Tomáš Zahradníček: Poslední srnky na Pankráci

[MF Dnes, 28.11.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Poslední srnky ulovil na Pankráci neznámý pytlák v noci na 4. října. Na betonovém základu po nich zůstal podstavec. Bronzové sousoší realisticky vyvedené laně s přisátým kolouchem někdo odřízl a odnesl.

Neměl jsem ty bestie rád. Pobaveně pozorovaly, jak nás, žactvo z okolních škol, v osmdesátých letech přiváděli na nucené práce. Místo tělocviku a pozemků jsme přehazovali a rozhrabávali hlínu, aby státní podnik odevzdal pankrácký Park družby podle plánu. Nebo nás vykazovali jako dobrovolnou sousedskou výpomoc? Každopádně všechno dobře skončilo. Hosté ze sovětské ambasády mohli na slavnostním otevření zulíbat pionýrku z nedaleké Základní školy československo-sovětského přátelství. Do školní jídelny se přijely družit děti důstojníků z Milovic a nad Pankrácí zavoněly pelmeně.

Výsledek se hostům musel líbit. Blátivé prostory mezi sídlištěm a areálem Československé televize se proměnily v parčík jako z ruského filmu. Přehledný terén, vhodný ke kroužení s kočárkem a nouzovému přistávání letadel. Zatravněnou obdélníkovou placku obetkaly linie asfaltových cest. Nehostinnou atmosféru umocnily betonové bazény s fontánou, zděné toalety a sousoší srnek.

Plno lidí si myslelo, že nahoře na pankrácké pláni jednou vyroste pražská čtvrť. Od třicátých let se tam ze dvou stran blížily bloky činžovních domů: tři patra s byty, dole obchody, dílny, hospody. Nejvýš, až k dnešní stanici metra, se vyšplhal pěkný činžák s dvěma krámy v přízemí. Dlouho osamoceně stál na kraji pláně mezi plechovou tržnicí, panelákem a staveništěm rozhlasu. Posla lepší budoucnosti, která nebyla, zbourali letos na jaře. Stavební jednotkou přestal být dům, nahradila ho krabice.

Krádeže srnek si první všimla Helena Vondráčková, učitelka z Gymnázia Na Vítězné pláni. Její škola se stala štábem nápravy. Odtud řídí internetovou stránku Hledá se srnka! a vedou dokumentační a pátrací akce. Píší alarmujících články a dobývají redakce. Z prohlášení studentů: "Největší podporu především hledáme v široké veřejnosti, která srnku s jejím kolouškem nejlépe znala a která by mohla vědět něco, co by nám pomohlo sochu opět najít." Aktivizovali policii a radnici, našli tvůrce zmizelého díla.

Rozhovor se sochařem a restaurátorem Antonínem Kolářem přinesl loni na podzim časopis Myslivost. "Obeznám spoustu zvěře, ale všechno nestřelím, rád zvěř pozoruji. Někdy mám zase štěstí, jdu si sednout a za hodinu se vracím s divočákem. Ze srnců lovím nejraději škůdníky."

Na místě činžáku rostou základy nové velkokapacitní krabice, která nadlouho určí způsob života v okolí. Jmenuje se Arkády Pankrác. Tři z pěti pater budou tvořit garáže pro osm set automobilů. Vedle přestavuje jiná firma budovu rozhlasu na kancelářský mrakodrap. Budoucí nájemce láká tvrzením, že se odtud autem dostanou za pět minut do centra. Desítka dalších krabic podobného ražení se připravuje.

Magistrát odmítl žádost místních iniciativ, aby posoudil dopad na životní prostředí všech projektů najednou. Salámovou taktikou schvaluje jeden po druhém - a všechny mu vyhovují.

Z většiny nových mrakodrapů bude pěkný výhled na Pražský hrad. Kdo si vezme do kanceláře dalekohled, bude moci pozorovat i slavnostní návrat znovu odlitého sousoší na podstavec. Nepochybuji o tom, že se ho srnčí záchranáři domůžou a že na tu slávu přijde i starosta. Možná by mohla městská část od Mistra Koláře rovnou i něco přiobjednat. V Myslivosti měl pěkný portrét se sádrovým modelem kance.