Tomáš Zahradníček: Mirek Topolánek píše dějiny

[MF Dnes, 12.3.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Za Václava Klause se ODS málo starala o shromažďování svých politických předků v české historii. Mirek Topolánek a jeho blízcí jsou v tomto směru daleko aktivnější.

Jenže moderní české dějiny bezvěrecké straně inženýrů z velkých měst mnoho předků nenabízejí.

Konzervativní velkostatkáři? Karel Kramář? Alois Rašín? Nebo Antonín Švehla? Nic z toho neladí. Ale žít bez vlastní verze minulosti ani pro ODS dlouhodobě nelze, zvlášť když spory o výklad minulosti stále představují nepominutelnou součást české politické diskuse. Přihlášení se k Mašínům představuje jisté východisko, jsou srozumitelným příkladem samostatnosti, důslednosti, odvahy a úspěchu.

Minulost se z politiky nevytrácí. Nejsme v tom sami, stačí se rozhlédnout po Evropě, ale není snadné tuto invazi minulosti do politiky vysvětlit.

Nepochybně to lze pokládat za příznak oslabování identity evropských zemí jako národních států.

Stačí se podívat do libovolné školní třídy: také v českých městech začíná být očividné, že zdaleka ne všechny děti mohou zakládat své češství na představě, že jejich předci dorazili v družině praotce Čecha na Říp. Otevřením obzorů a hranic přirozeně roste počet školáků, kteří staré báje při nejlepší vůli nemohou pokládat za historii své vlastní širší rodiny. A stále bude přibývat příchozích, jež nemohou naplno prožívat dokonce ani nové pověsti české: O ostrůvku demokracie, O pražském jaru nebo O pádu komunismu. Mne se každá z nich dotýká velice osobně, protože se v nich zrcadlí osudy mých babiček a dědečků, rodičů i můj vlastní. Soukromá zkušenost je může potvrzovat, doplňovat nebo se s nimi přít, ale v každém případě s nimi zůstává ve velice intimním vztahu. Ale pro přibývající zástupy lidí česká historie představuje informaci o tom, co se tu dělo předtím, než přišli. Všechno směřuje k tomu, že těchto nových Čechů bude v historicky krátké době většina. V této perspektivě hlavní otázka zní, zda se nám podaří českou (polskou atd.) historii a kulturu předat společnosti, jež k ní nebudou poutat kmenová a pokrevní pouta, ale jen dědictví místa a jazyka.

Politické spory o minulost, které zažíváme, můžeme chápat jako projev neurózy: čím rychleji se česká společnost vzdaluje od své staré stejnorodé podoby národního společenství, tím zarputileji se bojovníci o minulost pokoušejí o rozhodnutí některé z bitev ve vlastní prospěch. Na diskusi v Senátu o bratrech Mašínových v roce 2004 vyslovil Pavel Žáček představu o tom, jaký by měl být další osud jejich příběhu v české společnosti: „... až se dostanete do čítanek. Až se dostanete do škol prostřednictvím těchto čítanek a domyslí a hlav dětí, našich potomků.

Až se to stane součástí naší národní identity. Teprve pak nastane ta pravá satisfakce.“ Kolik takových plánů na proměnu identity prostřednictvím školního dějepisu se přehnalo od doby, kdy učitelé vštěpovali našim dědečkům do myslí a hlav úctu k panovníkům z rodu habsbursko-lotrinského? Žádné konečné vítězství v těchto snahách se nikdy nekonalo a pochopitelně konat nebude.

Stranické verze dějin mají ve veřejném životě své dobré místo a ODS si jednu právě vytváří.

Ovšem činí tak ve svatém zápalu založeném na omylu, že právě její historie není stranická, ale univerzální. Víc by Mirku Topolánkovi a jeho mužům slušel smysl pro pěstování historie jako místa sporu, kde se střetávají hodnoty a zkušenosti. Jinak hrozí, že až se dnešní vlna sporů o minulost přežene - a vlny se přeženou rychle - posledních pár zájemců o české dějiny se vzájemně utluče archivními svazky a na zvědavé otázky imigrantů po osudech domorodců nebude mít kdo srozumitelně odpovídat.