Tomáš Zahradníček: Historie, ničitelka života

[MF Dnes, 27.2.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Obávám se, že se valná část národa v čele se sdělovacími prostředky rozhodla prožít letošek v minulosti. Jubilejní rok nám zostra začal únorem, a už docházejí první návrhy na poučení se z dějin. Jestli to tak půjde dál, budeme po květnu, srpnu, září, říjnu a listopadu ještě poučenější, než jsme teď. Prezident bude napříště vědět, že nesmí přijímat demise nekomunistických ministrů, vláda nebude věřit smlouvám s Francií, lid slibům komunistů a Češi tomu, že se Moravané přidají.

Bonmot, podle nějž je historie učitelkou života, se nesmí přijímat tak vážně, jak se to u nás tradičně dělá. Špatně pochopená historie umí být také ničitelkou života. Letos připomínaná jubilea poskytují dost látky k přemýšlení o tom, jestli česká vášeň pro minulost a pro výroční dobojování dávno skončených válek dlouhodobě nepřináší víc škody než užitku.

Únor 1948, když už jsme u něj, může sloužit za vzorný příklad. Poučeni Mnichovem, že na Západ se nelze spolehnout, a opětovně poučeni válkou o tom, že největší nebezpečí vždy hrozí ze strany Německa a českých Němců, neměli čeští nekomunisté žádný program ani politiku, kterou by mohli postavit proti tažení KSČ. Říct však v poválečné Praze, že Němci přestali být největší hrozbou květnem 1945, kdy prohráli válku, by patrně autorovi takového výroku posloužilo jako jízdenka do ústavu choromyslných.

Rozhodně by se dočkal obvinění, že se odmítá poučit z dějin, z nichž plyne, že do dvaceti let zase bude válka s Německem a Československo před odvetou za vysídlení německé menšiny může zachránit jedině Sovětský svaz.

Příliš důkladné vrtání se v nedávné minulosti se zanedlouho vymstilo také komunistům. Straničtí vůdci věrni svému „věčně platnému“ Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, beznadějně zastaralému nejpozději po patnácti letech od jeho sepsání, se ani nepokusili zachránit sebe a režim napodobováním Gorbačovovy politiky. Ne že by se jim to v delší perspektivě mohlo podařit, ale za zaznamenání stojí sám fakt, že svázáni vlastním výkladem minulé politické krize se k tomu ani neodhodlali. Jak mohli následovat glasnosť, když se v roce 1968 jednou provždy poučili, že uvolnění dozoru a cenzury povede ke kontrarevoluci?

Zpytování minulosti a zkoumání příkladů, schémat a vývojových zákonů majících napovědět, co si dnes a zítra máme počít, patří k pošetilostem podobným hledání receptů na výrobu zlata a pilulek proti lidské smrtelnosti. Počínání to bývá vzrušující, ba dobrodružné, jako historik to mohu jen potvrdit, jenom je třeba brát dosažené výsledky s jistou rezervou. Hlavně ty, které vypadají jako nesporný recept na zvládání budoucnosti, jejž si stačí osvojit a můžeme už vypnout oči, uši, mozky.

Kdyby se lidé mohli poučit z minulosti, dávno by se žádné dějiny neděly a lidstvo by spokojeně a svorně odpočívalo na lehátku. Soupis omylů způsobených jen v české politice 20. století lpěním na jistém výkladu minulosti by vydal na tlustou knihu, jejíž autor by stál před těžkým úkolem, zda pro výklad zvolit notu tragickou či tragikomickou.

Setrvávání v minulosti totiž prokazatelně způsobovalo slepotu vůči současnosti a nejbolestivější facky pravidelně přicházely ze strany, odkud je žádný znalec dějin nečekal.

Proti tolik vyzdvihovanému „nikdy nezapomeneme“ bychom měli postavit schopnost zapomínat, sloužící k tomu, aby se lidé nezbláznili z přemíry minulosti ve svých hlavách a zachovali si v nich místo pro zpracovávání událostí současných a pro porozumění výzvám z budoucnosti. V letošním roce to bude úkol nad jiné obtížný.