a Vožici, z nichž prvé byly uspořádány v roce 1873.

V té době začíná již upadat hospodářská moc šlechty a na její místo nastupují továrníci a obchodníci, kteří zakupují bývala šlechtická panství. Tak zámek Tloskov u Neveklova a zámek Líšno získal roku 1872 továrník Daněk, spolumajitel firmy Breitfeld a Daněk, později ČKD. Rozsáhlé panství Konopiště i s pivovarem a lihovarem v Benešově a lomy v Mrači a Horních Požárech zakoupil v roce 1887 od Lobkoviců tehdejší rakouský následník trůnu Ferdinand ďEste.

Prostí lidé byli však stále udržováni v neznalostí o našich dřívějších velikánech. Spisovatel Bobek Sedlčanský chtěl v roce 1902 zřídit kolem Husovy kazatelny u Žemličkovy Lhoty ohradu a zachovat tak toto památné místo i budoucím věkům. Rozvášněný dav okolních obyvatel, podněcovaný farářem, to však nedovolil a Bobek byl přímo zasypán prškou kamenů, takže se musel dát na kvapný útěk. Dávná minulost nezanechala tedy v myslích zdejších lidí již vůbec žádných stop.

V roce 1913 byla naše krajina postižena velkými manévry rakousko-uherské armády, při čemž si zvlášť bezohledné počínali vojáci německé a maďarské národnosti a napáchali tak v krajině kolem Votic a Miličína mnoho škod. Komise sice tyto škody vyšetřovaly, ale plnou náhradu nikdy nikdo nedostal. Velitelem armády byl následník trůnu Ferdinand ďEste a velitelem nepřátelské útočné armády Auffenberg. Hlavní bitva měla být svedena u Líbenic, ale protože bylo jasno, že Auffenberg by byl zvítězil, byly manévry předčasně ukončeny.

Na Ferdinandův popud byla také 14. června 1914 konána v Konopišti tajná schůzka mezi ním a německým císařem Vilémem II., který byl doprovázen admirálem Tirpitzem. Údajně si měli oba hosté prohlédnout nově zřízený růžový sad na Konopišti. Je však nasnadě, že se jednalo spíše o přípravu války, k níž dal nakonec

str. 45

zjevný popud rakouským a pruským imperialistům sarajevský atentát, jehož se stal Ferdinand obětí.

První světová válka, která zanedlouho po této schůzce vypukla, přinesla stejně jako jinde mnohé strasti. Četné pomníky padlým dodnes připomínají, kolik lidí padlo za věc, která neměla s jejich zájmy nic společného.

Za války byl v Benešově internován oddíl Italů z Tridentu. Trident byl tehdy rakouským územím s italským obyvatelstvem a bylo zřejmé, že Italové v rakouských uniformách v boji proti svým krajanům by byli více než nespolehliví. Rakouské úřady internované Italy, kteří se nemohli dovolat žádného práva, šikanovaly, kde jen mohly, ale benešovští občané se snažili, aby jim jejich těžký úděl co nejvíce usnadnili. Lid se bránil i aktivně proti službě v rakouské armádě a jedním z důkazů bylo odepření poslušnosti pěšáka Josefa Kudrny na cvičišti před sokolovnou v Benešově. Pro tento zjevný odpor byl Kudrna v květnu 1915 v Motole pro vzpouru popraven.

Ačkoliv v Posázaví, tedy v severní části naší oblasti, nastal čilý stavební ruch a výletní a rekreační místa, jako Davle, Pikovice, Třebsín, Nespeky, Poříčí, Čerčany a jiné, vyrůstala jako houby po dešti, střední a jižní část naší oblasti zůstávala stále tou chudou krajinou s malým průmyslem, jako tomu bylo dříve. Těžko se zde lidé mohli uživit, a proto hledali zaměstnání v krajích průmyslovějších. Sedlčansko i Voticko se tedy neustále vylidňovaly. Sedlčanský okres měl v r. 1850 25.272 obyvatel a v r. 1921 23.195. Okres Sedlec měl r. 1850 16.135 obyvatel a v r. 1921 11.724. (Zde je nutno ovšem vzít v úvahu, že v r. 1900 byla od tohoto okresu odloučena Jistebnice.) Většina okresů v Čechách v té době značně zvětšila počet svého obyvatelstva a naše oblast prožívala právě opak. Nelze říci, že by se stav během prvé republiky nějak podstatně změnil. Pracovních příležitostí nijak zvlášť nepřibývalo, a proto lidé, kteří nebyli vázáni k půdě, krajinu opouštěli.

Do osudů naší oblasti zasáhla pak velice těžce a neblaze nacistická okupace a druhá světová válka.

Ještě na podzim roku 1938 byli do Sedlčan přivezeni sudetští Němci, protifašističtí bojovníci, kteří zde nalezli útočiště až do března 1939, kdy po příchodu německého gestapa byli odvezeni

str. 46

neznámo kam. V tom roce rovněž počalo zatýkání českých lidí. V Benešově bylo zatýkání největší. Byla zatčena a gestapem odvlečena řada představitelů obce, mezi nimi i starosta a správcová musea, která tuto funkci vykonávala od r. 1923. Z oblasti byli také v r. 1940 vyvezeni všichni židé, hlavně pak z Kosovy Hory, kde jich žil dosti značný počet. Jenom ze Sedlčanska jich bylo 250 a žádný z nich se nevrátil. Gestapo se také pídilo po členech KSČ, ale protože šlo o kraj převážně zemědělský s malým průmyslem, nebylo zde příslušníků strany tolik jako v oblastech průmyslových.

Nejtěžší ránu utrpěla však naše krajina v říjnu 1942, když byla na rozkaz okupantů vystěhována rozsáhlá oblast od soutoku Vltavy se Sázavou na východ až k čáře Týnec—Konopiště—Votice, na jih až po Krásnou Horu a na západ až k Vltavě.

Oblast měla rozlohu 500 km² a žilo na ní na 60.000 obyvatel. Lidé byli vykázáni takřka přes noc. Měli své domovy uvolnit na cvičiště pro SS-manny, kteří se zde měli cvičit v hubení celých národů.

V dlouhých smutných kolonách lidé odcházeli a svůj skrovný majetek, pokud si ho ovšem mohli vzít s sebou, odváželi na trakařích a dvoukolových kárách, protože okupanti odmítli dát k disposici auta a povozy. Všichni vyhnaní dostali do rukou listy, že svůj majetek zanechaný v uzavřené oblasti dobrovolně věnují »VeIkoněmecké říši«.

Okolní okresy a obce byly pak přelidněny, protože musely přijímat vystěhované obyvatelstvo. Stěhovaly se také úřady. Okresní úřad ze Sedlčan přesídlil do Votic, soud do Sedlce a berní úřad do Petrovic. Muži z širokého okolí byli přikázáni na práce spojené s budováním cvičiště, kde se prováděly různé zemní úpravy. Výbušnými náložemi byly ničeny celé usedlosti. Protitankovými příkopy bylo celé území neprodyšně odděleno od okolí.

Velitelství cvičiště bylo ubytováno ve škole v Chlumu. Na Chlum byli přiváženi příslušníci různých národů, kteří projevili ochotu bojovat za věc fašismu, aby zde byli podrobeni jak tělesným, tak i morálním zkouškám, zda jim bude dovoleno nosit stejnokroj SS. Mnozí z nich v této zkoušce neobstáli a byli jako zběhové po rozsudku polního soudu u zdi zámeckého parku v Nalžovicích zastřeleni a pohřbeni na chlumském hřbitově.

str. 47

Zástupci musea v Benešově se podařilo po svízelných jednáních s velitelstvím SS dosáhnout dohody o převzetí světských památek do musea v Benešově a církevních do okolních kostelů. Na Konopiště se tato dohoda nevztahovala, protože je celé zabralo velitelství SS. Touto dohodou bylo zachráněno mnoho kulturních památek, které by jinak byly vzaly za své, zvláště museum týnecké keramiky, jediné svého druhu, umístěné až dosud v Netvořících. Museum v Benešově převzalo i památky ze Sukovy světničky v Křečovicích.

Lid však bojoval i aktivně; význačná skupina byla v Ouběnicích, kde byl stíhán přímý účastník atentátu na Heydricha MUDr Břetislav Lyčko, který se raději zastřelil, aby se nedostal do rukou gestapa. Koncem dubna roku 1945 rozmontovali partyzáni mezi Střezimíří a Červeným Újezdem koleje, takže vykolejil nákladní vlak a tato důležitá trať byla na čas přerušena.

V severní části vojenského cvičiště na území obce Hradišťka byl v roce 1943 zřízen tábor zvaný »Výchovný pracovní tábor«, kam byli za trest posíláni mladí lidé, kteří uprchli z Německa z »totálního« nasazení.

Mezitím se však nezadržitelně blížil konec války. Jakmile bylo obyvatelstvo 5. května 1945 pražským rozhlasem vyrozuměno o zahájení otevřeného boje, národní výbory počaly vystupovat z illegality a postupně přebíraly moc. Na otevřený boj s nacisty v naší oblasti bylo těžko pomýšlet, protože byl kritický nedostatek zbraní a kromě toho za zády rozsáhlé cvičiště s velkými útvary vojska i SS ozbrojenými těžkými zbraněmi. Jednotlivé menší oddíly Němců byly přesto odzbrojovány.

V Sedlci se však situace vyvinula pro obyvatelstvo velmi nepříznivě. K potřeni revolučních oddílů byla do Sedlce vyslána trestná výprava. Došlo k represáliím se strany okupantů, při kterých bylo zajato a zavražděno 20 místních občanů. Jsou pohřbeni na místním hřbitově. Byla také vypálena škola.

Podobně se vyvíjela situace v Petrovicích, kde v pondělí dne 7. května v poledních hodinách se ozbrojená skupina utkala v otevřeném boji s německou hlídkou vyslanou sem na třech obrněných vozech k likvidování revolučních oddílů. V boji byli dva Němci zabiti, několik zraněno a hlídka s poškozenými vozy se

str. 48

dala na kvapný ústup. Petrovičtí poslali posly do Písku k americké armádě, avšak pomoci se nedočkali. Revoluční národní výbor v Petrovicích, vida svou těžkou situaci, rozhodl, že děti, ženy a starci budou z obce vystěhováni, aby se případně nestali bezbrannými oběťmi nacistické zuřivosti. Mezitím se Petrovickým vhodným způsobem podařilo odzbrojit v noci celý pluk Maďarů, takže měli dostatek zbraní. Byla proto provedena všeobecná mobilisace a všichni schopní mužové obdrželi zbraň. K útoku na Petrovice však už nedošlo, protože mezitím Rudá armáda postoupila do našeho území a definitivně je zbavila fašistických okupantů.

Věru, smutný byl pohled na bývalé prostory cvičiště! Silnice byly rozrušeny tankovými oddíly, elektrické vedení ze ¾ strháno a rozbito, selské usedlosti zpustlé, pole zarostlá býlím. Ačkoliv obyvatelům bylo nabízeno území u Litoměřic s půdou mnohem úrodnější a staveními neporušenými, většina z nich tuto nabídku odmítla a vrátila se do rodného kraje. Vláda ihned poskytla příslušnou pomoc jak finanční, tak i materiální, která spolu s nadšením vracejících se vysídlenců konala pravé divy. Kdo dnes navštíví Sedlčansko a Neveklovsko, jistě by neřekl, jak těžkou zkoušku tento kraj prodělal. Náš lid ihned zúčtoval se zrádci a kolaboranty. Vyšetřující komise v Sedlčanech řešila celkem 380 případů, z čehož 32 bylo předáno k mimořádnému soudu v Táboře, kde bylo 13 osob odsouzeno a z toho byl vynesen jeden rozsudek smrti. Z toho lze soudit, že většina obyvatel okresu se chovala tak, jak se na dobré Čechy sluší. Nad 26 velkostatky byla zřízena národní správa a dosazena na Radíč, Uhřice, Nalžovice, Odlochovice, Přestavlky a jiné.

Do roku 1946 nebyla na Sedlčansku žádná jedenáctiletka a teprve tehdy bylo zřízeno reálně gymnasium. V roce 1947 se na okrese a v celé naší oblasti po prvé projevil nedostatek pracovních sil, neboť až dosud byla oblast zásobárnou levných pracovních sil pro Prahu.

V témž roce se snažily banderovské tlupy použít poměrné odlehlosti naší krajiny a proniknout tudy na západ. Tyto snahy byly bezúspěšné a při jedné přestřelce byl vedoucí banderovské skupiny postřelen a později v příbramské nemocnici zemřel.

str. 49

Také po stránce zdravotní bylo zde vykonáno mnoho. Oblasti kolem Cunkova, Jetřichovic, Hodkova a Březí a vůbec celé Cunkovské pohoří bylo dříve do značné míry zamořeno strumou. Dnes se prakticky s touto nemocí nesetkáme, protože byla odstraněna podáváním jodované soli.

Další léta jsou poznamenána vzrůstem JZD, o kterých se zmíníme ve stati o zemědělství.

Lid naší oblasti se v minulosti a ještě i dnes převážnou měrou živí obděláváním zemědělské půdy. Platí dosud, že proti zemědělství poskytuje průmysl větší možnosti výdělku, a tak naše neprůmyslové kraje byly vždy počítány k nejchudším. Zemědělství bylo zaostalé a jen těžko si mohl nemajetný zakoupit půdu a opatřit potřebný inventář. Jak by ne, když v druhé polovině 19. století si na chlumeckém panství vydělal oráč 16 až 20 zlatých za celý rok služby kromě stravy a naturálií. Kráva v té době stála asi 35 až 40 zlatých, takže celé dva roky by byl musel pracovat na jedinou krávu, o půdě ani nemluvě. Ale ani těm, kteří půdu měli, se nevedlo lépe. Daňové zatížení malých hospodářství bylo vysoké a duševní obzory hospodářů malé. Toho využívali mnozí nesvědomití obchodníci ze Sedlčan a Kosovy Hory a prodávali rolníkům místo umělého hnojiva bezcenné prášky. Přivodilo to u nich naprostou nedůvěru v umělé hnojení polí, což mělo za následek nízké výnosy a teprve družstva vznikající na konci minulého století zde situaci trochu zlepšila. Půdy bylo vcelku dostatek, ale byla nerovnoměrně rozdělena. Tak na Sedlčansku bylo 8000 zemědělských podniků, které měly stejnou výměru jako 70 velkostatků, z nichž několik patřilo jedinému majiteli. Na Benešovsku nebyly poměry o nic lepší. V roce 1930 bylo na Benešovsku 1162 zemědělských usedlostí s rozlohou půdy do 2 ha a tito chalupníci a střední rolníci obhospodařovali celkem 1138 ha. Naproti tomu zde byly tři velkostatky, které vlastnily 6410 ha. I když je pravda, že část velkostatkářské půdy tvořily lesy, přece jen tento nepoměr byl až nápadně křiklavý.

Pozemková reforma, prováděná v letech 1919 až 1926, nepřinesla podstatné zlepšení, i když 1 ha půdy byl prodáván přibližně za 4000 korun. Jednak ne každý mohl tento obnos postrádat, jednak z vyvlastněných pozemků byly vytvořeny tak zv. zbytkové statky, které zpravidla získávali věrní příslušníci agrární strany.

str. 50

I velkostatky nebyly vedeny příliš pokrokovými metodami. Svědčí o tom to, že když velkostatek v Osečanech v r. 1925 zřídil silo na silážování pícnin, mluvilo se o tom v okolí jako o nesmírně události.

V naší oblasti jsou vhodné podmínky pro pěstování skoro všech plodin. Pěstuje se zde nejen žito, ale i pšenice, oves, řepka a při dráze i cukrovka, která se dopravuje do cukrovaru v Uhříněvsi. Významné místo má pěstování sadbových brambor, kterých bylo na př. v r. 1947 jen ze Sedlčan vyvezeno do ciziny 574 vagónů.

Také chov dobytka je hospodářsky důležitý. Dříve ovšem byl chov prováděn výhradně malovýrobním způsobem. Pouze v Beztahově u Votic zřídil velký vepřinec majitel votického velkostatku, známý velkouzenář M. Maceška, který odtud dovážel vepře do Prahy na výrobu uzenin. V r. 1945 byla na vepřinec uvalena národní správa.

Bohužel tradiční chov benešovských koní, jejichž plemeno bylo pro své velmi dobré vlastnosti známo po celých Čechách, značně v posledních letech upadl. Ačkoliv i dnes má v řádně vedeném zemědělství kůň své místo, ty tam jsou doby, kdy na benešovský trh bylo přiháněno 1500 až 1600 koní.

Na vrcholových loukách Cunkovského hřbetu se dobytek ještě dnes volně popásá, protože kamenité louky se nedají jiným způsobem využít.

Velký význam má také ovocnářství, které je značně rozšířeno na Neveklovsku. Jsou to hlavně švestky. Jakousi místní specialitou Neveklovska je pěstování zahradních jahod kolem Netvořic. Protože se zdejší jahody proslavily výbornou kvalitou, dojíždějí sem zájemci i ze značných dálek. Dobré podmínky pro ovocnářství má také Sedlecká kotlina, chráněná od severu proti větrům. Bohaté třešňové, jabloňové i švestkové aleje nacházíme u Vojkova, Jetřichovic, Mitrovic, Smilkova a jinde.

Podstatný zlom přinesl jednak r. 1945 a hlavně pak 1948, kdy většina velkostatků byla rozdělena mezi ty, kteří na půdě skutečně pracují. Ale bez velkovýroby by se produktivita zemědělské práce jen těžko zvýšila, a proto i zde byla zakládána JZD. Prvá vznikla v roce 1949 v Krchlebech, Maršovicích a Poříčí n. S. Jejich vývoj byl kolísavý, avšak přece jenom jejich počet a obhospodařovaná

str. 51

půda nezadržitelně rostly. Na konci roku 1956 bylo na Sedlčansku ze 63 obcí ve 40 JZD. Sedlčansko patří k okresům Pražského kraje, které mají ve výstavbě JZD největší úspěchy. Na Voticku bylo ze 64 obcí v 31 JZD, na Vlašimsku ze 67 obcí ve 23 a na Benešovsku z 86 v 38. Tyto údaje ovšem budou již při vydání průvodce zastaralé, protože značný počet JZD byl založen před II. celostátním sjezdem JZD v březnu 1957. Ukazují však alespoň, jak se v jednotlivých okresech JZD vyvíjela. Je samozřejmé, že ne všechna družstva hospodaří stejně. Vedle dobrých družstev jsou i družstva, jejichž výsledky jsou skutečně hubené. JZD ve Zvíroticích bychom mohli nazvat stálou výstavou zemědělskou. Nemine měsíc, aby sem nepřijela delegace některého JZD přesvědčit se na místě o výsledcích tohoto družstva a dosažené výsledky a úspěchy přenést do družstva vlastního. Přicházejí sem však i návštěvy exotické. V září 1956 navštívil družstvo maharadža z Baradu ze státu Bombay. Předtím v červenci byli to delegáti mezinárodního družstevního dne, zástupci 15 států. V lednu 1957 byla tu parlamentní delegace z Číny a ti všichni byli hospodařením družstva nadšeni. Jak by také ne, když jeho důchod byl v roce 1956 1,391.000 Kčs a na jednotku vypláceli 35 Kčs, zatím co krajský průměr byl 16,71 Kčs. Vždyť mají na př. od jedné krávy 10,5 litru mléka denně, zatím co na Benešovsku nejlepší JZD v Soběhrdech dosahuje pouze 6,23 litru. Mohlo by se snad říci, že JZD ve Zvíroticích má mimořádné podmínky, protože jde o ves, která byla prakticky nově vystavěna podle moderních zásad, když staré Zvírotice byly zatopeny Slapskou přehradou. Nedaleko odtud, v Příčovech, je družstvo, které nehospodaří o nic hůře. Za třetí kvartál roku 1956 bylo vyhlášeno jako nejlepší družstvo Pražského kraje.

Na Vlašimsku dosáhlo nejlepších výsledků JZD v Malovidech, které vyplácelo na pracovní jednotku 27 Kčs a těsně za ním je JZD v Čechticích, které mohlo vyplácet 26 Kčs. Ovšem ne všechna družstva takto hospodaří. Tak v roce 1955 dosáhlo JZD v Bezmíři výnosu z 1 ha 1694 Kčs, zatím co v Příčovech dosáhli 5090 Kčs. Je pak samozřejmé, že družstevníci ve Zvíroticích, v Příčovech a Čechticích si mohou kupovat Spartaky a televisory, zatím co družstevníci slabších JZD musí ještě v práci přitáhnout. Některá JZD hledají nové zdroje příjmů, a proto zavádějí chov ovcí, který

str. 52

ve zdejší krajině ke konci minulého století prakticky vymizel, protože byla dovážena kvalitnější a levnější vlna z Austrálie. Mezi ně patří JZD v Bořkovicích u Zvěstova. JZD v Mezně, Češtíně, Olbramovicích a jinde zřizují velké včelíny, protože i včelařství se svými značnými výnosy může zlepšit příjem družstevníků.

Také rybníkům se věnuje zvýšená pozornost. Že jsou skutečně výnosné, prozrazuje to, že velkostatky vždy dbaly o jejich řádné udržování a byly také jejich největšími držiteli. Tak na př. Tomicky rybník, který patřil velkostatku v Líšni, dával při jednom výlovu 10.000 kaprů o váze 2 až 3 kg. Stejné výnosy dával rybník Musik, který patřil panství Chlumeckému.

Vedle rybníků byly to i lesy, které většinou rovněž patřily velkostatkům, zatím co lesy selské a obecní byly skutečně malé. V naší oblasti je nejvíce lesů na Sedlčansku, kde tvoří asi ¼ celkové rozlohy. I v ostatních okresech jest tento podíl přibližně stejný. Lesy jsou většinou smrkové a pouze asi 20 % tvoří lesy borové. Souvislejší porosty listnaté se zde prakticky nevyskytují, nanejvýše porosty smíšené, na př. na Blaníku. Na sev. svahu vrchu Drbákova je vzácná tisová reservace. Zdejší lesy byly nesmírně těžce poškozeny v letech 1919—1922 mniškovou pohromou, kdy na př. v líšeňském polesí z 559 ha bylo do hola ožráno 195 ha. Za sběr housenek se platilo 8 Kčs za 1 l a mnozí si vydělali až 80 Kčs denně; tolik bylo tehdy housenek. Dnes je převážná část lesů ve správě jednotlivých státních lesních hospodářství.

O životě lidí v naší oblasti bychom si nemohli učinit řádnou představu, kdybychom si současně neujasnili, čím se zde kromě zemědělství živí.

Náš kraj jest na větší průmyslové podniky celkem chudý, pouze v severní části naší oblasti je jich několik. Nejstarší průmyslovou činností byla zde těžba přírodního bohatství. Jak jsme se již dříve zmínili, Keltové získávali ryžováním zlatonosných písků od Hostěradic ryzí kov. Později se také, asi už od 12. století, získávalo zlato v okolí Zlatých Hor a Roudného. Když zlaté písky Roudného byly vyčerpány, byla na rybníku Strašíku zřízena puchýrna, kde se ruda drtila a chemickou cestou se získávalo zlato. Na konci minulého století byl důl v majetku berlínské firmy Stantien a Becker, která doly dosti zmodernisovala, ale velkých výsledků nedokázala.

str. 53

Roku 1903 zde živořilo asi 10 zaměstnanců. Proto Němci prodali celý důl anglické společnosti, která roku 1904 značně rozšířila těžení, takže stoupy denně rozdrtily 120 tun rudy. Nejvyšší těžby bylo dosaženo v roce 1910, a to 30.065 tun rudy, ze které se vytěžilo 2345 kg zlata. Těžba pak pozvolna klesala asi na 1000 kg ročně. V roce 1927 zde pracovalo asi 200 dělníků a šachta dosáhla hloubky 450 m. V třicátých letech byla pak těžba zastavena a obnovena teprve po druhé světové válce. Druhou oblastí byla Krásná Hora a Milešov, kde se těžila zlatá ruda již ve 14. století. Při Vltavě byly puchýrny, kde se ruda drtila. Doly později živořily, a protože křemen obsahoval malé procento zlata, byla těžba roku 1712 zcela zastavena. Již před tím byla zjištěna přítomnost antimonových rud, ale tehdy se o ně nikdo nezajímal. Teprve roku 1854 si horníci z Příbrami vyžádali kutací právo a u Milešova na vlastní účet rudu těžili. Šlo to jenom potud, pokud ruda byla těsně pod povrchem. Potom se jim nedostávalo peněz, a proto odprodali své podíly obchodníkům. Jedním z nich byl Em. Kittl z Prahy; ten získal v roce 1871 několik šachet, na které dal dovézt z Prahy těžní stroje. Kittl byl podnikavý člověk a přitom velmi oblíben. Byl otcem Emy Destinnové. Ale také jemu finanční prostředky nestačily, a proto r. 1890 prodal doly akciové společnosti, která se zde utvořila. Stal se sice ředitelem, ale poměry za nového vedení, které mělo na mysli jen zisk, ho znechutily, takže akcie prodal a přesídlil do Prahy. Doly skončily v rukou francouzského bankéře a po r. 1918 v koncernu České průmyslové banky. Protože byly daleko od dráhy, musela se ruda odvážet vozy a to bylo drahé. Aby společnost mohla konkurovat, musela udržovat nízké výrobní náklady; šetřilo se hlavně na platech horníků. Doly má dnes ve správě Západočeský nerudný průzkum a získaný antimon slouží našim hutím, které zpracovávají barevné kovy.

Roku 1890 byly založeny také velké doly na antimon u Příčov. Byly zde vystavěny velké budovy a zřízeny těžní stroje. Pracovalo zde 100 horníků, ale po několika letech bylo těžení zastaveno a doly zatopeny. Povrchové stavby byly zcela srovnány se zemí činností jednotek SS za druhé světové války.

Největším průmyslovým podnikem oblasti jsou Blanické strojírny ve Vlašimi. V našich strojírenských závodech znají především

str. 54

jejich kvalitní nářadí. Na světovém trhu jsou však nejznámější Závody 9. května v Brodcích n. Jiz., kde se provádí montáž motocyklů Jawa a odkud se pak odesílají do celého světa. Rovněž nedaleké Metalurgické závody v Týnci n. Sáz. se značnou měrou na výrobě motocyklů podílejí dodávkami potřebných odlitků. Kromě toho však odlitky z ocelolitiny i barevných kovů dodávají mnoha dalším podnikům automobilového průmyslu. Dalším strojírenským závodem jsou Šroubárny ve Hvězdonicích. Nesmíme zapomenout ani na závod Továrny na nářadí v Bystřici u Benešova, jehož šroubováky, sekáče a podobné nářadí slouží našim podnikům i spotřebitelům. Stará tradice nožířské výroby v Sedlčanech dala vznik dnešnímu Kovodružstvu, které bylo začátkem ledna 1955 vyhlášeno jako vzorný exportní závod. Jeho nožířské výrobky jdou do Mexika, Libanonu, Egypta, Dánska, Indonésie a žiletky hlavně do Malajska a Turecka.

Z lehkého průmyslu jsou nejvýznačnějším podnikem sklárny v Sázavě, založené roku 1853. Přebudovaná výroba nás zbavila závislosti na dovozu všech druhů chemických a ohnivzdorných skel, která jsme museli do r. 1945 dovážet hlavně ze Západu.

Do lehkého průmyslu patří i výroba týnecké keramiky, zavedená začátkem 18. století hrabětem Vrtbou. Výrobky týnecké továrny se značkou Teynitz mají dnes značnou uměleckou cenu. Výroba byla zastavena r. 1866, protože nestačila konkurovat továrnám hlavně ze západních Čech.

Ve Vlašimi byl až do r. 1948 dosti rozšířen průmysl obuvnický. Aby tyto drobné závody mohly konkurovat Baťovi, šetřily na sociálních zařízeních pro pracující. Provozovny nemohly být zodpovědně převzaty národním podnikem, a proto byly zrušeny; tak tato tradiční vlašimská výroba téměř úplně zanikla. Zbylo tu jen obuvnické družstvo v Mnichovicích, závod Vlašim, a okresní průmyslový kombinát, který zaměstnává 65 lidí. Naproti tomu v Kácově byl zřízen zcela nový podnik, a to tírna lnu, která zpracovává místní surovinu.

Po skončení druhé světové války se místní činitelé na Sedlčansku snažili, aby sem byla převedena výroba hudebních nástrojů z Kraslic, Chebu a Lubů. Tyto snahy však vyzněly naprázdno a jediným výsledkem jest závod národního podniku Amati v Sedlčanech.

str. 55

Nakonec se však přece r. 1957 dostalo i Voticím většího průmyslového podniku. Budou se zde vyrábět televisory národním podnikem Tesla-Strašnice, a to v moderně zařízených halách.

Je samozřejmé, že zemědělství naší oblasti dalo vzniknout i závodům potravinářského průmyslu. Mlékařské závody v Sedlčanech vyrábějí jako specialitu plísňový sýr Hermelín, na jehož výrobu je zapotřebí zvlášť čistého mléka. Mléko dodává několik JZD, kde se zachovává až úzkostlivá čistota. Benešovské pivovary v Benešově, Kácově a Vysokém Chlumci zásobují celou oblast všemi druhy piva. V oblasti jest také několik lihovarů zpracovávajících brambory, a to v Benešově, Chlumu, Maršovicích, Radvánově, Olbramovicích, Postupicích, Uhřicích, Vrchotových Janovicích a jinde.

K průmyslovým závodům, které dávají obživu mnoha lidem, můžeme dnes také počítat strojní a traktorové stanice. V naší oblasti mají svá sídla ve Vlašimi, v Sedlčanech, v Prčici a na Konopišti. Sedlčanská STS byla v soutěži Pražského kraje v 1. pololetí 1956 na prvním místě.

Život naší krajiny bychom si nemohli dobře představit, kdybychom si nevšimli významných jedinců, kteří se v ní buď narodili, anebo v ní pracovali pro dobro svých občanů.

V Janově u Mladé Vožice se narodil Matěj z Janova, jeden z předchůdců Husových. Zemřel v roce 1394. Ve svých spisech brojil proti uctívání obrazů a ostatků. Křepenickou tvrz si vystavěl proslulý národohospodář 16. století a stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan. Narodil se roku 1531 v Kolíně, v 33 letech se stal krumlovským purkrabím a v roce 1569 rožmberským regentem, tedy nejmocnějším pánem celých jižních Čech. Jeho největšími díly jsou rybník Svět u Třeboně, zbudovaný r. 1573, a Rožmberk, založený roku 1584. Křepenice a Sedlčany dostal za své dobré služby od Rožmberků. Zemřel roku 1604 a je pohřben v kostele v Obděnicích. Poddanému lidu však příliš dobrým pánem nebyl a po jeho smrti se utěšovali vyprávěním, že svou duši zapsal čertu.

V Radvanově se narodil Jan Jeník z Bratřic (1765—1845), národně i jazykově uvědomělý Čech, vysoký důstojník, z jehož rozsáhlých Zápisků poznáváme, jak láskou k jazyku a národní hrdostí bojoval proti josefínské germanisaci.

str. 56

V Měšeticích u Sedlce býval jako student u svého strýce Karel Hynek Mácha, jehož otec se zde narodil. S Jakubem Josefem Malým často chodívali na zříceninu Zvěřince, kde Mácha kolikrát sám strávil v tichu celou noc.

Na Hrádku u Vlašimi působil dlouhá léta jako farář A. N. Vlasák (1812—1901), vydavatel Bibliotéky místních dějepisů, jež obsahovala místopisy hlavně jihočeských okresů.

V Okrouhlicích u Benešova je pohřben svobodný pán Villani, od něhož pocházejí slova znárodnělé písně »Zasviť mi, ty slunko zlaté«. Narodil se roku 1818.

V Sedlci, v domku při jetřichovské silnici, se roku 1819 narodil Prokop Chocholoušek. Pocházel z chudé rodiny, vystudoval gymnasium, roku 1848 se zapojil do politického života. Jako redaktor »Večerního listu« psal ostré články proti rakouské vládě a ačkoliv byl po roce 1848 několikrát vězněn, v ostré kritice neustal. Proto byly jeho noviny r. 1851 zastaveny. Chocholoušek však pokračoval v kritice rakouské vlády psaním povídek, ve kterých pranýřoval rakouský útlak. Byl proto r. 1854 dán pod policejní dohled spolu s Ferdinandem Náprstkem, Františkem Palackým, Karlem Sabinou a jinými. Roku 1859 byl vykázán z Prahy do Sedlce, kde ve staré Šourkově stodole při sušetické silnici trávíval chvíle svého těžkého života a literárně tvořil. Pobyt v Sedlci ho nakonec zlomil, takže rakouské úřady mu povolily r. 1861 návrat do Prahy. Jeho zdraví však bylo narušeno, a proto se odebral v r. 1884 do Nadějkova, kde již 5. července 1884 zemřel. Roku 1879 byl mu v Nadějkově postaven důstojný pomník. V r. 1957 byl po dlouhé době vydán soubor jeho povídek.

Kolem roku 1840 narodil se ve Vrchoticích u Sedlce Gustav Jeřička, který odešel do Kostnice, kde získal takový vliv, že jeho přičiněním se dostalo místům památným pro pobyt mistra Jana Husa důstojného označení.

V Mladé Vožici se roku 1843 narodil Augustin Sedláček, jehož patnáctisvazkově dílo Hrady, zámky a tvrze království českého je dodnes podkladem pro většinu historických prací. Zemřel r. 1926.

Ve Vlašimi se narodil Ferdinand Heller (1845—1922), přítel Nerudův a Čechův, spoluredaktor Lumíra a Květů. Jeho nejlepší romány čerpají svou látku z kavkazských hor.

str. 57

Zámeček v Ostředku je rodištěm velkého básníka Svatopluka Čecha, který se zde narodil 21. února 1846 jako syn nadšeného buditele a osmačtyřicátníka F. J. Čecha.

Benešov je rodištěm plodného spisovatele F. Sokola Tůmy, který se zde narodil roku 1855. Náměty pro svá díla čerpal vesměs mimo svůj rodný kraj, hlavně na Ostravsku a Valašsku.

V Chlumu u Sedlčan působil od r. 1859 až do r. 1870 B. M. Kulda (1820—1903), vlastenecký kněz, přeložený sem z trestu z Moravy. Vykonal mnoho pro kulturní povznesení svých svěřenců. K stáru psával prostoduché katolické říkánky, které ve svých povídkách tak často napadal J. Hašek.

MUDr a RNDr J. Matiegka, universitní profesor, který provedl identifikaci pozůstatků velkých mužů našich dějin, se narodil roku 1862 v Benešově.

O 12 let později, roku 1874 se narodil v Křečovicích náš velký hudební skladatel dr h. c. Josef Suk, který byl nejen vynikajícím skladatelem, ale také hudebníkem a byl dlouhá léta členem světoznámého českého kvarteta, které šířilo slávu naší hudby v daleké cizině. Poslední léta svého života trávil v Benešově, kde také 29. května 1935 zemřel.

V Milešově prožila své mládí naše velká zpěvačka Ema Destinnová (1878—1930), jejíž jméno připomíná dodnes zámeček při zelené značce 365 v Milešově, zvaný Destinov, ve kterém je nyní mateřská škola. Typickým spisovatelem Posázaví je Jan Morávek, rodák z Kamenného Přívozu (1888). V jeho románech ožívají plavci, voraři, převozníci, lamači a prostě všechna zaměstnání, která v dřívějších dobách prostým lidem poskytovala obživu. Poměrně jednoduchá koncepce a přirozené realistické vyprávění získaly Morávkovi velkou oblibu.

Na ouběnické faře působil po třicet let, od roku 1889 až do roku 1919 Bohumil Brodský (1862—1939), velice plodný spisovatel, jehož dílo čítá 127 knih, ale jsou to romány, které si nečiní nároky na velké kulturní hodnoty. Do Ouběnic za ním zajížděli J. Vrchlický, Viktor Dyk, E. Herites a jiní význační literáti. Jeden z největších současných spisovatelů je zasloužilý umělec, nositel Řádu práce Karel Nový, narozený roku 1830 v Benešově. Jeho velká trilogie Železný kruh se odehrává právě tak jako historický román Rytíři a lapkové v naší krajině.

str. 58

Tvoršovice nedaleko Benešova jsou rodištěm našeho velkého herce národního umělce Zdeňka Štěpánka (1896).

Benešovským rodákem je také zasloužilý umělec František Vnouček (1903). Narodil se zde i Jan Noha (1908), původně tiskařský dělník, autor řady básnických knih, bojující za zhodnocení lidské práce a lepší zítřek dělnické třídy. Těžištěm činnosti Jana Nohy, který spolupracoval s B. Václavkem a P. Jilemnickým při vydávání kulturní revue U čtvrtletníku skupiny Blok, byly jižní Čechy.

Roku 1904 se usadil na Hostišově dr Jan Herben (1857—1936), který subjektivními obrázky »Hostišov« vytvořil jakousi kroniku života kraje v dřívější době.

Krajinná krása naší vlasti přivábila též mnohé malíře, mezi nimi i Antonína Slavíčka. V národní galerii jsou umístěny jeho obrazy »Pohorská vesnice Hostišov« a »Kostel v Oldřichovci«. V obrazárně pražského hradu je jeho známý obraz »Hostišov od západu«. Své náměty zde našli i Adolf Liebscher a Jaroslav Panuška. Od akademického malíře Richarda Laudy pochází známý obraz »Pohled z Javoří k Miličínu«.

[obsah knihy]