Tomáš Zahradníček: Předvolební únava z demokracie

[MF Dnes, 9.1.2008, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Pokud je na nadcházející prezidentské volbě něco znepokojivého, jsou to katastrofické vize, které ji předcházejí. Z komentářů zaznívá nedůvěra vůči oběma kandidátům i jejich volitelům, nespokojenost s demokratickou procedurou. Podivně křehká je u nás hranice mezi kritickým posuzováním a rychlým odsouzením jednoho, druhého, obou kandidátů a všech politických stran i s parlamentem.

Mám za to, že k ostré kritice režimu nejsou žádné věcné důvody, a není mi jasné, proč se naprostá skepse vůči české politice tak snadno šíří z kořalen, kam tradičně patří, do vyšších pater politické debaty.

Snad nemusí být člověk zaslepený optimismem, aby si všiml, že dva silné parlamentní bloky ohlásily dobré kandidáty. Sluší se uznat, že z předloženého jídelníčku si lze vybírat a že obě položky v nabídce jsou poživatelné. Není to vůbec málo.

Teprve tady bych začínal kritické posouzení, v němž žádného z uchazečů netřeba šetřit, kdo chce být prezidentem, musí něco vydržet.

Vyjednávání o podpoře kandidátů se lidově říká „kupčení s hlasy“ a tenhle hanlivý příměr se stal běžnou součástí slovníku, jímž se popisují politická jednání. Proč? Mně systém více politických stran docela vyhovuje a nedělá mi potíže smířit se s tím, že v obou parlamentních komorách zasedá plno lidí, které jsem nevolil – asi je volil někdo jiný – a musí se mezi sebou domlouvat. Lidovci a komunisté jsou podezřelí z toho, že se na volbě snaží „vydělat“, což je další pozoruhodný termín. Skeptik by mohl říct, že se volbu snaží hlavně přežít. Mandáty neukradli, dostali je od voličů a zastupují je. Ví někdo, jak se má mezi kandidáty Švejnarem a Klausem rozhodnout zástupce komunistických a lidoveckých voličů? Nejistota, jak se zachovají, přece nevyplývá jenom z taktického zvažování, na něž ostatně mají právo.

Za zvlášť hanebné pokládá hlas komentářového lidu „nadbíhání“ komunistům. Téhle kritice nerozumím už vůbec. Způsob, jakým se oba kandidáti k situaci postavili, mi naopak připadá hodný ocenění: v podstatě se omezili na připomenutí nesporné skutečnosti, že čas plyne.

Jan Švejnar obecnou a pravdivou zmínkou o tom, že KSČM se vyvíjí a vyvíjet dál bude, Václav Klaus neméně obecnou a neméně pravdivou připomínkou téhož faktu: KSČ roku 1989 a KSČM roku 2008 jsou dvě různé věci. Že tato prohlášení vůbec budí pozornost, lze vysvětlit jedině teorií o zostřování boje proti komunismu na konci druhého desetiletí po jeho zániku.

Stále se vracejí povzdechy nad tím, že se prezident volí úplně špatně, potřebujeme plebiscit. Také trpím vynalézavostí, takže mám pro věc jisté pochopení, ale stávající systém volby mi připadá osvědčený.

Když nastane volební sezona, naříká se nad malou účastí voličů v obecních, krajských, parlamentních a evropských volbách. Když se volí prezident, naříká se nad tím, že lid nedostal šanci volit. Kritikům současného postupu by neměl uniknout fakt, že z něho zatím pokaždé vyšel vítězně nejlepší kandidát. Co víc už od volebního systému chtít?

Zdá se mi, že obrazy volebních dilemat a politických perspektiv kolující nyní na veřejnosti jsou mnohem neutěšenější než skutečnost, kterou se snaží popisovat. Jako by se po necelých dvaceti letech dostavovala únava z demokracie a rozhodování, které stále nepřináší řešení všech potíží a vítězství dobra nad zlem.

Oživující studená sprcha nejspíš přijde v podobě vlády s podílem KSČM. Už se na ni vlastně těším. Získáme přesnější měřítko pro to, co je v české politice katastrofa.

Slovenské únavě z demokracie předešel Vladimír Mečiar, Poláky probrali bratři Kaczynští.

Co nás čeká, ať nás nemine.