Tomáš Zahradníček: Čtvrtý odboj premiéra Topolánka

[MF Dnes, 5.3.2008, str. 9] - ukázat všechny fejetony

Podle vládní tiskové zprávy vyjádřil premiér Mirek Topolánek při předávání medaile bratrům Mašínovým v USA naději, že „tento akt povede k celonárodní diskusi o třetím odboji a k usmíření“. První přání se mu splnilo rychle, druhé je v nedohlednu. Nejen kvůli způsobu, jakým na premiérovo gesto odpověděl předseda KSČM.

Spor o bratry Mašíny je od počátku devadesátých let také diskusí o polistopadové společnosti. Zastánci názoru, že odboj bratří Mašínů má stát ocenit jako příkladný boj za svobodu, obyčejně také soudí, že revoluce z roku 1989 ještě neskončila nebo že skončila příliš brzo a hodila by se další. Spojitost mezi oběma názory můžeme dobře sledovat například v záznamu diskuse veřejného slyšení v Senátu v červnu 2004 na téma „Odbojová skupina bratří Mašínů“.

Josef Pavlata: „Se čtyřicetiletou komunistickou hrůzovládou máme zatím stále nevyrovnaný účet. Ještě jsme si to s nimi nevyřídili.“

Jan Šinágl: „Bratři Mašínové jsou stále aktuální. (…) Kdoví jestli už tu nevzniká čtvrtý odboj.“

Přemysl Sobotka: „Sametová revoluce měla mít z druhé strany smirkový papír, asi bychom už neměli problém s komunisty.“

Čestmír Hofhanzl: „Dokud v této zemi nebudou pozitivní hrdinové, nebudou pozitivní podněty, tak se znovu bude vracet to, co jsme si prodělali, co si proděláváme již šedesát let.“

Vladimír Bystrov: Je mi stydno, že v roce 2004, téměř patnáct let po listopadu 1989, jedenáct let po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, víme, že tento zákon je cárem papíru.“

Revoluce z roku 1989 nastolila režim vyznačující se podle těchto řečníků nedůsledností ve vztahu k minulosti a stále ohrožený komunismem. Senátní debatu, kterou si v plném znění může každý zájemce nalézt na internetu, připomínám hlavně pro pojem „čtvrtého odboje“, který v ní zazněl, odboje proti nedokončené revoluci roku 1989.

Představy o nápravě se různí, nejčastěji se hovoří o dalších zákonech definujících minulost (zákon o třetím odboji), případně i současnost (zákaz KSČM, zákaz propagace komunismu), o další očistě státní správy a veřejného života od lidí spjatých s minulým režimem, dále o přeměně veřejného mínění a školních osnov - a teprve potom prý budeme slavit opravdové vítězství svobody a demokracie. Josef Mašín před dvěma lety na otázku „Věřil jste vůbec, že se dočkáte pádu komunismu ve staré vlasti?“ odpověděl slovy „Ještě čekám!“.

Jistě, premiér Topolánek ho nevyznamenal za trefné hodnocení dnešní české společnosti, ale za statečnost prokázanou před půl stoletím. Nelze ale nevidět, jak spolu obě věci souvisejí. Bratři Mašínové nepředstavují jen kapitolu z historie padesátých let, zastupují také vyhroceně kritický vztah k létům devadesátým. Nevidí jako své vítězství výsledek roku 1989, otevřenou společnost, v níž si každý může o minulosti myslet a mluvit, co chce, a nikdo nemůže doufat v opanování veřejného prostoru a umlčení odpůrců. Tento stav velice špatně snášejí všichni zastánci vyhraněných pravd o minulosti. Nestačí jim říci své veřejně desetkrát a stokrát, zlobí se, že jsou stále slyšet i hlasy tvrdící něco jiného. Ctitelé bratří Mašínů jsou ukázkovým příkladem. Ambicí není svou pravdu jen vyslovit, ale také prosadit, získat pro ni oporu v zákonech a učebnicích, čímž se jejich výklad minulosti má stát jaksi závaznější než výklady jiné (jako se to podařilo konkurenci v případě zákona o Edvardu Benešovi v roce 2004). Premiér Topolánek jim podal prst, a tak je jenom přirozené, že brzy budou požadovat celou ruku.