Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Přehled značených turistických cest s kilometráľí -
cesta 022

str. 62

Turistická chata na Hrazanech [152, 157, 564] — rozchod s modrou [157] 1,5 — Chlum [564] 4,5 (6) — rybník Musik [564] 1,5 (7,5) — Příčovy 2 (9,5) — Sedlčany [025, 152, 555] 3 (12,5) — Radeč 5 (17,5) — Mezné 1 (18,5) — Jesenice 1,5 (20) — zříc. Zvěřinec [556] 3 (23) — Matějov [365] 2 (25) — Veletínská myslivna [155] 2 (27) — Koblasko, výhled 1 (28) — modrá [156] 1 (29) — Ounuz [156, 559] 2 (31) — Čertovo břemeno (715 m) 0,5 (31,5) — Cunkov [559, 156] 1 (32,5) — Alenina Lhota 1 (33,5) — Jistebnice 5,5 (38).

str. 83

Tato červeně značená cesta začíná u nově vystavěné turistické chaty na Hrazanech. Chata stojí na krásném místě a nedaleko od ní je pěkný pohled na zatopené vltavské údolí. Od chaty sejdeme dosti prudce do údolí potoka Musíku, které sledujeme aľ do Chlumu. Kostel byl v roce 1790 upraven na nynějąí barokní podobu s věľí, která nese cibulovitou báň. K hlavnímu vchodu do kostela je barokní slohové schodiątě, nebo» kostel stojí na výąině. V levé části průčelí uvidíme tři desky Vratislavů z 16. století s českými nápisy. Nedaleko Chlumu směrem k západu leľí Nalľovice se zámkem na místě staré tvrze. Zámek byl vystavěn v polovině 18. století a nemá ľádné zvláątní stavitelské okrasy. V zahradě zámku je kaple, která roku 1823 vyhořela a byla nově vystavěna roku 1858. Zámek jiľ v roce 1939 obsadili Němci a opustili ho teprve roku 1945. Při vnějąí straně východní zdi zámku byli v době okupace stříleni přísluąníci jiných národů, kteří se dali do sluľeb oddílů SS a v boji neobstáli. Byli sem přiváděni z vězení, která byla zřízena v Chlumu ve ąkole a v lihovare. Nyní je zámek renovován a je v něm domov pro 70 starých lidí. Mimo rybník Musík dorazíme pak do Příčov. Je tam zámek z počátku 18. století, jednoduchá prostá stavba, nyní pouľívaná za obytnou budovu. V levé části je dosud udrľovaná kaple. Před vchodem do vsi si vąimneme po pravé straně na vrąíčku zbytku

str. 84

kruhové stavby, která je pozůstatkem větrného mlýna. Z tohoto místa je zvláą» hezký pohled na Drbákov a siluetu nalľovského zámku. Z Příčov dojdeme po nově zbudované silničce do Sedlčan, které leľí v mělké úľině mezi vrchy ©iberným a Cihelným.

Sedlčany jsou středem okresu o rozloze 429 km² a s 63 obcemi. Pokud jde o hustotu obyvatelstva na 1 km², jsou Sedlčany v Praľském kraji předposlední, s 52 obyv. společně s Voticemi, nebo» jedině okres Dobříą má hustotu 51 obyvatel. Je tu také zajímavé rozloľení obcí, nebo» kaľdá obec má několik roztrouąených osad o několika málo domech a některé obce mají aľ 7 osad. Svou rozsáhlostí připomínají pak obce ąumavské.

Sedlčany byly od nepaměti církevním majetkem. Bývaly důleľitým místem tehdejąího kraje vltavského, který existoval aľ do r. 1714, kdy byly zařazeny do nově zřízeného kraje berounského. V polovině 13. století se dostaly Sedlčany do majetku krále a r. 1337 král Jan Lucemburský, vľdy potřebný peněz, je zastavil Petrovi z Roľmberka. Pod tímto rodem město proľilo války husitské a samo se stalo husitským. Pětilistou roľmberskou růľi si udrľelo město ve znaku aľ do naąich dob. Za sporů mezi králem Jiřím a panskou jednotou Sedlčany značně utrpěly nájezdy královského hejtmana Malovce z Pacova. Vok z Roľmberka utrpěl zde rovněľ veliké ztráty a byl nucen r. 1481 zastavit Sedlčany a Křepenice Lobkovicům. Teprve roku 1579 je Vilém z Roľmberka vyplatil zpět, aby je r. 1580 postoupil svému regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan. Sedlčany byly na tom tehdy velice dobře, nebo» měly práva jako města královská. R. 1582 obdrľely zvláątní listinu vyhotovenou Krčínem a podepsanou Vilémem z Roľmberka, podle které byly zbaveny vąech plateb. Je samozřejmé, ľe zadarmo to nebylo. Jak vidno, choval se tedy Krčín na začátku k poddanému městu velice milostivě. Z neznámých příčin se vąak náhle změnil a nejprve počal na kupce, kteří chtěli procházet městem, uvalovat velká cla, takľe se městu vyhýbali. Tím bylo město hmotně poąkozováno a kdyľ se měą»ané odvolávali na svá privilegia, tvrdil Krčín, ľe mu o nich není nic známo, ačkoliv některá sám psal. Měą»ané mu tehdy nabídli, ľe privilegia předloľí, aby se pán mohl o jejich pravosti přesvědčit. I smluvena schůzka v městské hospodě, kde se Krčín choval k měą»anům velice přátelsky, připíjel si s nimi a kdyľ se mu podařilo vąechny

str. 85

opít, listiny jím odebral. Vznikl pak dlouhý spor, za jehoľ průběhu Krčín zemřel a Sedlčany připadly zpět Roľmberkům a dědictvím pak přeąly na Lobkovice.

Spor o práva se vlekl dále, ale proti mocným a vlivným Lobkovicům měli Sedlčanątí málo nadějí. Po dlouhé době teprve r. 1612 dostali Sedlčanątí zpět právo jmenovat vlastního rychtáře. Po praľské defenestraci r. 1618 byl lobkovický pán pro podporu Ferdinanda II. zbaven majetku a vyhnán ze země. Sedlčanątí se domnívali, ľe konečně přiąla jejich chvíle a r. 1619 se s česky psanou ľádostí obrátili na Fridricha Falckého, aby jim byly vráceny jejich svobody. Věc jeątě zdaleka nebyla vyřízena, kdyľ po bitvě na Bílé hoře byl jejich čin prohláąen za vzpouru proti zákonité vrchnosti, a proto odevzdáni na milost a nemilost Lobkovicům. Byli na tom tedy jeątě hůře neľ dříve. K útisku hospodářskému přistoupil i útlak duąevní. Roľmberkové, ač katolíci, stejně jako Krčín, nezasahovali do věcí náboľenských, takľe větąina občanů byla podobojí. Zdeněk z Lobkovic byl vąak horlivý katolík a dělal tuhou protireformační politiku. Dosadil na sedlčanskou faru katolického kněze. Sedlčanątí pak dlouho chodili do Dublovic, kde bylo tajně podáváno pod obojí. R. 1643 město zle utrpělo nájezdem ©védů od Tábora. Vyzrál na ně jen hospodář ve starém pivovaře, který si sám vytloukl okna, po dvoře roztrousil peří, takľe pivovar budil zdání, ľe byl jiľ od jedné ąvédské rabovací skupiny navątíven. Aby v myslích občanů byla vymýcena veąkerá vzpomínka na husitské předky, byla vytvořena pověst, ľe husité město obléhali a ľe o velikonocích za ranní rosy byl útok na město odraľen a husité zahnáni. Od začátku 18. stol. byla proto pořádána slavnost zv. Rosa, při které bylo znázorňováno odráľení husitského útoku a vzbuzována nenávist ke vąemu, co jen trochu husity připomínalo. R. 1787 se stal v Sedlčanech děkanem pokrokový kněz Antonín Tischler, který byl nepřítelem pověr, jako na př. zvonění proti mračnům, poutí k zázračným obrazům, a proto i tuto slavnost jako historicky nijak neodůvodněnou zruąil proti vůli Sedlčanských. Někteří tuto slavnost bránili tak horlivě, ľe museli být vsazeni do vězení, kde teprve vystřízlivěli. Po roce 1848 se sice Sedlčany dostaly konečně z moci Lobkoviců, avąak hospodářsky zůstávaly stále stranou veąkerého mohutného růstu, kterým tehdy proąla značná část naąich měst,

str. 86

protoľe byly stranou vąech dopravních cest. Teprve postavení dráhy v r. 1894 znamenalo určitý obrat k lepąímu.

Střed města tvoří mírně skloněné náměstí. Uprostřed na vysokém ľulovém sloupu je mariánská statue z roku 1713, vystavěná na ochranu proti moru. Budova Státní spořitelny s pěkným ątítem je typickou ukázkou stavby ze začátku 20. století. V budově je okresní museum se Sukovou síní a několika vzácnými kancionály. Na náměstí je také zřízeno pěkné autobusové nádraľí, odkud je dobré spojení na vąechny strany. Nejvzácnějąí stavbou Sedlčan je vąak kostel, stojící o něco jiľněji pod náměstím. Výąka k ąířce je volena tak, ľe kostel vypadá velice ątíhle. Dojem ątíhlosti jeątě zvyąuje věľ na severozápadním rohu kostela, 45 m vysoká. Nahoře má otevřený ochoz s cimbuřím a z něho vystupuje aľ do makovice vyzděná střecha uąlechtilé formy. Věľ je zdobena rustikou, t. j. rýsováním na mokrém vápně ze 16. stol. Loď nemá pilíře a na severní stranu k městu ani okna. Stavivo je lomový kámen a jen okna, opěrné pilíře a dva portály jsou z přitesané ľuly. Stavba chrámu ukazuje na konec 14. stol., kdy byl vystavěn Roľmberky, a podobá se chrámu v Miličíně a Jistebnici na Táborsku. Kostel v té době byl obklopen zdí, 6 m vysokou. Uvnitř bylo dřevěné podsebití, které bylo zničeno poľárem r. 1680 a hradba zbořena zcela zbytečně roku 1860 nepochopením této historické památky; okolí bylo proměněno v sad. Protoľe kostel nevyhovoval svou prostorou, byla r. 1864 přistavena po jeho severní straně od sakristie aľ k věľi kaple, spojená s lodí klenutými průlomy. Oratorium, zřízené r. 1870 nad sakristií, má za svůj základ starou skrýąi, ve které byly v případě nebezpečí ukládány cenné předměty. Uvnitř nás zaujme kříľoví presbytáře, které vybíhá z pěkných konsol. Oltář pochází z roku 1704. Na severní straně města při silnici na Chlum jest na hřbitově kostelík, zvaný Církvička. Stával zde jiľ od 15. stol. a nynějąí jeho podoba pochází z r. 1734, kdy původní stavba byla skoro celá snesena.

Po prohlídce města pokračujeme pak směrem k nádraľí a musíme dát pozor, abychom nedaleko náměstí zabočili ostře vpravo. Poměrně kopcovitým krajem, kde se pole střídají s drobnými lesíky, přijdeme do Jesenice.

Rozlehlá obec, leľící na soutoku tří potoků, má kostel z r. 1799,

str. 87

kdy byl ze staré budovy zřízen velice důkladnou opravou, protoľe původní stavba hrozila zřícením. Historickou zajímavostí je krásný mramorový náhrobek na jiľní straně lodi. Tato velmi dobrá polovypouklá práce ze 16. století je náhrobek Jana Černína z Chudenic, hejtmana vltavského kraje, který zemřel r. 1580. Za náhrobek r. 1621 popraveného Diviąe Černína se udává opuková deska vně kostela, představující klečícího rytíře. Není to vąak nijak historicky doloľeno. Brzo za Jesenicí opustíme údolí potoka a stoupáme přes Boudy na mohutný kopec, na jehoľ vrcholu stával hrad Zvěřinec. Při stoupání na horu spatříme skalnatou homoli, na níľ stával hrad, chráněný se severu příkrou skalní stěnou, na východě strmou strání a na zbývajících dvou stranách hlubokými příkopy, které jsou nyní zasypány rumem. Vąude je plno kamení, ale výrazné zbytky zdí ľádné. Hrad byl totiľ vystavěn převáľně ze dřeva. Na východní stráni, asi 50 m pod hradem, jsou zbytky dvou rybníčků nebo nádrľí a stavení, kdysi kamenného, rozměru asi 12X6 m, odkud byla pracně do hradu dopravována voda. Hrad byl zaloľen asi ve 13. stol. Není nijak historicky doloľeno, ľe by na hradě pobýval mistr Jan Hus, jak praví četné pověsti v naąem kraji. Hrad byl patrně dobyt a rozbořen za sporů krále Jiříka s panskou jednotou kolem r. 1467. Měl nevýhodnou polohu, neměl vodu, a proto jiľ nebyl v pozdějąí době obnoven.

Sestoupíme pak do Matějova, malé obce rozloľené na lučinatém svahu. Odtud jiľ není daleko k Veletínské myslivně s mnoha hromosvody, nebo» sem velice často udeří blesk. Naąe cesta pak pokračuje krásným lesnatým terénem přímo po hřebeni Cunkovského hřbetu, mírně stoupajíc, aľ dosáhne nejvýąe poloľené obce v sedlčanském okrese, která leľí ve výąi přes 700 m n. m. — Ounuze. Vąimněme si zde zajímavých staveb zdejąí krajiny — ąpýchárků. Je to vyvýąená komora ze dřeva, roubená, s pavláčkou, která měla pěkně vyřezávané brlení. Do komory se vstupovalo po několika dřevěných schůdcích. V komoře spávala selská mládeľ a dívky tu mívaly uloľenu výbavu. Bohuľel větąina těchto pěkných staveb je dnes pouľívána pouze za skladiątě, a proto jsou značně zchátralé. Sestupujeme pak po ąiroké cestě pozvolna dolů k Cunkovu. Asi 500 m za obcí nepřehlédneme odbočku vlevo, značenou

str. 88

červeným trojúhelníkem a nápisem na kameni »Čertovo břemeno — 717 m n. m.«. Jdeme opatrně, abychom neąli polem, projdeme lískovím a staneme před mohutným balvanem Čertova břemene, opředeným mnoha pověstmi. Bohuľel rozhled je velice omezený, nebo» skalisko postupně přerůstají okolní stromy. Po cestě sestoupíme pak dolů do Cunkova, kudy vede ze sedlecké kotliny silnice směrem k Táboru, kam směřuje i naąe značka, která opouątí v Cunkově naąi oblast.

[obsah knihy]