Tomáš Zahradníček: Pan Krause se vyrovnává s minulostí

[MF Dnes, 6.2.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Oskar Krause patří k důležitým postavám posrpnového exilu: v roce 1973 otevřel ve švýcarském Pfäffikonu Galerii Krause, z níž se – „na vesnici, ve sklepě, bez výkladních skříní“ – stal jeden ze záchytných bodů české kultury v západní Evropě. Funguje dodnes a její provozovatel nyní vydal vlastním nákladem své vzpomínky. Jmenují se Snad jsem nezabloudil…

Roku 1946 se Oskar Krause stal tajemníkem národně socialistické strany v mladoboleslavském kraji a pustil se do soutěžení s komunisty. Dělal to nápaditě, takže se po únoru 1948 raději vydal pěšky do Německa. Měl smůlu, chytli ho u hranic. Zanedlouho zatkli i rodiče plánující synův útěk z vězení. Otec byl odsouzen na doživotí, matka na osmnáct let, syn na pět, které odpracoval v Jáchymově. Po propuštění střídal nevděčná zaměstnání, a když si po čase někde polepšil – jednou to dotáhl na účetního ve statku a podruhé na manažera u cirkusu – při další prověrce ho poslali k lopatě. Srpen 1968 ho zastihl na turné po Sovětském svazu s cirkusem Praga. O pár měsíců později odešel do Švýcarska.

Listopad 1989 přivodil Oskaru Krausemu nejdřív nadšení, které, jak píše, „zachvátilo i emigranty po celém světě“, a o málo později zklamání. Z toho, že exilová práce nikoho příliš nezajímala, z poznámek politiků a novinářů o lidech, kteří si odešli za lepším, z průtahů kolem vracení občanství a tak dále. Finanční a organizační pomoc přitom přijímala stará vlast jako samozřejmost: Krause od roku 1990 mocně podporoval Česko-slovensko-švýcarskou zdravotnickou společnost dovážející léky a zařízení do nemocnic. Až potud se svědectví Oskara Krauseho podobá pamětem jiných poválečných funkcionářů nekomunistických stran, poúnorových politických vězňů a posrpnových emigrantů – například pamětem Jaroslava Krejčího a Jiřího Loewyho. Ne v detailech, které jsou v každém osudu jedinečné, ale v celkovém rámci příběhu, jemuž chybí dobrý konec: výjimečné životy končící v devadesátých letech zjištěním, že autoři se svou menšinovou zkušeností zůstávají osamoceni.

Oskar Krause však šel jako člověk podnikavý o krok dál. Když stát nekonal tak, jak si představoval, začal jednat sám. Dočkal se otevření archivů StB a začal v nich bádat. Našel tam jména desítky lidí, které v exilu pokládal za své přátele a známé. Po prostudování materiálu dospěl k osobitému třídění spolupracovníků tajné policie, odstupňovanému v pěti kategoriích podle míry provinění, osobního nasazení, škodlivosti a profitu: myslím, že lepší dosud nikdo nenavrhl (viz kapitola Galerie fízlů).

A rozhodl se také, že si vyrovná účty s Ervínem Marákem, agentem poslaným v roce 1969 do ciziny, který se v roce 1974 vrátil s nahrávkami rozhovorů s exilovými aktivisty. Policie z nich vyrobila rozhlasové pásmo Hovory z druhé strany a Oskar Krause v něm patřil k nechtěným hrdinům. Našel Maráka žijícího dodnes na utajované adrese, ale k plánované pomstě nedošlo: „Objevil se zničený stařec, pozdravil mě jako dávného kamaráda, a jak jsem brzy zjistil, sám sobě namluvil, že v životě nikomu neublížil. Opravdu tomu věří a je smutný z toho, že vnučky ho nechtějí vidět. (…) Asi je pravda, že Boží mlýny melou pomalu. Ale je na ně spolehnutí.“

Své paměti končí Oskar Krause vyjádřením rozpaků nad tím, že jim nedovede vtisknout žádné poslání, pointu. A pak jednu přece dodává. Epilog uzavírá fotografie autora na skútru, který si koupil k osmdesátinám. Čtu jeho optimistickou knížku o smutných věcech už potřetí dokola jako pozitivní doklad toho, že s minulostí si nakonec každý může, a vlastně musí poradit sám.