Tomáš Zahradníček: Klíč k určování profesorů

[MF Dnes, 19.12.2007, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Dokud jsem o prezidentské kandidatuře Jana Švejnara četl zprávy v novinách, nic jsem od ní nečekal. Až živým rozhovorem v rozhlasu mě minulý týden zaujal a od té doby mi leží v hlavě možnost, že by se prezidentem přece jen stal.

Poté, co jsem slyšel, jak v přímém přenosu odpovídá na otázky, mám dojem, že jeho kandidatura může mít ozdravný účinek na české vysoké školy, v nichž stále přežívá autoritářský způsob výuky.

Mluvil jsem o tom nedávno s úspěšným mladým vědcem zakotveným na pražské univerzitě, kde ho podle všeho čeká velká kariéra. Překvapilo mě, že mi nejspíš vůbec neporozuměl: Autoritářské vystupování? Vstřícnost? Hlavně studenty nesmíš rozmazlit a pouštět si je k tělu. Odpověď mě zamrazila, tak promluvil člověk, jehož kurzy v příštích třiceti letech projdou tisíce vysokoškolských studentů.

Způsoby, jimiž si učitelé budují v českém školství autoritu mezi žáky, se nápadně podobají chování mazáků na vojně. Stejným mechanismem se také udržují při životě. Student, který prošel autoritářskou výchovou, na ni většinou po čase s láskou vzpomíná a přál by ji zažít i ostatním. Vždyť jemu neuškodila. Nebo ano? Kdo si přizná, že se mu dostalo nekvalitního vzdělání od špatných učitelů, což ho poznamenalo na celý život?

Igor Hnízdo, nezapomenutelný přízrak z filmu Obecná škola, už dávno zmizel z nižších stupňů, na vysokých školách ho však stále potkáte jako opakující se typ. Když se na jeho přednášce někdo naivně zeptá, zesměšní ho. Vzdělávacím ideálem je soustředěné ticho, v němž studenti nespouštějí oči z řízného poloboha, který všechno ví a všude byl.

Příkladů možno dodat bezpočet. Poslední, který jsem slyšel: mladý učitel nechal před lety na úvod své přednášky kolovat výtisk své právě vydané doktorské práce. Můj vypravěč se do ní začetl a našel tam drobnou faktickou chybu, jakých v každé knize zůstane několik. Na konci hodiny, když byl prostor pro diskusi, na ni učitele taktně upozornil.

Dostalo se mu odměřené odpovědi, že údaj je v pořádku.

Můj vypravěč, jak to v takových studentských hovorech chodí, hned dodal příklad opačný: jako český student, naučený, že má na univerzitě raději mlčet, vyjel na stipendium do západní Evropy a zažil tam atmosféru semináře, v němž se profesor choval ke studentům kolegiálně. Vybízel je k otázkám a hned jim hlásil, že na mnoho z nich neumí bez přípravy odpovědět, používal slova nevím, musím se naučit.

Moje švagrová chtěla před lety nechat vysokoškolského studia, usoudila, že je nad její síly. Jako osoba neprůbojná získala z chování učitelů na pražské univerzitě pocit, že svou přítomností ve škole jen marní jejich vzácný čas. Dala se přemluvit od přátel a odjela na stáž do Německa. Už tam zůstala, dostudovala, pracuje tam a je z ní sebevědomá mladá dáma. Učitelé ji v novém prostředí upozornili na její přednosti a pomohli jí je - při výuce v cizím jazyce! -rozvinout a hladce vystudovat. Úžasná vizitka Univerzity Karlovy a jejího hospodaření s talenty!

Rozdíl mezi českým a západním vysokým školstvím zažívají na vlastní kůži tisíce českých studentů a vedou o něm nekončící debaty. Proč u nás přežívá zupácká pedagogika?

Igor Hnízdo je stále s námi a obávám se, že ho část veřejnosti omylem pokládá za kladného hrdinu.

Je-li to tak, může kampaň Jana Švejnara pomoci. V rozhovoru pro rozhlas se choval přesně tím způsobem, o němž bájí navrátilci ze Západu. Do studia dorazil bez rákosky a v palbě otázek každou chvíli říkal nevím přesně, nerozumím tomu, musím si zjistit. Doufám, že jeho projevy budou sledovat nejen poslanci, ale i kolegové učitelé.