Tomáš Zahradníček: Osadníci z Austrálie v Polabí

[MF Dnes, 17.10.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Říkají si příznivci „permakultury“ nebo „líného farmaření“. Zaslechl jsem ta slova už dřív. Ale od chvíle, kdy o nich před pár týdny napsal velkou reportáž Respekt, neslyším o ničem jiném. Všichni to chtějí taky. Čeští třicátníci z velkých měst, takoví ti vousatí, co chodí po městě v kostkované flanelové košili a zelených manšestrákách jako já, sní o „jedlých zahradách“. O životě na svém, v přírodě, bez dřiny a bez chemie. Klídek a pohoda na ekologicky šetrném rodinném statku se solárními panely, ženou a dětmi, psem a koněm a mobilním připojením na internet.

Říkají, že tradiční zemědělská dřina není produktivní. Inteligentní, tedy permakulturní hospodář nekupuje kombajn ani míchačku. Neseje, neoře, nechá pracovat přírodu. Stavení si zbuduje z balíků slámy uprostřed velkého pozemku, v „jedlé zahradě“, kde najde vodu, založí větrolamy a vysadí ovocné stromy. Sklízí to, co vyroste samo, vyzná se v „plevelech“.

Hektar má uživit rodinu, tedy pokud se rodina rozhodne nekupovat zbytečné a nákladné předměty. Do jejího rozpočtu neproniknou položky, které vysávají všechny okolo, jako jsou kombajny a nafta, elektřina a umělá hnojiva, vodné a stočné. Pozemek sám dá jídlo, ze stromů opadá dřevo na otop, něco se i vydělá prodejem přebytků jako biopotravin.

Nehlášeného dobytka a pašíků, kteří mě hned napadli jako ideální doplněk sběračské domácnosti, se úřady obávat nemusí, a tudíž ani černých zabijaček. Permakulturní lidé bývají vegetariáni, takže si ke slaměné chalupě většinou pořídí leda nějakou tu kozu na mléko nebo ovečku na samočinné hnojení zahrádky a pro parádu.

S pojmem permakultura, jak se můžete v každém článku na toto téma dočíst, přišel v sedmdesátých letech australský vousáč Bill Mollison. Sepsal příručky o nové nauce, založil s prvními následovníky v Tasmánii centrálu svého učení, Ústav pro permakulturu. Jako žijící legenda ekologického hnutí dodnes objíždí se svými přednáškami univerzity po celém světě. První Mollisonovi následovníci se v minulých letech objevili i ve střední Evropě a v poslední době se začali rychle množit – aspoň já je teď potkávám skoro na každém kroku. Kdo si ještě nekoupil pár hektarů v Polabí nebo Poohří, aspoň o tom uvažuje při pravidelném studování internetových stránek www.ekozahrady.cz.

Reportér Respektu v článku naznačil, že soužití prvních permakulturních osadníků s venkovskými domorodci není bez chyb. Staří traktoristé mladým učitelům, překladatelům, programátorům a vědcům v obytných stozích nechtějí věřit, že s novým přístupem na polích něco svedou. (Mohu potvrdit, že úsloví „Bez chemie to nejde“ patří k nejčastějším větám, jaké dnes člověk může na venkově zaslechnout při vzrušených hovorech domorodců o cenách biopotravin v pražských obchodech.) Neméně skeptické jsou úřady, poněvadž osadníci se vymykají ze zavedených kolonek už jen tím, že zpochybňují pojmy jako pole a les, stavba a dům.

Skeptický jsem spolu s úřady také já. Českému permakulturnímu lidu mám za zlé zvláštní neúctu k prostředí, do něhož se svou naukou přišli. V Polabí i všude jinde v úrodných nížinách máme tisíciletou zemědělskou krajinu, jejíž součástí jsou odedávna i „jedlé zahrady“ (říká se jim u nás sad a záhumenek).

Chovat se tu jako první osadníci v australské buši vidím jako projev slepoty. Nejšetrnější vůči přírodě a krajině je rozumně vyspravovat stávající podobu. Nechuť permakulturního lidu k opravám starých zemědělských usedlostí chápu, jsou pracné. Ale představa sídlišť obytných stohů rozkládajících se na dohled od vybydlených a vylidňujících se vesnic mi nenavozuje pocit pozemského ekoráje a šetrného zacházení s přírodou, krajinou a Zemí.