Tomáš Zahradníček: Domácké děsy čtenáře Haló novin

[MF Dnes, 21.11.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Už dva týdny pravidelně čtu komunistické Haló noviny a stále si nedokážu utřídit směs čtenářských dojmů. Asi proto, že jsou mocné.

Spolu s kmenovými autory listu jsem si vedle denních událostí připomněl devadesát let bolševického převratu v Rusku a nově i 17. listopad 1989. V pátek psal Václav Věrtelář o Husákově Československu: „... nevidím zvláštní nedostatky v demokracii ve srovnání s dneškem.“

Strana komentářů na mě má hypnotizující účinky. Stále se opakují teze o nespravedlivém hodnocení komunistické éry, o tom, že se situace u nás v každém ohledu stále zhoršuje a že komunismus má přes momentální nezdary před sebou velkou budoucnost. Styl psaní a ladění textů se nijak neliší od toho, co pamatuji z předlistopadového agitačního jazyka: směle se útočí, nastavují se zrcadla a předhazují nepříjemná fakta, pěstuje se komentátorská lyrika.

Svět Haló novin je přehledný a předvídatelný. Objevují se tu pojmy, obraty a slovní spojení, mezi nimiž jsem vyrostl a dávno je nepotkal: pracující lid, lokaj kapitálu, sdělovací prostředky, spjat se zájmy dělníků a ostatních pracujících, porušování socialistické zákonnosti, nenasytná břicha, světový pokrok, imperialismus, vyzpívat nenávist, rozpoznat podstatu změn.

Včera jsem četl o práci městského výboru KSČM v Bílině, jehož revizní komise hodnotí úroveň vývěsních skříněk jednotlivých základních organizací. Článek nese titul Základ úspěchu – práce mezi lidmi.

Připomínám si, že při pravidelné konzumaci této duševní stravy vyrostla naprostá většina tuzemských dospělých. Navíc se mi vybavila ředitelna Základní školy Ladislava Hanuse a naléhavý pocit, že budu za chvíli pěkně po partyzánsku seřván. Což má asi člověk pošeptat svému psychoanalytikovi, a ne vykládat na potkání. Většině lidí nastavování zrcadel nechybí, dokonce nechybí ani většině voličů KSČM. Dnešní Haló noviny si na rozdíl od jiných titulů denního tisku nedávají ověřit výši nákladu. Pro případné inzerenty uvádějí, že průměrně tisknou padesát tisíc. Z toho lze odhadnout, že mohou prodat něco přes třicet tisíc výtisků.

I když musíme předpokládat, že na jeden prodaný list připadá několik čtenářů a že ho někde prostuduje celá základní organizace, je zjevné, že Haló noviny sleduje nanejvýš každý osmý či sedmý volič KSČM (685 328 hlasů při posledních volbách do Poslanecké sněmovny).

Měřeno dosahem Haló novin, patří k jádru dnešního komunistického hnutí u nás asi sto tisíc lidí, tedy dva ze stovky dospělých. Opravdový komunista, který si dobrovolně a za vlastní peníze pravidelně kupuje komunistický tisk, je tudíž druhem mnohem vzácnějším, než by se mohlo zdát podle vlivu, jaký má KSČM v parlamentu. Napadlo mě to před časem v souvislosti s manifestem „S komunisty se nemluví“. Já bych s nimi i mluvil, jenže nemám příležitost, žádné nepotkám.

Ostatně viděl jsem opravdových, věřících komunistů až podezřele málo. Možná byla ve straně část učitelů, sousedů, prodavaček a dalších dospělých, které dítě, žák a student potká, ale nijak se to na nich nedalo poznat. Když k nám na michelském gymnáziu přišla v roce 1989 do hodiny občanské výchovy Monika Hoření, dcera tehdejšího šéfredaktora Rudého práva, byl to pro celou třídu nečekaný zážitek: živá komunistka. Že byl režim v posledním tažení a atmosféra už dost uvolněná, nahlas a kolektivně jsme se smáli tomu, co říkala. Mluvila o skutečných zájmech pracujícího lidu a o imperialismu.

Jak čtu Haló noviny, vidím, že to jako zaseknutý gramofon říká dodnes.

Pocity z toho mám smíšené.

Přeběhne mi mráz po zádech, ale tak důvěrně známým způsobem, skoro domácky.

Kdo má starosti s vlivem komunistické strany, měl by rozlišovat vlastní stranu čtenářů Haló novin – a půl milionu dalších voličů KSČM. Zajímalo by mě, koho by ti druzí volili, kdybychom Moniku Hoření a další věřící komunisty už neměli. A zda by to bylo k lepšímu.