Tomáš Zahradníček: Porcování rudého medvěda

[MF Dnes, 23.1.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Miloš Zeman to říká už dávno: pokud se sociální demokracie nechová nemožně, vyhraje v dnešní české společnosti každé parlamentní volby a může vládnout s KSČM. Platilo to v roce 2002, kdy získala potenciální koalice ČSSD - KSČM 111 mandátů, ale Vladimír Špidla se rozhodl jinak.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Zemanova rovnice zase platí. Současnou vládu, založenou na nečekaně dobré vůli dvou opozičních poslanců a zatím ojedinělém úspěchu Strany zelených, můžeme pokládat za výjimku potvrzující pravidlo. S těmito počty se musí počítat.

Alexandr Mitrofanov z deníku Právo věnoval problému úvahu s všeříkajícím názvem „Vládní KSČM? Ať už to máme za sebou“.

Soudí, že by se mnoho nestalo, že by zapojení do vlády nejspíš přivodilo zánik té KSČM, jak ji známe dnes: nehybné strany v pohodlné opozici vůči všem, v jejíchž novinách vzpomínají veteráni KSČ na opravdovou demokracii, kterou zažívali jako poslanci národních výborů. Jak by se KSČM zachovala v koaliční vládě, není podle Mitrofanova těžké odhadnout - úplně stejně jako kterákoli jiná opozice založená na silných slovech. Mitrofanov uzavírá: „Zajímavější je, jak se u nás nově rozloží síly, až komunisté spadnou do propadliště dějin.“

Poslat je tam co nejdřív je představa lákavá snad pro všechny s výjimkou KSČM. Jenže navrhované metody se různí - od zákazu komunistů až po přizvání do vlády - stejně jako vyhlídky na politické zisky s tím spojené. Komunistické dědictví, o něž by se hrálo, představuje sto tisíc volebních hlasů členů KSČM a půl milionu hlasů dalších voličů, o které by šlo především.

Je skoro jisté, že nejvíc by posílila ČSSD: získala by podstatně větší manévrovací prostor, než má dnes s KSČM v zádech, navíc je pravděpodobné, že by převzala i nejvíce voličů ochotných dál chodit k volbám. O další část dědictví by se utkaly mimoparlamentní strany, jejichž rozvoj dnes blokuje KSČM tím, že na sebe váže nejrůzněji motivované protestní hlasy. Dá se čekat, že by se sirot ujala některá z dnešních frakcí plešatých vlastenců nebo protiglobalizační radikální levice.

Kdo by na zániku KSČM tratil nejvíc, by byla ODS. Politolog Josef Mlejnek jr. si před časem pohrál s volebními výsledky od roku 1990 a dospěl k závěru, že už víc než deset let, přesněji od voleb v roce 1996, by měla v parlamentu převahu levice - nebýt KSČM vyloučené z matematiky vládnutí.

„Pouze díky silné KSČM si pravice udržovala alespoň podíl na moci (ODS v době opoziční smlouvy, US-DEU v období 2002-2006),“ napsal ve studii pro sborník Dusivé objetí. Tuto poučnou lekturu lze vřele doporučit zejména příznivcům ODS z řad signatářů petice Zrušme komunisty. Chtě nechtě jsou si obě strany vzájemně užitečné.

Pokud by se ČSSD podařilo vzít KSČM do vlády a poté převzít část jejích voličů, zrodil by se nejspíš nový hegemon české politiky sbírající všechny hlasy levice, jichž bývá nadpoloviční většina. To je ovšem pravý důvod, proč by Miloš Zeman, Alexandr Mitrofanov i Jiří Paroubek tak rádi viděli KSČM ve vládě, stejně jako příčina toho, proč se do ní KSČM nepohrne.

Každý pohyb pro KSČM znamená ohrožení. Budoucnost blahobytné a neodpovědné opozice jí zajišťuje jen současný stav, v němž není vystavena žádným zkouškám soudržnosti. Úplně nejlepší pro ni je, když se aspoň jednou do roka objeví občanská iniciativa žádající zrušení KSČM, zákaz používání symbolů atp., což utužuje bojovou morálku stranického aktivu. Jinak už přispěvatelé Haló novin hlavně vzpomínají na mládí a vyměňují si zkušenosti ze života staropenzistů.