Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Přehled značených turistických cest s kilometráží -
cesta 028

str. 63

Kožlí [025, 563] — Kožlí zříc. [563] 0,5 — Tvoršovice 3,1 (3,6) — Semovice 1,9 (5,5) — Bystřice u Benešova, nádr. [370] 1,5 (7) — Líšno zámek [355] 2 (9) — Žebrák 4 (13) — Ouběnice [370, 562] 2,7 (15,7) — Džbány 4 (19,7) — Kaliště 1,5 (21,2) — zelená [370] 0,3 (21,5) — modrá [153] 1,5 (23) — žlutá [559] 2,5 (25,5) — Votice [044, 150, 370, 559, 563] 1,5 (27) — Lysá 3 červená [044, 150] 1,5 (28,5) — sv. Vojtěch [370] 1,5 (30) — Hostišov 1,5 (31,5) — Buchov 0,5 (32) — modrá [152] 0,5 (32,5) — Mezivraty 1 (33,5) — žlutá [563] 2 (35,5) — Miličínská kalvárie, 696 m [563] 1,5 (37) — Miličín (155, 370, 561, 563) 1 (38) — Lažany 3 (41) — Mezno 1,5 (42,5) — žlutá [617] 4 (46,5) — zříc. Starý zámek [305] 2 (48,5) — Chotoviny 6,5 (55) — Tábor 10 (65)

str. 99

U mlýna Kožlí na červeně značené cestě 025 začíná naše dálková, rovněž červeně značená cesta. Brzy přijdeme k soutoku potoků. Nad ním na strmém ostrohu stával hrad Kožlí, z něhož zůstaly zbytky čtverhranného věžovitého stavení uprostřed hradu. Hrad byl založen asi na začátku 14. stol. a majitelé se zde rychle střídali. V II. polovině 16. stol. koupili hrad Šternberkové, připojili ke Konopišti a tím se stal málo obývaným a zpustl. Údolím Janovického potoka pokračujeme dále k jihu do Tvoršovic. Zámeček je jednoduché, dvoupatrové stavení s rozlehlým štítem. Nyní je v něm umístěn domov důchodců. Přes Semovice a podél Splavského rybníka dorazíme do Líšna, starobylé obce, původního Léštna pánů z Dubé. Na základech starého zámku bylo vystavěno nové stavení okrášlené výstupky, baštami a rozmanitými štíty. Dodnes však můžeme pozorovat, že svah do zahrady k rybníku je zbytkem původního náspu. Příkopy kolem hradu byly napájeny vodou z několika rybníků, z nichž ještě existuje Sladovna na jihozápadě. Na místě původní brány je dnes cihlová brána se strážnicí, která na prvý pohled svědčí o pozdějším původu. V jižním průčelí hlavní budovy jest nově prolomená brána. Dřívější brána, menší, je zazděná. Má kamennou obrubu, nad kterou je vytesán šternberský znak a letopočet 1536. Vlastní zámek, do kterého se vstupuje branou, má uprostřed dvůr se studnou, na východní straně palác a k západu vedlejší stavení. Hlavní přestavba byla provedena v letech 1873—1884; při přestavbě bylo pokud možno šetřeno starobylého vzhledu a jen třetí patro pro chatrnost bylo zcela přestavěno. Původní hrad byl založen na konci 14. stol. pány z Dubé. Rychle střídal majitele. Teprve v polovině 15. stol. jej získali Šternberkové. Při dobytí

str. 100

hradu r. 1467 Jiříkem z Poděbrad byl hrad zničen, ale Jan ze Šternberka ho r. 1539 obnovil na původní podobu. Hrad dosáhl největší slávy v polovině 16. stol. za Oldřicha ze Šternberka. Potom hrad opět majitele střídal a rychle pustl. Zvlášť spořiví byli mnichové řádu servitů, kteří ho dostali roku 1774. Neprováděli žádné opravy a když roku 1785 byl řád zrušen, byl zámek skoro zříceninou. Restauraci na nynější podobu provedl v letech 1873—1884 tehdejší majitel Vincenc Daněk.

Severozápadně od zámku jest bývalá kalvínská modlitebna, používaná nyní za špýchar. Pochází ze 17. století. Nad průčelím má štít zdobený sgraffity, na východním štítě je šternberský znak. Špýchar je však v značně sešlém stavu. Projitím lesního komplexu Žebráku (589 m) dostaneme se do Ouběnic, zvaných dříve Alběnice. Na jižní straně kostela stávala tvrz, která byla roku 1764 zlikvidována. Kostel má věž a loď románskou, kněžiště raně gotické. V 18. století byla přistavěna sakristie a kostel dostal barokní vzhled. V horním patře věže byla zajímavá trojdílná okénka široká 2 m. Zachovalo se však jediné směrem k východu. Přes Kaliště a hájovnu Čeřenice dorazíme pak do Votic. Na náměstí nás zaujme pěkná budova Státní spořitelny z roku 1909 a nově upravená budova MNV, pocházející z konce 17. století. Sousoší uprostřed náměstí je dobrá práce z 18. století. Při zelené a žlutě značce směrem k jihu na Smilkov jest františkánský klášter, přestavěný na nynější jednoduchou podobu v roce 1768. Čtyřmi křídly obklopuje zahradu. Klášterní budova nyní slouží jako ubytovna pro zaměstnance národního podniku Tesla-Strašnice, cech Votice. Klášterní kostel je prostá barokní stavba s pěkným portálem a věžičkou. Má zajímavá okna s oblouky krouženými dovnitř. Na františkánském hřbitově proti klášteru jest Boží hrob z roku 1685, vystavěný podle jerusalemského vzoru; výška je 4 m a šestibokou kamennou kupoli nese 12 sloupků. Celá stavba je ze žuly, ale je značně sešlá. Po opuštění náměstí pokračujeme po trojznačce. Na pravé straně stojí renesanční zámek postavený na místě tvrze. Zámek roku 1746 vyhořel, byl přestavěn na pivovar a po jeho zrušení je používán převážně jako skladiště. Křídlo postavené od západu k východu, původně pivovar, má dodnes zachované štíty z doby, kdy sloh gotický byl nahrazován renesančním. Téže úpravy, ale trochu zachovalejší, je druhé stavení,

str. 101

jdoucí od severu k jihu, s deskou z roku 1921, připomínající Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Štíty jsou jediné, co se zachovalo, neboť vnitřek byl zcela přestavěn. Za zámkem jest farní kostel barokně přestavěný roku 1731. Loď je poměrně dlouhá, bez jakýchkoliv přístavků. Před kostelem je pískovcový, zajímavý pomník blanických rytířů od sochaře Č. Vosmíka z roku 1937.

Z Votic, nebo jak se dříve psávalo Otic, pocházeli zemane Otičtí, připomínaní již roku 1318. Měli v erbu červené břevno v bílém štítě. Zachoval se až dodnes v městském znaku. Město drželi do roku 1450. Během 15. století vznikla v městě silná obec mikulášenců, kterou ale Kaplíři ze Sulevic nijak nepronásledovali. Po vyhnání Kaplířů ze země roku 1621 zakoupil Votice Sezima z Vrtby, který se levnými koupěmi snadno obohatil. Založil františkánský klášter a byl velkou oporou protireformace. Vrtbové vlastnili Votice až do roku 1807, kdy přešly na Vratislavy z Mitrovic, kteří je drželi až do roku 1848.

Za městem počne značka dosti ostře stoupat k otevřené kapli se stříškou na 8 oblých sloupech, odkud je velice pěkný rozhled. Na samém vrchu je pak vystavěna kaple sv. Vojtěcha z roku 1679. Dal ji vystavět hrabě Vrtba na oslavu vítězství nad nekatolíky na jeho panství. Býval zde poustevník Budinský, který však dlouho nevydržel a brzo přesídlil natrvalo do Votic, kde založil početnou rodinu. Vždy 23. dubna byly sem konány velké poutě. Kamenný stůl před kaplí má být podle pověsti husitský obětní stůl, ale podle jistých znaků práce jde o dílo teprve asi ze 16. století. Při projití Hostišova si všimneme prvého stavení při silnici od Tábora na levé straně s nápisem:

Toto chalupa, kdyby ústa měla,
pomluvy by netrpěla.
Stoji v táborském kraji,
dobří lidé v ní přebývají.

Toto stavení si zde postavil dr Jan Herben a trávíval v něm se svou rodinou letní měsíce.

V Buchově při rybníce stíněném starými stromy stávala tvrz Buchovců z Buchova, z nichž nejvíce se proslavil známý táborský hejtman Zbyněk Buchovec z Buchova. Odtud stoupáme dosti ostře na Mezivrata (712 m), kde však není žádný výhled. Zato budeme odměněni pěkným výhledem, než dojdeme ke Kalvárii (696 m)

str. 102

nad Miličínem. Od kapličky postavené v 17. století bohužel opět není výhled. Po zajímavé a romantické skalnaté stěně sejdeme lesem dolů a jsme již v Miličíně. Miličín byl založen asi ve 13. století; držel ho později Heřman z Miličína, který provázel krále Jana na jeho dobrodružných cestách. Svým dědicům zanechal mnoho dluhů, proto musil být prodán Kamýk Petru z Rožmberka. Heřmanův syn Jan padl v bitvě u Kresčaku roku 1346 i s králem Janem, a tak i Miličín přešel na Rožmberky, kteří jej drželi dlouhou dobu. Tvrz stávala při kostele a byla patrně zničena za husitských válek. Kostel pochází ze 14. století; jde o typický gotický sloh, se kterým se tak často setkáváme na rožmberských panstvích. Z Miličína sledujeme až do Mezna polní partie a za ním se opět noříme do lesů hlavně borových, ze kterých vyjdeme až u Starého zámku (Borotín).

Jsou to pěkné zříceniny dříve důležitého hradu. Zachovala se brána, značná část paláce, hláska a část hradeb. Hrad založili ve 14. stol. páni z Landštejna. Hrad byl vypálen roku 1623 císařskými vojsky a od té doby se již nevzpamatoval. Hrad jest v literatuře dobře známý jako dějiště Grillparzerovy krvavé a romantické balady Pramáti (Ahnfrau). Jde o úplnou fantasii, která s historickými údaji nemá nic společného. Se stejným thematem se setkáme i u jiných spisovatelů.

[obsah knihy]