Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Přehled značených turistických cest s kilometráží -
cesta 045

str. 64

Vlašim [149, 559] — Kondrac 5,5 — Vel. Blaník (638 m) 5 (10,5) — rozcestí 3 červ. pod Blaníkem [044, 373] 2,5 (13) — Malý Blaník 1,5 (14,5) — Býkovice 1,5 (16) — Zlaté Hory [372, 583] 3,5 (19,5) — Bzová 5 (24,5) — Šelmberský mlýn [560] 1 (25,5) — zříc. Šelmberk [150] 1 (26,5) — Mladá Vožice [150, 373, 560] 2,5 (29) — mlýn Dubina 1 (30,5) — Mostek 3,5 (34) — Pohnání 2 (36) — Homole (669 m) [560] 2,5 (38,5)

str. 103

Vlašim, střed okresu o rozloze 424 km² s 68 obcemi je východištěm této červeně značené cesty. Vlašim jest starého založení; původně byla nazývána Vlašimův dvůr. Prvotní hrad byl založen r. 1303 a sídlili zde až do roku 1413 páni z Vlašimě či Jenštejna se znakem orlice, ze kterých pocházel také druhý arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimě. Když po husitských válkách dostal Vlašim opět Janek z Chotěmic, věrný přívrženec Zikmundův, prodal ji roku 1442 Mikuláši Trčkovi z Lípy, jehož syn stál v boji s panskou jednotou na straně krále Jiřího. Roku 1530 dostala Vlašim od Trčků rozsáhlé svobody, ale roku 1546 ji museli prodat pro velikou prodluženost a tak bylo veliké panství rozprodáno po malých dílech. Vlašim samotnou držel roku 1618 Jan Ostrovec, jeden z direktorů, mezi které byl zvolen za své nepřítomnosti. Byl původně odsouzen k trestu smrti, ale ten mu byl změněn na doživotní žalář. Na hradě Zbiroze si však odseděl jenom dva roky a roku 1623 byl propuštěn. Vlašim mezitím koupil za 60.000 kop Bedřich z Talmberka, ale hotově zaplatil mnohem méně, protože prý na svých statcích za svou věrnost císaři utrpěl škodu, kterou si sám odhadl na 25.000 kop. Později se na tento neúřední odhad přišlo, a tak jeho potomci museli roku 1660 tuto částku ještě doplatit. Po bitvě u Jankova byla Vlašim vypálena

str. 104

Švédy. Doplatkem se Talmberkové značně finančně vyčerpali a byli nuceni Vlašim odprodat. Majitelé se pak střídali, a protože to byly vesměs bohaté rody, nesídlili zde a město celkem upadalo. Teprve roku 1744 ji získali Auerspergové, pocházející z Turjaku ve Slovinsku (Jugoslávie). Ti u nás nashromáždili značně veliký majetek, takže v době zrušení roboty roku 1848 patřilo k Vlašimi 44 míst o celkové rozloze 13.500 ha. Město mívalo také vlastní hrdelní právo a poslední poprava byla vykonána roku 1749, kdy byla probitím kůlem popravena Mandalena, mlynářova dcera, za vraždu vlastního dítěte. Auerspergové byli hlavně v době Rakousko-Uherska velkými nepřáteli všeho českého, ač z práce českých lidí zbohatli. Drželi vlašimský velkostatek a vykonávali značný vliv na správu města až do roku 1945. Nejrozsáhlejší budovou Vlašimě jest bývalý auersperský zámek, který má dvě části. Severní část jest původní starý palác, který byl v roce 1627 vzbouřenými sedláky dobyt a vypálen. Prolámáním oken byla však tato část přizpůsobena nové, větší jižní části, pocházející z 18. století. V rohu zámku stojí velká věž, původně bez oken, s nově, ale nepravidelně vylámanými okny. Dole ve věži bylo vězení pro vzpurné hlavy. Vršek věže s hodinami pochází z 18. století. V zámku jest celkem 121 místností. Nyní slouží částečně jako škola a částečně jako kanceláře MNV. Před zámkem jest malebná brána v novogotickém slohu, pocházející z roku 1848. Kolem zámku se rozkládá rozsáhlý park, který byl až do roku 1939 přístupný pouze z části. Po krátké cestě projdeme branou ke »starému hradu«, který se tyčí nad řekou Blanicí, jež zde v parku tvoří četné zákruty. Od starého hradu se pak dáme doprava a přijdeme k rozkošnému čínskému pavilonu, který byl nedávno opraven, takže tento zajímavý doklad romantismu 19. století bude zachován. Od čínského pavilonu sestoupíme až dolů k Blanici, přejdeme přes most a po pěšině, která vede hřbetem hřebene, ostře stoupáme vlevo. Brzo uvidíme na strmém břehu pod sebou sochu Samsona. Pozor, abychom ji nepřehlédli, připomíná totiž přeražený strom. Cesta ke starému hradu i čínskému pavilonu a soše Samsonově jest označena.

Kostel je prostá gotická stavba, pocházející z let 1522—1523. Presbytář má pěknou žebrovou klenbu. Okna byla později rozšířena a zaklenuta nízkým obloukem. Vršek věže pochází z roku

str. 105

1830, kdy jím byl nahrazen původní dřevěný. Panská oratoř při jižním boku presbytáře byla přistavěna kolem roku 1773. Na stěnách kostela jsou fresky od L. Nováka z počátku 19. století.

Vedle kostela je nově zřízený pionýrský dům a před ním balvan, připomínající 500. výročí smrti Jana Žižky. O něco dále je budova Husova sboru církve čsl. z roku 1924—1926. Na dolním Žižkově náměstí při modré značce 149 je pěkná socha Záboje. Na silnici k Benešovu je po levé straně stavení s vysokými okny, sloužící nyní jako sklad. Je to bývalá synagoga.

Na jihovýchod od Vlašimi, asi 1 km od rozcestí silnic na Čechtice a Vracovice stojí na umělé terase kostelík Loreta z r. 1703 až 1706. Kolem kostelíka jsou pohřbeni hajní z vedlejší hájovny. Jeden z nich má pouze pamětní desku. Byl totiž umučen v době fašistické okupace v Táboře.

Z Vlašimi započneme turu do Kondrace. Asi po 2 km při vchodu do lesa jest značka přerušena dočasnou přestavbou silnice, proto pozor na značky. V Kondraci nás nejvíce zaujme románský kostel z 12. století se dvěma kulatými vížkami, které jsou prolomeny dvěma řadami okének dělených sloupkem. V době gotické byla vybourána původní skromná apsida a nahrazena nynějším gotickým presbytářem. Mnoho změn bylo provedeno v r. 1735. Zdivo kostela bylo sníženo, původní okna vylámáním rozšířena, v průčelí kostela vylámán nynější hlavní vchod. Mezi dvě věžičky byla postavena nevkusná dřevěná zvonice, se kterou se setkáme ještě na starších fotografiích. V roce 1916 při úderu blesku vyhořela a nebyla již bohudíky obnovena. V obci si všimneme, jak značná část usedlostí má pěkné štíty. Dosti ostře pak stoupáme na Blaník. Rozhledna však bývá otevřena jenom o letních nedělích a jinak je nutno zajít do Louňovic pro klíče, což je dosti značný sestup. Přes sedlo mezi Blaníky pak opět, ale již mírněji, vystupujeme na Malý Blaník se zříceninami kostelíka z r. 1735, který byl kolem r. 1790 zrušen a propadl zkáze. Pokračujeme dále většinou polním úsekem do Zlatých Hor, jejichž název nám připomíná, že se zde dříve těžívalo zlato. Obec se jmenovala Kamberk a teprve po roce 1945 dostala ryze české jméno. V době rozkvětu ve 13. století měla právo svobodných německých měst. Stávala zde také tvrz, jejíž část zdí jest ještě dnes v budově fary. Nad obcí se zvedá barokově přestavěný kostel. Cesta nás

str. 106

pak vede dále přes Bzovou ke zříceninám hradu Šelmberka. Hrad byl založen na počátku 14. století rodem Buziců se znakem kančí hlavy a jeho majitelé se po něm psali ze Šelmberka. Po bitvě na Bílé hoře získal ho jako úplatu na dlužnou částku Don Baltazar de Marradas y Vique, ale protože jeho hlavní ukořistěná panství byla v okolí Hluboké a Vodňan, bylo toto dost vzdálené, a proto Šelmberk, který byl v té době jako hrad již pustý, prodal. Asi roku 1640 ho získal Ferdinand z Khünburka, v jehož rodě se panství udrželo až do roku 1945. Hrad sám má půdorys trojúhelníka, v jehož jedné špici na skalnatém ostrohu stojí věž 25 m vysoká. Dole má sílu zdiva 3,5 m. Původní vchod je v prvém patře, jak dokazuje branka obložená tesaným kamenem. Spojení bylo vytvořeno padacím můstkem, který se spouštěl z přilehlého stavení. Nynější vchod byl prolomen teprve v 19. století. Vcelku měla věž 5 pater a v místě nynějšího vchodu bývalo původně vězení, kam nikdy nedopadl paprsek světla. Severně od věže jsou skrovné zbytky starého paláce. Směrem k hájovně, ukryté pod stromy, se táhlo předhradí. V hájovně jsou klíče od hradní věže, odkud jest krásný rozhled. Od Šelmberka pak sestupujeme poměrně volně do Mladě Vožice, kde jest na náměstí velký uzel značených cest. Mladá Vožice jest starého původu. Vznikla při hradu stejného jména, který stával na strmém vrchu, na kterém jest nyní kaple na jihovýchod od náměstí. Mladá Vožice bývala majetkem královským, ale byla zastavována různým šlechticům, protože královská komora byla často potřebná peněz. Majitelé se střídali zvláště po husitských válkách a obyčejně zde ani nesídlili. Teprve roku 1548 získal panství Jan Voračický z Paběnic. V té době byl již hořejší hrad pustý a v rozvalinách po husitských válkách, a proto si dal nový majitel panství v obci vystavět zámek. Zámek se stal základem nynějšího zámku vystavěného v roce 1735. Další osudy osady jsou pak nerozlučně spjaty s osudy hradu Šelmberka, do jehož panství Mladá Vožice patřila. Středem obce jest svahovité prostranné náměstí. Při zámku jest barokní kostel vystavěný v letech 1790 —1794 podle plánu K. Dienzenhofera. Vedle kostela nás upoutá zajímavá stavba zvonice, která se lidově nazývá husitská. Jest to stavba románsko-gotická a bývala dříve solnicí na důležité obchodní stezce. Nad zvonicí jest budova Husova sboru. Na náměstí jest také dům, označený uměleckou

str. 107

pamětní deskou, ve kterém se narodil prof. Aug. Sedláček. Na hřbitově jest gotický kostelík z počátku 15. století. Žlutě značená cesta 560 ve směru na Šelmberský mlýn nás kolem zvonice vyvede na místo, kde stávával dříve vožický hrad, dvakrát dobývaný husity. Jeho skrovné zbytky byly zcela zničeny při stavbě kaple v roce 1626, neboť byly použity na její zdivo. Zbyly však přece ještě zbytky příkopů a jiných částí hradu, které ale vzaly definitivně za své při rozšiřování kaple v roce 1827, kdy na úbočí vrchu byly založeny procházkové cesty a část skalnatého svahu na východní straně byla urovnána. Nemůžeme si tedy vlastně již ani řádně představit, jak tento důležitý hrad vyhlížel. I dnes je nám však zcela jasné, jak obtížné muselo být jeho dobývání, když hledíme na strmost svahu a zvláště pak když se od vyhlídky díváme skoro kolmo dolů stěnou spadající asi 60 m k Podhradnímu rybníku. Je to jeden z nejhezčích pohledů. Jinak totiž vrch neposkytuje pohled kruhový, ale vždy jen pohled částečný. Červená značka pokračuje podél mlýna Dubina přes Krchovou Lomnou, Bendovo Záhoří a Pohnání na Homoli (659 m) s pěkným kruhovým rozhledem, kde končí nejen naše značka, ale i hranice naší oblasti.

[obsah knihy]