Tomáš Zahradníček: Kavalec a kafe pro Srby

[MF Dnes, 20.2.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Uznání nezávislosti Kosova se dotýká české veřejnosti víc než kterýkoli jiný problém zahraniční politiky posledních měsíců, stačí se podívat do dopisových rubrik novin.

Převládá skepse nad budoucností samostatného Kosova a solidarita se Srby v jejich těžké hodině. Tradiční pouto sympatií vůči Srbům očividně přetrvává navzdory událostem posledních dvaceti let, jež zastánci nezávislého Kosova právem označují za hlavní důvod nynějších událostí.

Prosrbské cítění, vyjadřované také českým prezidentem a parlamentní opozicí ve formě nesouhlasu s uznáním kosovské nezávislosti, je třeba brát jako politický fakt. Připadá mi nevkusné, když se soucit snižuje řečmi o „jugonostalgii“ panelákových Čehunů vzpomínajících hlavně na dovolené u Jadranu.

Češi totiž vděčí Srbům za mnohé, kupříkladu za pomoc tisícům lidí při útěcích do exilu před nacisty a komunisty. Václav Holub, jeden z mnoha politiků a důstojníků odcházejících v roce 1940 do exilu přes maďarskojugoslávskou hranici, zanechal ve svých vzpomínkách obraz přijetí srbskými pohraničníky: „Běželi jsme jako zběsilí - a najednou tu byl drátěný plot. Přehodil jsem svou aktovku na druhou stranu, vyšplhal se na překážku, a jak jsem byl nervózní, vrhl jsem se bezhlavě dolů. (…) V mžiku k nám přiběhli jugoslávští vojáci, bratrsky nás objímali a odvedli do nedaleké strážnice, kde nám uvařili kávu a dali k dispozici své kavalce. Byly to nezapomenutelné okamžiky. Srbové reagovali jako upřímní přátelé…“

Ani nejupřímnější přátelé však nemohli v roce 1940 obnovit Československo, stejně jako teď Češi nemohou Srbům vrátit Jugoslávii nebo Kosovo, ani kdyby to pokládali za moudré, spravedlivé a užitečné.

Nesouhlasné řeči k politice Západu v kosovské otázce však prakticky vzato představují přínos jenom pro Rusko, které maximálně využívá vzniklé situace k posílení vlastních pozic. Podle reportáží z Kosovské Mitrovice a Bělehradu se sice může zdát, že v tuto chvíli by Srbové nejraději vstoupili do Ruské federace a od celého Západu se jednou provždy odvrátili, ale to je pravda jenom dnešního dne a ještě ne celá, stačí se podívat na mapu.

Česká zahraniční politika musí v nynějším napětí kolem Kosova především bránit vlastní zájem, kterým je zmírnění sporů uvnitř EU.

Roztržka ústící v nemožnost společně postupovat i v jiných strategických otázkách by byla tím nejhorším, co by se před dubnovým summitem NATO mohlo stát (tedy pokud není cílem české politiky likvidovat snahy o společnou zahraniční politiku Unie a sporné otázky si samostatně vyjednávat s Ruskem, Čínou a dalšími).

S výzvou, jak přetavit nepřehlédnutelné prosrbské sympatie české veřejnosti v konkrétní formu podpory pro nešťastné Srbsko, by si tvůrčí zahraniční politika měla poradit.

Za ukázkový příklad toho, co se dělat nemá, poslouží vzpomínka na česko-řeckou mírovou iniciativu Jana Kavana z roku 1999, která zvýšila napětí mezi spojenci a Srbům nepřinesla vůbec nic. Nabízí se řada dobrých věcí, které lze reálně podniknout, ať už po vlastní ose nebo v širším rámci Visegrádu či EU.

Václavu Holubovi v citované vzpomínce Srbové uvařili kafe a nabídli svůj kavalec - tato inspirace by mířila k pomoci sociálně potřebným v Srbsku nebo třeba ke stipendiím pro srbské studenty… Když už je česká politika tak zaujata budoucností jihozápadního Balkánu, jistě dokáže najít odpovídající a užitečný projev solidarity se Srby, splácející za dřívější pomoc Čechům v nouzi, a alespoň částečně vyvažující rostoucí ruský vliv v zemi a vyjadřující naději, že Srbsko nakonec neskončí v Ruské federaci, ale v Evropské unii.