Tomáš Zahradníček: Kde je Rusko, když je v koutě

[MF Dnes, 26.9.2007, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Petr Steiner vydal v sobotu v Kavárně MFD článek Ruská identita a americký štít: obavy Moskvy o vlastní bezpečnost nejsou vůbec tak liché, jak se nám snaží namluvit Topolánkovi propagandisté. Vyložil v něm, že Putinovu politiku sporů a konfliktů s okolním světem můžeme chápat jako přirozenou reakci Ruska na ohrožení ze strany Spojených států. A že projekt základen v Polsku a Česku toto ohrožení dál zvyšuje. Rád bych k tomu přičinil tři poznámky.

Rozumím, že by bylo přínosné, kdyby se Rusko mohlo ve světě cítit bezpečně. S lidmi i státy, kteří jsou v dobrém smyslu slova sebejistí, bývá lepší pořízení. Ale je velice těžké vymlouvat pocit ohrožení někomu, koho neohrožuji a ohrožovat ani nehodlám. Co má člověk dělat? Svléknout se do naha? Zbourat vlastní dům, aby sousedovi dokázal, že to není utajený muniční sklad? Vylézt na strom a dva roky tam zůstat? Požádat Rusko, aby si u nás v zájmu uklidnění obnovilo posádku v Milovicích? Z teorie i praxe jednání s paranoiky jsem si odnesl poučení, že pokud člověk přistoupí na jejich výklad situace, začne se zaplétat do neexistujících problémů v neexistujících světech, které jsou v tom našem zcela neřešitelné. Jediné, co můžete dělat, pokud se do paranoikova světa nechcete natrvalo nastěhovat, je chránit si zbytky zdravého rozumu a vlídně opakovat vlastní výklad pojmů a situací. Nakonec ani ne tak kvůli němu jako kvůli sobě. Což myslím Bushova i Topolánkova vláda dělají.

Petr Steiner píše, že Rusko je „zemí se svými legitimními zájmy, které nelze ignorovat či přehlížet a s níž je nutno jednat jako se sebou rovným“. Pod taková slova se může podepsat každý. Sporné však bude vyjasňování, co všechno mezi ruské legitimní zájmy patří. Bezpečnostní garance a spojenecké smlouvy? Jistě, ty však Rusko má. Potíž s Petrem Steinerem bude v tom, že ruské legitimní zájmy hledá daleko za jeho hranicemi. Ukrajina, pokud se nepletu, je už patnáct let nezávislý stát. Když v ní Rusko systematicky podporuje proruské politiky, je to v pořádku, nikomu do toho nic není a nestojí to za řádku v novinách. Ale když začne Západ podporovat prozápadní politiky, je z toho skandál. Prohlášení USA, že podpoří začlenění Ukrajiny do NATO, vykládá Petr Steiner s odvoláním na článek anglického novináře Anatola Lievena jako hloupou provokaci, přičemž jen tak na okraj definuje NATO jako vojenské uskupení, které může být „potenciálně zaměřeno“ proti Rusku. To je pravda, málo připomínaná pravda, k níž se pro úplnost sluší dodat, že platí pouze v případě ruského vojenského útoku na některý z členských států NATO. Když začneme uvažovat takto, podle zákonů paranoikova světa, budeme za chvíli označovat Evropskou unii za spolek, který zvyšuje poměrnou ruskou chudobu tím, že je bohatší.

Petr Steiner vyčítá Spojeným státům, že se vůči Rusku chovají bezohledně, necitlivě a zatlačují je hlouběji a hlouběji do příslovečného kouta. Tím koutem, pokud se nemýlím, je míněno vlastní Rusko; výčitka směřuje k tomu, že Američané nerespektují jeho patronát nad zeměmi, s nimiž sousedí, viz Pobaltí, Gruzii nebo Ukrajinu. Ale nastolit srdečné a přátelské vztahy s Ruskem na základě toho, že dostane všechno, nač si ukáže, mi připadá jako nepraktický nápad. Zvlášť když tyto řádky píšu jen 1 847 kilometrů od Moskvy. A co když si za chvíli ukážou taky na Petra Steinera? Pojede učit dialektiku mezinárodních vztahů do Vladikavkazu? Možná by bylo lepší, kdyby v Moskvě zkusil vysvětlit, že také jiné země mají „legitimní zájmy, které nelze přehlížet a s nimiž je nutno jednat jako se sebou rovnými“.

Tady vidím jádro problému - dokáže se Rusko cítit ve světě příjemně i bez toho, že bude po svém vládnout nad širým okolím? Britové si zvykli na život bez Indie, Francii už nepatří půl Afriky, a ani Němci už nesní o kolonizaci východních stepí. Člověk by musel mít o Rusech horší mínění než já, aby mohl tvrdil, že jim se taková kulturně politická operace nikdy nemůže podařit.