Tomáš Zahradníček: Český taťka řádí v dílně

[MF Dnes, 3.10.2007, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Koupil jsem si okno a mám s ním potíže celospolečenského dosahu. Měl z něj být světlík mezi kotelnou a kumbálem. Jenže situace na staveništi se mění každým okamžikem, a tak jsem ho vynesl na půdu.

Okno jsem našel loni ve votickém bazaru. Zánovní dvojsklo v borovém rámu šedesát na devadesát za dobrou cenu. Pozdní Husák nebo raný Havel, čili práce odfláknutá. Tak akorát, aby výsledkem bylo použitelné okno. Styl do-do: dodělej doma. Srovnej křivě vsazenou okapničku, vytmel suky a praskliny v rámu, přebrus ho, přelakuj a nadělá parádu.

Opřel jsem ho o komín a přemýšlím – kam s ním? Další Pražák, co si hraje na hospodáře, v hlavě se mu pletou poučky o ochraně životního prostředí a péči o venkov. Často se vzájemně vylučují. Rád by dělal vše nejlíp, ale teď neví, které z protichůdných hledisek je důležitější.

Recyklovat? Recykluje vášnivě. Opravu starého domu pojal jako ekologický projekt založený na pouhém přemisťování materiálu: vybourané cihly zpátky do zdí, kamení na suché zídky, suť vyrovnává dolíky na zahradě, slušnější prkna z podlahy se užijí na nábytek, obkládačky zpátky na zeď, umyvadla, vanu, záchod očistit a hnát znovu do služby. Do domu patří hlavně to, co už v něm je. Žádné přebírání a vybírání, cesty a nákupy, odvážení věcí a přivážení jiných jen proto, že vypadají líbezněji. Co stavba potřebuje navíc, pořídí se na skládkách, u popelnic, v bazarech, od babičky a od známých. Skoro všechno se dá zrenovovat, umýt, očistit, opravit, zprovoznit.

Z hlediska vyššího principu recyklačního už k domu patří i do-do okno. Mohlo by se osadit do díry, kterou fouká každým dnem studenější severák.

Jenže fouká od jediné ulice, z níž se dá na náš dům podívat. Kdo jde pěšky k sokolovně, obyčejně se ohlédne doprava dolů, kde se za námi otevře daleký výhled do údolí Blanice. Z této strany musí dům vypadat, aby nekazil panoráma. Nevábnou návětrnou stranu s opadanou omítkou, zazděnými okny a prázdnou dírou po tom posledním, které vyhnilo, by to chtělo vrátit zpátky do idylické podoby průčelí maloměstského domku, jak ho zakreslil obecní kronikář v roce 1942.

Velkou část ztraceného půvabu dávalo domu okno. Špaletové s dělenými křídly. Nahradit ho velkou tabulí do-do okna by sice bylo ekologicky na jedničku, ale památkářsky za pět – zase o jedno malebné zákoutí českého venkova míň.

Nechat si vyrobit repliku starého okna, když mám jiné za komínem, je zase nešetrné, ztráta času, peněz, materiálu a energie. Než v okolí seženu truhláře, který by to vůbec uměl a měl v dohledné době čas, najezdím autem desítky kilometrů.

Je tu ještě třetí pohled, dnes trochu pozapomenutý. Kdo může, má si nechat okno udělat nové od soukromníka, aby mu dal vydělat a podpořil tak dobré řemeslo. To je staré pravidlo z dob, kdy stavební produkce nerostla patnáctý rok v řadě a ani nejlepší mistři neměli zakázek nazbyt. Bude se zase hodit, až dnešní stavební vlna opadne.

Co tu mám přednostně chránit? Energii? Styl? Řemeslo? Potřebovat budeme všechno. Váhám nad oknem a myslím na kamarády, kteří by hned věděli odpověď. Bez váhání řeknou první, druhé nebo třetí, protože našli své desatero v ekologii, památkářství nebo podnikatelství. V nevelké příruční knihovničce mají odpovědi na všechny otázky a o existenci jiných příručních knihovniček nepotřebují vědět.

Z oken obecního bytu vypadá svět krásně přehledně. Hospodaření na vlastním má své nedostatky, ale jeden přínos mohu zaručit – papírové pravdy a teoretické umanutosti se člověku rychle vykouří z hlavy, pod tlakem situace je nucen málo mudrovat, rychle a účinně konat. Než si všimne, co se stalo, už se veze s tradicí. Nepíše o ní pokrokový tisk, nemá své filozofy a nelze o ní říct mnoho vznešených slov, jenom to, že udržuje domy, vesnice a městečka pohromadě: Český taťka řádí v dílně.