Tomáš Zahradníček: Konec války na zámku v Kolodějích

[MF Dnes, 30.1.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

V druhé polovině června roku 1945 překvapila belgického vyslance v Praze Marcela Henriho Jaspara návštěva. Elegantně oblečený muž se představil jako Antonín Kumpera, průmyslník a majitel zámku v Kolodějích u Prahy. Přišel zámek nabídnout: „Nastěhujete se k nám... Vyvěsíte nad střechu belgickou vlajku... Jinak k nám přijde na byt a stravu pět set sovětských vojáků, kteří, až vyprázdní mé sklepy, znásilní mou krásnou ženu a dceru.“

O pár dní později se jel Jaspar do Koloděj podívat. Nalezl tam vybraně zařízený zámek obklopený parkem, sklepy plné lahůdek a sympatickou rodinu hostitelů. Po návratu zatelefonoval svému příteli ministru Hubertu Ripkovi. Dozvěděl se, že Kumpera je vážený muž, kterému za léta protektorátu nelze nic vytknout. A tak si Jaspar pronajal část Koloděj. Trávil tam dlouhé víkendy od čtvrtka do pondělního rána, studoval a psal zprávy do Bruselu.

Za Jasparem, stejně jako za dalšími západními diplomaty, se lidé chodili radit: Jak vidí budoucnost Československa? Netajil se tím, že velice špatně: „Zmizte, nechte být své majetky, domy, nábytek a zachraňte si svobodu. ... V každé zemi na světě najdete umělce, spisovatele, vzdělané muže a krásné dívky, stromy, květiny, malebnou krajinu: na to žádný stát nemá monopol.“ Namítali mu, že americký velvyslanec šíří optimismus. Jaspar na to odpovídal: „Inteligence amerického ambasadora nepochybně odpovídá velikosti země, kterou zastupuje, stejně jako moje, a já zastupuji zemi mnohem menší.“

Politický systém v Československu po květnu 1945 pokládal Jaspar za dalece vzdálený parlamentní demokracii, budoucnost země za rozhodnutou: bude z ní Stalinův vazalský stát. Svou misi započatou za války v Londýně u československé exilové vlády měl na jaře 1946 za skončenou. V Bruselu ohlásil, že v Praze už je rozhodnuto. V květnu uspořádal pro diplomatický sbor a přátele v Kolodějích večírek na rozloučenou. Chyběl na něm domácí -Antonína Kumperu právě zatkla policie. „Kumpera s nacisty nespolupracoval, to je jistá věc,“ vysvětloval druhý den Jasparovi ve své kanceláři Ripka. „Komunistický ministr vnitra Nosek si dělá, co chce. Stejně ale nechápu důvod Kumperova zatčení.“ Od informátora blízkého vedení KSČ se Jaspar dozvěděl, že jde o zámek v Kolodějích: „Soudruh Gottwald je veselý kumpán, piják a flamendr, rád by se v Kolodějích usídlil. První dějství: zavřít majitele.

Druhé dějství nastane, jen co opustíte Československo vy, jeho nájemník: Gottwald se tam nastěhuje.“

Jaspar se šel poradit s britským velvyslancem Philipem Nicholsem, který doporučoval, ať se do věci neplete. „Hlavně že máte příležitost tuhle přívětivou zemi brzy opustit. Zač byste tu bojoval? Chcete bydlet společně s Gottwaldem a jeho suitou?“ Krátce nato přišla paní Kumperová oznámit, že dostala příkaz vystěhovat se s osobními potřebami ze zámku. Jaspar jí pomohl v diplomatickém autě zachránit alespoň některé cennosti a doporučil cestu ven přes Vídeň. Sám z Prahy odjel hned po volbách.

Při loučení na Hradě se Edvard Beneš otázal Jaspara, jak hodnotí poměry: „Prohrál jste, pane prezidente, a s vámi i demokracie.“ Starý přítel Jan Masaryk měl slzy v očích a říkal: „Doufám, že nemáš pravdu... Ale co dělat? Co dělat?“

Marcel Henri Jaspar prožil následujících deset let jako diplomat v Jižní Americe. V letech 1968 a 1972 vydal v Paříži dvě knihy svých Neretušovaných vzpomínek, z nichž jsem vypsal jeho svědectví. Myslím, že by byl rád, aby při sporu o vrácení zámku v Kolodějích Kumperovým zaznělo.