Tomáš Zahradníček: Poučení z krizového Čunka

[MF Dnes, 7.11.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Není nad to, když si můžete teorii ověřit praktickým pokusem. Od druhé poloviny devadesátých let tu politickým povětřím kolovala představa o zajištěné budoucnosti české politiky. Měla spočívat v tom, že opotřebovanou revoluční garnituru časem vystřídají osvědčení praktici z městeček, měst a regionů. Neříkám to jenom jako omluvu pro vlastní naivitu, ale jako doklad toho, jakou mají neprověřené teorie o lepší budoucnosti přitažlivost: myslel si to a psal o tom spolu se mnou kdekdo.

Nejhorší je, že pro svůdnou teorii se člověk zapomíná spoléhat na vlastní oči. Nepodnikal jsem žádný systematický výzkum, ale v porevolučních letech jsem také nevynechal žádnou příležitost, abych se na ženy a muže naší lepší budoucnosti osobně podíval, poslechl si o nich místní chválu i kritiku a přečetl regionální tisk. Příznaků, že všechno nemusí směřovat rovnou ke světlým zítřkům, jsem mohl vidět řadu. Jenže jsem pro ně neměl oči.

Střední Čechy, město s deseti tisíci obyvateli, asi rok 1992: Štamgasti u pípy pomlouvají místní zastupitelstvo a hlavně starostu, organizátora předrevoluční nezávislé kultury. Že se po dvou letech stará už jen o skupování obecních pozemků. Opilí jézeďáci se nemůžou smířit se starostou, který nosí culík, hraje na kytaru a čte poezii, říkám si a pouštím řeči druhým uchem ven. Po letech čtu, že policie pro nedostatek důkazů odložila vyšetřování starostových obchodů s pozemky. Nedávno jsem městem projížděl. Na někdejších obecních lukách utěšeně roste nová čtvrť. Děti bývalého starosty jsou společníky několika místních firem, včetně realitní agentury, která novou výstavbu organizuje.

Městská část Prahy, asi rok 1994: Oslavu narozenin všem zkazí kamarádka lamentací nad tím, jak se změnila atmosféra v radě i celém zastupitelstvu. Že prý je konec porevolučnímu idealismu a opravdovou denní agendu ovládají soukromé obchody s obecním majetkem a politickou kariérou místních veličin. Nikdo tu vykolejenou a přetaženou ženskou nevydrží dlouho poslouchat.

Jména, která toho večera zazněla, jsem si vybavoval po letech, když se postupně dostávala na stránky novin kvůli korupčním aférám a záhadně nabytým majetkům.

Městská část Prahy, asi rok 1997: Starý známý se stal radním odpovědným za bytový fond. Oženil jsem se a žena je těhotná, pokouším ho v dobrém rozmaru při náhodném setkání, nešlo by u vás rychle získat pěkný obecní byt ve staré zástavbě někde u stanice metra? – Člověče, že taky nezavoláš, že něco neřekneš! – a sahá do kapsy pro notes.

Střední Čechy, město s pěti tisíci obyvateli, asi rok 2002: Místní živnostník se svěřuje s čerstvým zážitkem. V noci za městem zastavil u auta, které sjelo z vozovky. Ve stopujícím řidiči poznal velitele místní jednotky státní policie. „Byl tak vožralej, že jenom bručel.“ Když vytáhli auto na silnici, policejní důstojník nasedl a odjel. „Co si dneska místní panstvo dovoluje, to nemá obdoby. Patří to tu pár lidem, starostovi, tomuhle vožralovi a několika dalším. Neplatí pro ně pravidla ani zákony. Dřív se páni báli aspoň okresního tajemníka, dneska na místní úrovni není žádná kontrola – fakticky nemáme ani opozici, ani policii, noviny z obecního platí radnice a témata vybírá sám starosta.“ – Tak se dá shrnout asi hodinový výklad, který inspirovala noční příhoda.

S teoriemi to bývá tak, že se těžko rozšíří nějaká, která je úplně nepravdivá. Představa o příštím obohacení české politiky z regionů tak stála na správné úvaze, že na místní úrovni dlouhodobě uspějí jenom lidé houževnatí, věcní a praktičtí.

Jenom jsme si neuměli představit, jakých podob může ta praktičnost časem nabýt.