Tomáš Zahradníček: Spravedlnost pro profesůrka na Hradě

[MF Dnes, 2.1.2008, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Jednu věc by Václav Klaus dělat neměl ani v zápalu předvolebního boje, používat v souvislosti se svým protikandidátem Janem Švejnarem zdrobnělinu „profesůrek“. V předvánočním televizním rozhovoru na Primě prohlásil, že v roce 1968 nezůstal ve Spojených státech, poněvadž ho nelákalo tam „přežívat jako profesůrek“, jako někdo, že ano. Tím „pan profesor“, jak sám sebe Václav Klaus něžně označuje, jenom zbytečně přitahuje pozornost k vlastním titulům.

Zvláštní je, že si to zřejmě neuvědomuje. Do politiky přišel Ing. Václav Klaus, CSc., jako ekonomický expert, ale rychle toto vymezení přesáhl a v říjnu 1990 se stal předsedou OF, což je pohádka, kterou všichni znají. Habilitoval se jako ministr financí federální vlády v roce 1991, profesorem byl jmenován jako předseda vlády v roce 1995. V obou případech bez toho, aby se zabýval činnostmi, jež si prostý člověk jako já s nositeli nejvyšších vědeckopedagogických hodností obyčejně spojuje, tedy se soustavným učitelským působením na vysoké škole a psaním vědeckých studií.

Ale nutno dodat jedním dechem, že se tak stalo ze svobodné vůle fakult, které Václava Klause v této ctižádosti podpořily, v souladu se zákonem a se starou tuzemskou tradicí udělovat akademické tituly lidem, kteří vědeckou dráhu přerušili kvůli politickému působení. Sahá před komunistické otitulovávání politicky zasloužilých soudruhů - první ministr jmenovaný profesorem během svého působení ve vládě byl tuším Edvard Beneš v roce 1921.

Na rozdíl od anglosaské tradice, kde je hodnost profesora spojena s výkonem učitelské profese, je u nás tento titul udělován doživotně jako svého druhu nobilitace.

Rozdíl mezi praktickou profesurou Jana Švejnara a symbolickou Václava Klause by odpověď na otázku, kdo je tady profesůrek a kdo profesor, názorně ukázala statistika, již si učitelé a vědci vedou: seznam vydaných studií, přednášek na konferencích, účasti na mezinárodních projektech, vedených studentských prací atp.

Ale teď už slíbená obhajoba. V roce 2002 se oba pánové utkali v polemice o kuponovou privatizaci. Švejnar bilancoval patnáctileté výročí novinovým článkem vycházejícím z akademické studie, Václav Klaus reagoval rozčilenou polemikou v týdeníku Euro, jíž se tam Švejnar v replice vysmál. Napsal: „Václavu Klausovi se nikdy nepodařilo proniknout do světových vědeckých časopisů a zařadit se tak do ranku kvalitních ekonomů.“ Své stanovisko k podstatě sporu, bilanci Klausova vládního působení v hospodářské oblasti shrnul pojmem „debakl“, s nímž prý bude Václav Klaus zapsán do dějin. To je ale -fejetonista hledá vhodný termín -to je ale konina takového dosahu, že vše výše řečené staví do nového světla. Konina řádně profesorská a opřená o učené publikace v prestižních časopisech.

Žádný rozumný historik přece nebude nekriticky přejímat Klausovu expertní a později profesorskou stylizaci. Hospodářskou reformu devadesátých let nebude pokládat za samostatný umělecký kus, vlastní cíl, ale za prostředek k cíli. Korektní poměřování Klausových výsledků s okolními zeměmi musí vycházet z faktu, že byl od podzimu 1990 politickým vůdcem nejsilnější proreformní politické síly a jeho tehdejší agenda i odpovědnost všestranně přesahuje téma privatizace.

To je paradox Klausovy profesorské debaty. Ve střetnutí se Švejnarem je mu poprvé záliba v akademických titulech na obtíž a znesnadňuje mu obranu v diskusi, v níž má podle mého názoru pravdu, i když ji vyjadřuje svým nezaměnitelným stylem svědčícím o tom, že už dávno píše častěji do novin než do vědeckých časopisů.

Člověk je to, co dělá, a Václav Klaus dělá od prosince 1989 velice úspěšně politiku.