Lumír Hlaváč: Voticko

[Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 1957]

[obsah knihy]

Vltavské stupně

str. 139

Řeka Vltava se zařezává svým korytem hluboko do žulového masivu a vytváří tak poměrně hluboké úzké údolí řídce obydlené. Vltava sbírá valnou část svých vod, ať již přímo nebo prostřednictvím svých přítoků, v našich hraničních horách. Dřívější hluboké lesy a jejich bažiny samočinně regulovaly průtok vody, takže zde nebylo velké kolísání v době velkých dešťů a v případě sucha. Rozsáhlé lesní komplexy byly však vykáceny a přeměněny v zemědělské pozemky. Důsledkem toho byly dnes ohromné rozdíly mezi množstvím, které korytem Vltavy proteklo v době zvýšeného vodního stavu a v době sucha. Tak u Štěchovic před postavením přehrady za povodně proteklo 4000 m³ za vteř., naproti tomu za sucha to bylo jen 11,5 m³ za vteř. Lidé se snažili tento neblahý zjev zlepšit. Měly být vybudovány přehrady, které by jednak zadržovaly vodu v době nadbytku, jednak by udržovanou vodu nad to ještě používaly k pohonu vodních elektráren. Ovšem v době kapitalistického řádu naráželo vybudování přehrad na tisíce protichůdných zájmů a názorů, takže než došlo ke skutečné stavbě, uplynulo mnoho let. Již v roce 1920 byl vypracován projekt na přehradu u Štěchovic, která měla být sypaná z kamene a hlíny a vysoká 70 m. Odborníci však tento projekt zamítli s odůvodněním, že mezi Štěchovicemi a Kamýkem je nutno vybudovat 4 stupně. Roku 1922 prohlížel místo budoucí přehrady větší počet poslanců a senátorů, ale teprve na podzim roku 1923 vypracovalo ministerstvo veřejných prací návrh, který zbudování těchto 4 stupňů přijal. Nejprve měla být vybudována přehrada u Štěchovic a v roce 1924 bylo vypsáno nabídkové řízení. Byly podány nabídky, které kolísaly mezi 25 a 45 miliony. Ke stavbě došlo teprve v roce 1939.

str. 140

Přehrada ve Štěchovicích byla dokončena až v roce 1944. Čtyřiadvacet let tedy uplynulo od rozhodnutí o stavbě k jejímu dokončení.

V r. 1935 byla sice dokončena přehrada ve Vraném, ale žádná z těchto staveb nemůže být srovnávána se stavbami, které navrhl a provedl socialistický stát.

V r. 1947 byl vypracován návrh na soustavu přehrad tak, že nebude žádný nevyužitý spád od jedné hráze ke druhé. Jednotlivými stupni podle tohoto projektu jsou Lipno, Orlík, mezistupeň u Kamýka n. Vlt. a Slapy. Jako prvá byla zahájena výstavba Slapské přehrady. Nejprve musela být odvedena Vltava do jiného koryta, aby voda nerušila stavební práce. Bylo to provedeno způsobem u nás před tím dosud nepoužitým. V pravém skalním boku vltavského údolí byl proražen tunel, široký 10 m a vysoký 12 m, do něhož se sváděla voda hrází o výšce 20 m, tedy výškou, které nedosahují mnohé z našich přehrad.

Současně s těmito pracemi byly již pomocí strojů prováděny první zemní práce, zejména odstraňování nežádoucí půdy. Celkem muselo být odstraněno asi 300.000 m³, aby hráz mohla být postavena na pevné skále. Těžká nákladní auta denně vyvezla 2000 m³ zeminy. Pro vlastní betonářské práce byla vybudována samostatná betonárka, pravá továrna na beton. Byly v ní čtyři míchačky, každá po 1500 l obsahu s automatickým plněním. Postavil ji národní podnik Stavostroj jako první stavbu toho druhu u nás. Potřebný cement se dopravoval ve zvláštních nádobách vlastní speciální lanovou dráhou až od zastávky v Lukách pod Medníkem, tedy ze vzdálenosti 6 km. Říční písek se dopravoval rovněž lanovkou, a to ze Štěchovic. Z lomů nad Teletínem, odkud se dopravoval kámen na stavbu, vedly dvě lanovky v délce asi 2,5 km.

Celková spotřeba betonu činila 350.000 m³ a denně se uložilo až 1200 m³. Beton se dopravoval čtyřmi kabelovými jeřáby v nádobách o průměru 6 m a výšce 11 m. Vlastní betonáž trvala dva roky. A pracovalo se v létě i v zimě: v noci pak za svitu mohutných reflektorů.

Vzorem technické dokonalosti je strojní vybavení Slapské elektrárny, které ji řadí co do výkonu na třetí místo mezi našimi elektrárnami. Přehrada již nemá plavební komory, protože se

str. 141

nepočítá s rozsáhlejší vodní dopravou. Zvlášť budované lodní zdvihadlo však umožní menším plavidlům, aby se po vodě dostaly do Slapského jezera.

Po pětileté tvrdé práci došlo 5. dubna 1954 v 11 hodin 15 minut k historickému okamžiku. Bylo spuštěno ocelové stavidlo u vtoku do tunelu a celá Vltava se zastavila před lidským dílem, aby přerušila asi na čtyři dny svůj tok miliony let předtím ničím nerušený.

Neplánovanou zatěžkávací zkoušku přestála přehrada v červenci 1954. V důsledku vytrvalých dešťů se hladina zvedla tak vysoko, že sahala jen asi 3 m pod úroveň nejvyššího provozního vzdutí na kótě 271 m. Velká voda nebyla však zadržována stavidly, a tak poměrně rychle opadala. Pražané mají ještě v dobré paměti, kam až tehdy v Praze voda sahala a můžeme si představit, kam by byla dosáhla, nebýt Slapské přehrady, která značnou část vody zadržela. Zanedlouho po opadnutí vody byla spuštěna vodní turbina. Plné výkonnosti dosáhla celá hydroelektrárna na konci roku 1955.

V r. 1956 bylo započato se stavbou vodního díla Orlík, které bude prozatím naší nejmohutnější vodní stavbou a zůstane jen málo za naším největším dílem plánovaným na Dunaji. Přehradní zeď má být asi 100 m vysoká a na její stavbu bude zapotřebí asi 1,300.000 m³ betonu. Bude třeba vybudovat ubytovny asi pro 2500 svobodných zaměstnanců a pro 500 zaměstnanců s rodinami. Přehrada zatopí nejen údolí Vltavy až k Týnu n. Vlt., nýbrž i údolí Otavy skoro až k Písku. Pro zásobování stavby cementem i jiným materiálem bude z Tochovic od železniční trati vybudována zvláštní železnice, která bude po skončení stavby předána veřejnému provozu a umožní tak snazší dosažení této oblasti. Název vodního díla Orlík vzbuzuje u značné části obyvatelstva dojem, že přehrada je budována přímo pod Orlíkem. Není tomu tak, protože stavba přehrady je ještě od Orlíka vzdálena po proudu asi 10 km a jest ve skutečnosti pod Zbenickými Zlákovicemi.

Se stavbou jsou spojeny velké problémy, které je nutno řešit a které se dosud na našich stavbách nevyskytly. Tak na př. geologický průzkum ukázal, že zdánlivě pevná skála, o kterou se bude přehrada opírat, je mohutný sesuv sahající do hloubky

str. 142

100 m. Ze stráně vyčnívající skaliska mohou být součástí tohoto sesuvu, nebo jen jednotlivými balvany, které ovšem někdy dosahují velikosti dvoupatrového domu. Proto byla výzkumným ústavem vypracována zvláštní methoda. Bylo totiž zjištěno, že horotvorný tlak vtiskl zdejším horninám deformaci, která se projevuje vlákny, orientovanými s matematickou přesností ke světovým stranám. Měření těchto hornin pak spolehlivě ukázala, zda skaliska vyčnívající na povrch jsou spolehlivým základem nebo balvany, se kterými bylo již hnuto, a bude-li tedy nutno spolehlivé základy hledat ještě hlouběji.

Přehrada postavená nad Kamýkem bude mít asi velikost přehrady u Vraného a bude na ni zapotřebí asi 140.000 m³ betonu.

S přípravnými pracemi bylo započato v roce 1957. Vodní dílo Orlík má být hotovo v roce 1960.

Po vybudování obou těchto mohutných děl bude prakticky celé údolí Vltavy a Vraného až pod Týn n. Vlt. zatopeno mohutným vodstvem údolních přehrad. Zmizí tím sice romantické Vltavské údolí, ale naše hospodářství získá levnou elektrickou energii a bude zajištěno řádné hospodaření vodou, která dříve při přebytku odtékala do oceánu a v době sucha se jí pak nedostávalo.

Ani turisté však nebudou nijak zkráceni, protože podél Vltavy bude vytvořena rozsáhlá rekreační oblast, do níž bude zajištěna rychlá a levná doprava.

[obsah knihy]