Tomáš Zahradníček: Dva dny s novým Vaculíkem

[MF Dnes, 10.10.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Jdu si vyměnit basu do obchodu a od trafiky na mě volá Danula, že Ludvík Vaculík vydal novou knížku. Jmenuje se Hodiny klavíru. Žádná zpráva z daleka mě tak už dlouho netrkla. Cítím se po letošním létu utahaně, vjemů mám, že můžu půjčovat. Zvědavý jsem jen na to, kdy se mi podaří dospat. Překvapeně zjišťuji, že jsem zvědavý i na nového Vaculíka.

Začal jsem si ho obstarávat při první cestě do Prahy. Příjezd do města vypadal stejně jako minule. Prohlížím v úřadu štůsky nových knih na stolech kolegů. Nikde nic. „Četl jsi už nového Vaculíka?“ ptám se Michala. Ani nezvedl hlavu od papírů. „Mě to zajímá,“ vysvětluju, překvapený jeho netečností. „Hm,“ povídá. „Mě ani ne. Já ho přestal sledovat. Orgie mužnosti mě už nebavěj. Já teď čtu jenom, co píšou ženy.“ Doma má tři dcery. Já ještě jenom dvě.

Koupil jsem v Academii a nahlásil doma, že mám ve městě práci do osmi. V Jerichu bylo ospalo. V koutě ke dvěma ženám promlouval malebný vousáč v šále, moc si přál vypadat jako malíř. Zamluvil jsem si kafe a za chvíli zůstal sám. Rychle jsem přečetl půl knížky.

Když jsem zvedl oči, kavárna byla pořád útulně prázdná. Jen u sousedního stolku seděl chlap, mladý asi jako já. Pil kafe a četl knížku ve žlutém přebalu. Podíval se na mě a ukázal mi titul. „Starý pán by z nás měl radost. Má tu plnou hospodu čtenářů,“ řekl a zaklopil zrak zpátky do řádků. Taky mu bylo dvacet, když po převratu vyšel Český snář.

Vaculík píše o tom, jak prohrál Literární noviny. To mě zajímá, protože jsem si tuhle porážku činně přál. Podruhé chtěl s kolegy reformovat režim vychováváním publika, že nemá krást, má přemýšlet a mýt si nohy. A já si právem čtenáře přál obyčejné literární noviny, takové, co píšou o knížkách, což by bylo pro všechnu výuku mnohem účinnější. Ty s velkým L byly nesnesitelné: koho trápí jejich osud, ať si za trest přečte starší ročníky. Co jenom vyváděly před volbami! Starost měly o vládní většinu, jednou nevkusně vnucovaly Havla, jindy ODS, pak zase zelené, od čerta k ďáblu. Že by u příležitosti voleb mohly psát o literatuře, to je to poslední, co je napadlo. Stará, jankovitá a nevyléčitelně nemocná koza, ale starý hospodář Vaculík nechtěl vidět, že by bylo nejlepší, kdyby už v chlívku udělala místo. Říkali to jiní a říkal jsem to i já jako nezištnou radu souseda, který trápení účastně pozoruje, na podnik skromně přispívá a s kozami neobchoduje.

Když nám bylo dvacet a vyšel Český snář, tak jsme si Vaculíka objevili s kamarády, co jsme spolu mluvili. Tou knížkou z nás udělal své věrné čtenáře a stal se naším věrným autorem. V prvních letech po převratu vycházelo najednou věcí, že klukovi zrak přecházel. Vším jsme se snažili nějak prolouskat.

Český snář přivezl Petr Zídek na hory a já je celé pročetl. Málo jsem rozuměl globální odpovědnosti, filozofii výchovy, masarykovskému odkazu nebo baroknímu sochařství, o čem pojednávali jiní, i když jsme se to také snažili učíst, abychom snad o něco nepřišli. S Vaculíkem žádná dřina nebyla, četlo se to samo, protože jeho starosti byly našimi starostmi: co se sebou, s ženskýma, o čem a jak psát, jak se dělají knížky. Učili jsme se od něho jako se učí řemeslo od mistra, napodobováním postupů, které se nám líbily. Po Vaculíkově vzoru se třeba žádný z nás nestal ministrem. Mne navíc naučil, že autem se má jezdit pomalu, ve věku, kdy by mě to samého nenapadlo.

„Napsal knížku úplně bez toho, co vždycky musel udělat, aby ji napsal,“ hlásil jsem druhý den ženě. „Napíše to tak do knížky a ty mu to hned věříš,“ řekla a ani se za mnou neohlédla.