Tomáš Zahradníček: Silné Polsko v Evropě

[MF Dnes, 31.10.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Co se v Polsku vlastně mění? Způsob vládnutí, ne politické cíle. Program odcházející vlády není pro jeho chaotičnost snadné shrnout.

Zato je jasné, k čemu mělo všechno její počínání ve vnitřní i zahraniční politice směřovat – k pozvednutí státu, upevnění sociální soudržnosti a k ochraně národních tradic. Týden po volbách začíná v polských debatách převažovat názor, že na cílech není co měnit.

Změnit k lepšímu se mají prostředky, forma, styl – od těkavého a diletantského k systematickému a profesionálnímu. Pod slavné heslo poraženého premiéra Jaroslawa Kaczynského „Silné Polsko v Evropě“ se totiž klidně mohou podepsat všichni tamní politici.

Politická elita země bez ohledu na ideová vyznání řeší už dávno otázku, jak posílit pozici státu s bezmála čtyřiceti miliony obyvatel.

Kdyby Polsko neleželo mezi Německem a Ruskem, bylo by hned lépe vidět, jak je velkou a lidnatou zemí. K vysněné roli vlivného státu mu od roku 1918 chyběly dvě tři věci – stabilita, hospodářská síla a zahraničněpolitické vazby vyvažující nevýhodnou polohu.

Mezinárodní postavení Polska je dnes silné jako nikdy dřív. Jako člen NATO (s výjimečně přátelskými vztahy s USA) a Evropské unie má formálně vzato nejlepší zajištění, jakého je v dnešním světě vůbec možné dosáhnout. Vztahy s Německem i Ruskem má v rámci možností dobré, i když proložené výkyvy k horšímu a stále zatížené pochopitelnými obavami z důsledků německoruského kamarádšoftu. Na hranicích s menšími sousedy, jako je Litva a Česko, kde donedávna žila tradice sousedské nevraživosti, panuje nevídaná idyla. Polská ukrajinská politika, založená na lákání Ukrajiny do Evropy, se už deset let vykazuje sympatickou důsledností a taktem. Během dvacátého století se z Polska stal takřka jednolitý národní stát bez milionových společenství Židů, Ukrajinců a Němců. Sled drastických událostí, které takový výsledek přinesly, je snad všeobecně znám, počty mrtvých všech zúčastněných národů připomene každá encyklopedie. Dnes však už z denní agendy zmizely problémy hranic a menšin, které polskou politiku dlouho vyčerpávaly a oslabovaly. Pokud jde o hospodářství, zažívá Polsko v posledních patnácti letech rychlý vzestup. Pojí se s ním sice všechny představitelné lidské, společenské i politické potíže, jaké s sebou každý velký skok přináší, ale do budoucna je jasné, že přestává platit zažitý obrázek Polska jako hospodářsky zaostalé země.

Stručně řečeno, má se dnes Polsko ve všech základních parametrech jako pánbůh ve Frankrajchu, navíc s odůvodněnou nadějí, že hospodářský vzestup země zdaleka nekončí. Co si se sebou v tomto luxusním postavení počít, to je teď hlavní otázkou pro polskou politiku. Veřejnou debatu zaměstnávají témata spojená s podobami národní identity, s odbojářskou tradicí, která nenachází uplatnění, s rolí katolické církve ve společenském životě... Kaczynského radikální odpověď zněla: Všechno ať zůstane při starém. Tusk se zatím představuje jako opatrný příznivec změn, které beztak nastávají. Jeho vláda se nejspíš nebude zabývat otázkou, jak může státní aparát pomoci církvi udržet národ sjednocený ve víře, což však neznamená, že ministři nebudou pravidelně chodit do kostela.

Tak si zhruba představuji očekávanou proměnu stylu vládnutí a forem působení vlády. Pokud je to odhad správný, bude ji cítit hlavně v Polsku samém. Při jednáních v Unii o radaru a dalších aktualitách mezinárodní politiky můžeme čekat, že politici a úředníci nového vládního tábora budou mluvit sice mnohem taktněji, ale budou říkat v podstatě to samé: Silné Polsko v Evropě a ve světě.