Tomáš Zahradníček: Pokrok - už krademe i z angličtiny

[MF Dnes, 19.9.2007, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Etická komise Západočeské univerzity v Plzni zveřejnila svůj nález: Prorektor pro vědu a výzkum, profesor Ivo T. Budil se nedopustil prohřešků proti akademické poctivosti, ačkoli opisoval.

Komisi povolal docent Josef Průša, Budilův nadřízený (Průša je rektor). Sám také vysvětlil nález. Zkoumané texty, v nichž komise shledala „závažná pochybení“ - čti: nepřiznané překlady a parafráze cizích prací - byly „na pomezí populárního textu, kde nároky na citační čistotu nejsou tak přísné, a vědecké práce“. Profesora Budila podle názoru plzeňské univerzity tento verdikt očistil z nařčení, že podváděl.

V Budilově aféře jde o normy, a ne o Budila. Normu, kterou jako vysvětlení případu nabízí docent Průša, nelze přijmout. Opisovat se nesmí v žádném případě. Když se někdo pod opsaný text podepíše jako autor, dopouští se podvodu.

Pojem „populární“ nebo také „popularizační“ dílo, o nějž se plzeňská argumentace opírá, se v českém akademickém světě stal zavedenou omluvenkou pro opisování od kolegů, rabování starší odborné literatury a knih v cizích jazycích. Budilova aféra je důležitá pro vyjasnění toho, že to je omluvenka pochybná. Neplatná.

Žánr „populární kompilace“ si vymysleli čeští humanitní vědci k tomu, aby si mohli přivydělávat psaním o věcech, kterým nerozumějí. Vezmou se tři německé nebo anglické knihy a udělá se z nich článek v češtině. Lenoch vezme jednu, poctivec deset. Někdo umí i další jazyky a přidá dílo ve francouzštině nebo italštině.

Jistě, z nějakých surovin se vařit musí. Co odlišuje „populární kompilaci“, čili bezduché opisování, od autorského díla, je přidaná hodnota. Text opisovače můžete rozložit na jednotlivé součástky a najít, komu a kde je vzal: tomu odstavec, tomu analýzu, tady metaforu, řazení údajů, celkové hodnocení. Abyste mohli napsat původní odstavec o filozofii svatého Augustina nebo búrské válce, musíte léta studovat, navíc bez jistoty, že vaše snaha k něčemu hmatatelnému povede. Vědci se někdy raději změní v překladatele, když najdou v cizím jazyce text, který by sami nesvedli. Populární kompilátor však zajde s notebookem do knihovny a napíše deset odstavců za odpoledne, takřka o čemkoli, učených až hanba, i s odkazy na kritická vydání, prameny a literaturu, které nikdy neměl v ruce.

K tomu, abyste mohli spolehlivě odlišit dílo autorské od opsaného, potřebujete mít skoro stejný přehled o tématu jako autor. Prakticky to znamená, že převažující část akademické produkce v humanitních vědách se kontroluje jenom letmo: bystrému a jazykově vybavenému studentovi stačí pár měsíců k tomu, aby se ve zkoumání nějaké speciální otázky stal největším odborníkem v zemi. Jak kdo s tímto stavem věcí nakládá, je jeho věc: jeden se moří s vlastními pokusy, druhý opisuje z hotového. Ať si v Plzni říkají, co chtějí, texty se přednostně nedělí na vědecké a populární, ale na původní a opsané. „Populární kompilace“ je vzletný název pro chlubení se cizím peřím, podvádění čtenářů a olupování cizinců. Nejznámější plagiátorské aféry minulých let se pohybovaly v rámci rodného jazyka - opisovači vydávali nikdy nezveřejněné rukopisy zemřelých badatelů za vlastní dílo nebo opisovali od žijících kolegů. Budilova aféra míří výš: k vyjasnění toho, že opisovat se nesmí ani z cizích jazyků. Začínáme nejsnazším, s angličtinou.

Pak že není žádný pokrok ve vědě.