Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Přehled značených turistických cest s kilometráží -
cesta 152

str. 65

Chata na Hrazanech (022, 157, 564) — Hradnice 1 — 3 modré u hrádku Kozí hřbet [158, 344] 3,5 (4,5) — Radíč [564] 2,5 (7) — Sedlčany [022, 025, 555] 8 (15) — Červený Hrádek 2 (17) — Kosova Hora 1,5 (18,5) — Podolí 5 (23,5) — Křenovice 2,5 (26) — Bučovice 1,5 (27,5) — rybník Velký Mastník 1,5 (29) — nádraží Heřmaničky-Sedlec [559] 3 (32) — Smilkov [370] 3,5 (35,5) — Oldřichovec [563] 3,5 (39) — červená [028] 1 (40) — Mezivraty 0,5 (40,5) — rozchod s červenou [028] 1 (41,5) Jezírko 0,5 (42) — Neustupov (150) 2 (44)

str. 110

Z chaty na Hrazanech dojdeme brzo na Hradnici. Pokračování ve směru k severu není možné, protože cesta je přerušena zatopeným údolím Vltavy a Mastníku. Byla zde proto vytvořena slepá žlutá značka, jdoucí na místo, kde dříve stával hrad Ostromeč, vystavěný ve 14. stol. rytíři z rodu Břekovců, kteří se v době husitských válek přidali na stranu katolickou. Husité proto hradu dobyli a osadili táborským hejtmanem Zákonem. Ten se roku

str. 111

1427 vypravil s posádkou na výpad až k Mníšku, tam jej však stihla karlštejnská posádka a většina oddílu i se Zákonem v boji padla. Roku 1430 byl zde ustanoven táborským hejtmanem Filip z Padařova, který zde v letech 1432—1434 dal opsati skvostnou tak zv. padařovskou bibli, která se později jako vzácná husitská památka dostala s Českými bratřími na Moravu a odtud do Vídně, kde je dodnes. Po čestném odchodu táborské posádky v r. 1455 znovu hrad obnovil r. 1450 Zdeněk ze Šternberka tak dobře, že královské vojsko Jiříka z Poděbrad ho roku 1471 nedobylo. Potom hrad, protože byl poměrně stranou veškerého žití, pustl a r. 1542 byl již veden jako pustý. Na nejvyšším místě hradního prostoru stával palác čtvercového půdorysu o straně asi 32 m. Místo je označeno tabulkou a koncovou značkou. Cestou k němu zajdeme na vyhlídku nad Slapským jezerem s pěkným kamenným křížem. Odbočka je vyznačena žlutým trojúhelníkem. Z Hradnice pak pokračujeme po modré zn. nad zatopeným údolím Mastníku, kol zbylých domů samoty na Kasárně, kam již voda nedosahuje, a přetnutím velkého oblouku přijdeme k zříceninám hrádku Kozí hřbet, který stojí na skalnatém hřebenu obtočeném se dvou stran Mastníkem. Zachoval se příkop, který odděluje hradiště od ostatní části hřbetu, a postranní zdi brány. Vyšší zeď proti bráně jest bývalá bašta. Uprostřed hradního nádvoří, které jest porostlé mohutnými jedlemi, stávala velká čtyřhranná věž. Hrad neměl vlastní studni a voda byla přiváděna nyní zasypaným vodovodem.

Hrad byl vystavěn přibližně ve 14. stol. a drželi ho stejně jako nedaleký Ostromeč Břekovcové a po nich táboři. Posádka se však přidala ke straně mírné a odvetný útok táborských za tuto zradu byl krvavě odražen. Pozdější držitel hradu, opět rytíř Petr Břekovec, zůstal věrný Jiřímu z Poděbrad v jeho sporu se Zdeňkem ze Šternberka, proto tento velmož hrádku dobyl a zle poškodil, takže roku 1541 jest již veden jako pustý. Zříceniny byly značně poničeny v 18. stol., kdy značná část byla použita na stavbu nedalekého líšnického mlýna.

U Kozího hřbetu musíme dát pozor na to, že je zde vytvořeno rozcestí tří modrých značek. Naše cesta vede stále proti hlavnímu toku potoka Mastníku, který zde činí značné zákruty, podle nichž dojdeme do Radíče. Zámek jest nově opraven. Pochází ze 17. stol., kdy byl zbudován na místě ohněm zničené tvrze. Budova není

str. 112

toho času přístupna. Sledujíce přibližně směr údolí Mastníku, dorazíme do Sedlčan a odtud zanedlouho do Červeného Hrádku, který za své jméno vděčí omítce svých zdí. Pánovitě pohlíží na půvabné okolí s ostrohu, který je se tří stran obtékán Mastníkem. Se čtvrté strany ho chránil příkop, který bylo možno z nedalekého rybníka napustit vodou. Okolo r. 1840 byla stavba, pocházející ze 14. stol., účelovými stavbami hospodářských provozů nevkusně znesvářena a velice zpustla. Roku 1844 byl však od barona Mladoty ze Solopysk nákladně přebudován v pseudogotickém slohu a zdi ozdobeny cimbuřím. Vnitřek byl upraven r. 1894—1895 známým architektem Janem Kotěrou. Nyní slouží jako učňovská škola Ústřední rady družstev. Nedaleká Kosova Hora má rovněž zámek z r. 1838, ale je to prostá účelová stavba v posledních letech nově upravená a ozdobená původními sgraffity. Budovy zámku slouží nyní jako obytné budovy.

Z původního kostela ze 14. stol. se zachoval pouze nynější presbytář. Pozdější přestavby starobylý ráz setřely, a tak kostel vyhlíží zvenčí jako barokní stavba. Vnitřní výzdoba pochází z tohoto století. Kostel byl r. 1957 nově opraven. Na jižní straně je zazděný vchod, ozdobený pěkným ostěním.

U stanice autobusů ústí do náměstíčka úzká ulička. Asi po 50 krocích přijdeme k sešlému stavení, kterého je nyní používáno jako skladiště. Jest to bývalá synagoga. V Kosově Hoře totiž bývala silná židovská obec, většina osob však za okupace zahynula. Na východním konci obce je pěkná sokolovna a výstavná škola.

Kosova Hora bývala až do třicetileté války výstavným městečkem, které však tehdy kleslo na ves. Její majitelé se rychle střídali. Roku 1786 získali Kosovu Horu Lobkovicové, avšak kníže ji i s Červeným Hrádkem a dalšími prohrál v hazardní hře. Na začátku 19. století získal panství Mladota ze Solopysk, jehož potomci drželi velkostatek až do roku 1945. Hřbitovní kostelík pochází ze začátku 18. století. Z Kosovy Hory sledujeme pak stále přibližně potok Mastník přes Podolí, Křenovice až k rybníku Velký Mastník, odkud vystoupíme na nádraží Heřmaničky-Sedlec.

Od rybníka Velkého Mastníku máme možnost asi za 10 minut dorazit pochodem po silnici směrem doprava do obce Martinic. Za své zdržení budeme odměněni prohlídkou martinické tvrze. Obec sama je poměrně malá, má jen 27 čísel a zachovala si celkem

str. 113

středověký ráz. Severně od návsi v těsném sousedství kostela stávala tvrz pánů z Martinic. O vzniku tvrze není přesných historických zpráv. Je obehnána kruhovým příkopem a valem, který na severní straně přechází v mírný svah. Na tomto svahu ležely tři terasovitě založené rybníky, jejichž voda naplňovala příkop tvrze. Jeden z nich se zachoval až dodnes. Tvrz má dvě stavební období. Ze 13. století je masivní kruhová zeď zpevněná po celém obvodě asi 50 cm silným prstencem. Druhému stavebnímu údobí z 2. poloviny 14. století náleží čtyřhranný přístavek na jižní straně, který byl patrně vstupní věží. Roku 1549 byla již tvrz pustá. Tvrz stojí uvnitř selské usedlosti, takže si musíme vyžádat povolení ke vstupu, které nám však bude ochotně uděleno. Byla v r. 1954 Archeologickým ústavem důkladně prozkoumána a byly nalezeny různé nádoby a zbytky kachlů.

Kostel je jednoduchá jednolodní stavba o třech klenutých polích. Na západní straně má věž. Na jižní straně lodi a severní straně presbyteria se dochovaly původní portály, které spolu s klínově profilovanými žebry datují kostel do poloviny 13. století. Ze tří lomených oken kněžiště má jen průčelní zbytky původní kružby. Pěkná kazatelna uvnitř je z 2. poloviny 17. století. U rybníka Mastníka si rovněž všimneme zajímavého zděného mostu o dvou obloucích z roku 1709. Vedle mostu je zděný pilíř s pěkně řezaným reliéfem madony z téže doby.

Přes údolí Radíčského potoka stoupáme odtud až na kótu 532, kde na silnici na vysokém podstavci stojí sousoší sv. Petra a Pavla v antickém kroji, dílo Tomáše Hatláka z 2. poloviny 18. století. Je odtud velice pěkný rozhled, zvláště pak na protější Arnoštovice s vysokým kostelem. Ve Smilkově si prohlédneme zámek z konce 17. století, již mnohokrát přestavovaný a opravovaný, takže původní ráz je zcela setřen. Vzácnou památkou tohoto zámku je však theatron, schodiště s uměleckou sochařskou výzdobou Lazara Wildmanna z 1. poloviny 18. století. Na schodišti jsou alegorické sochy a vázy se supími hlavami. Celé schodiště je však v naprosto desolátním stavu a nutně by potřebovalo obnovu. V zámku je nyní domov důchodců. Vyhořelé stáje po levé straně nepůsobí nijak zvlášť estetickým dojmem. Odtud stoupáme nepoužívanou silničkou do Oldřichovce, malé obce s kostelíkem, který pochází, jak prozrazuje gotický presbytář, ze 14. století.

str. 114

Kostel byl roku 1897 důkladně opraven a přitom zachován jeho starý ráz. Pěkný vchod uprostřed jižní stěny má hrotité ostění. U oken jest na prvý pohled patrno, že většina z nich nejsou původní, ale pocházejí z doby opravy kostela. Původní okna jsou jen na východní straně presbytáře a jsou z červeného pískovce. Kostelík nemá věž a zvon jest zavěšen na zvláštní konstrukci vedle kostela.

Na hřbitůvku při kostele je pochován též sovětský voják, příslušník Rudé armády, padlý v roce 1945.

Vedle kostelíka stojícího na návrší stávala dřevěná tvrz, ze které se však nic nezachovalo.

Od kostelíka dojdeme po mírně stoupající silnici na mezivratský hřbet a jeho hřebenem dostihneme pak nejvyššího místa s betonovou věží, která však neposkytuje výhled, abychom odtud po druhé straně hřbetu vysokým lesem dosti prudkým svahem sešli do Neustupova. V dolní partii sledujeme tok potůčku, na kterém bylo vybudováno několik malých nádržek s čistou a průzračnou vodou. Jejich okolí je velice roztomilé, a bývají proto nazývány jezírky. Jmenují se na příklad Julietta, Lenka, Sidonie, Marietta a jiné. Po opuštění lesa není pak již daleko do Neustupova, kde naše cesta končí.

[obsah knihy]