Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Černé brýle aneb Od desíti k pěti

[MF Dnes, 16.1.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Dostal jsem vynadáno, že jsem se projevil jako konformista, protože jsem napsal, že se u nás neděje žádná tragédie, což by člověk čtoucí noviny mohl ve všeobecném věštění katastrof snadno přehlédnout. Bohumil Doležal, žijící klasik v oboru politického katastrofismu, k mému článku Předvolební únava z demokracie ve svém internetovém zápisníku Události poznamenal: „Odpudivější vyznání konformismu si nedovedu představit. To, že to tu jde už drahnou řadu let od desíti k pěti, že tahle společnost dnes a denně prokazuje, že si s demokracií neví rady a že ji vlastně tak moc nepotřebuje, je prý iluze, vyvolaná únavou z demokracie. Nemáme se čeho bát, všechno je v nejlepším pořádku...“ Pan Doležal tu pár řádky pěkně ukázal, co jsem měl na mysli, když jsem upozorňoval na přehánění v kritice a psal o tom, že co se člověk dneska o české politice dozví v hospodě a v novinách, mi připadá neúměrně horší než skutečnost, přičemž se obojí slévá do páně Doležalova „... drahnou řadu let od desíti k pěti“.

Černé brýle zkreslují vjemy jinak než brýle růžové, ale v obou případech získává jejich nositel mylnou představu o okolním světě. Rozumím, že katastrofismus má původ v devadesátých letech, kdy se zrodil jako reakce na nadšení z české cesty ke kapitalismu a dobovou představu o národní výjimečnosti a bezproblémovosti české politiky.

Jenže to už neplatí dobrých deset let, řekněme od pádu Klausovy vlády na konci roku 1997. Poslední zbytky nekritického okouzlení jsou pryč, v diskusi o české politice se stal normou zdravý odstup.

Soutěž tištěných médií se vede o to, kdo zveřejní nápaditější kritiku politických poměrů založenou na argumentaci, s níž ještě nikdo nepřišel. Stačí se podívat do novin z devadesátých let, aby si člověk uvědomil, k jak velké změně došlo: skoro vymizel kdysi hojný žánr souhlasné glosy, v němž komentátor upozorňuje na právě pronesenou myšlenku nějaké politické veličiny a dává jí za pravdu. Když se chce dneska český politik pochválit, musí si to nechat napsat sám a doufat v otištění. Pokládám to za jeden z mnoha příkladů toho, že se poměry za poslední léta nevyvíjely od deseti k pěti, ale naopak.

Co mi chybí v kritické diskusi o české politice, která už léta probíhá zcela bez zábran, je měřítko: dobrá, špatná, kritická - ve srovnání s čím?

Řekl bych, že poměřovat má smysl s vývojem ve srovnatelných zemích, tedy v Polsku, Maďarsku a Slovensku. Nebo lze sledovat domácí vývoj za posledních dvacet let.

Ať použiji měřítko první nebo druhé, nejsem s to dobrat se katastrofického výsledku. Představu o tom, že právě zažíváme mimořádně tragické události, které povedou k mimořádným průšvihům, pokládám za prostý negativ legendy devadesátých let o české výjimečnosti a předurčenosti k zázračným výkonům.

Obojí může obstát jenom na papíře českých novin a je projevem zvláštní uzavřenosti obyvatel útulné kotliny, kteří z ní málokdy vycházejí ven.

Pan Doležal vyjádřil obavu, zda můj článek není projevem politické linie listu. Mohu ho v této věci uklidnit. Zcela privátně jsem využil práva přispívajícího fejetonisty vyslovovat výstřední názory.

Napsat dneska, že je člověk s poměry v české politice vcelku spokojen a nečeká žádnou tragédii, zjevně vyvolává podobné reakce, jako když na otázku, jak se mi vede, odpovídám, že báječně: podezřelé! odpudivé! Neskromně dodávám, že v této kouzelné zemi spokojeně žijících lidí, kteří jsou nespokojeni, je to i poněkud nekonformní.





Zpět