Tomáš Zahradníček: Masarykův dědic nejvěrnější

[MF Dnes, 19.3.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Jak vyřídit protivníka? Rychle tasit Masaryka. V našich časech poslouží stejně dobře jako před časem dobře mířený citát z klasiků marxismu-leninismu. Přivolána mocným hlasem přichází záhrobní autorita. Když se jí vyšvihneš na záda, je z tebe obr, protivník padá na kolena, už drží pusu, nebo aspoň listuje ve spisech a hledá jiný citát nebo obraz, na kterém by také povyrostl a mohl pokračovat v zápase. Připomínám všeobecně známá pravidla této gymnastiky jen stručně, abychom mohli přikročit k vlastnímu cvičení.

Masaryka si na mě zjednal Bohumil Doležal. K výkladu, že diskuse o minulosti není cíl sám o sobě, ale prostředek. Debata má pro něho cenu jako proces, v němž pravda vítězí nad lží (viz „Vyhraněné pravdy o minulosti“ v Doležalově internetovém deníku Události z 9. března). Dokládá to dvěma učebnicovými případy z Masarykovy agendy před první světovou válkou: sporem o Rukopisy a Hilsnerovou aférou. Oba provázela svobodná diskuse, v níž lidé vyslovovali a psali své názory. Dnes jasně vidíme, že neměly stejnou cenu: většina se mýlila, menšina měla pravdu. Postavila se za ni a pomohla pravdě zvítězit.

S tím vším do puntíku souhlasím.

Jen musím upozornit, že uvedené případy vůbec nesouvisí s mojí tezí. Psal jsem, zaujat debatou o bratrech Mašínech, o svatém vytržení zastánců vyhraněných pravd o minulosti, o jejich snaze ovládnout veřejný prostor, o nesnesitelnosti monomaniaků. Hájil jsem prostor minulosti jako místo pro výměnu názorů, zkušeností, hledisek: sejde se víc pravd a vyjasní si své pozice. Pan Doležal se svou argumentací uvázl v časové smyčce. Připomíná dva případy z Masarykova života, které pro něho představovaly současné a aktuální politické téma.

TGM do nich zasáhl způsobem vybízejícím k následování všechny dobré muže a ženy, kteří touží stanout na straně pravdy proti lži. Pan Doležal v tom není sám, i já mívám taková toužení. Potíž nastává v okamžiku, kdy je třeba se rozhlédnout a rozhodnout, do čeho se vlastně pustit. Krásné a úplné vítězství, jakého strana pravdy dosáhla v rukopisném sporu, se bohužel v tomto slzavém údolí neopakuje často. Málokdy se stane předmětem sporu problém rozlousknutelný až k jednoznačnému a ověřitelnému výsledku.

A Masarykovy spory o minulost?

Tam se však přes značné úsilí žádné triumfy neodehrály. V diskusi s univerzitními historiky o výklad české minulosti stojí dodnes názor proti názoru, fronta se prakticky nehnula, protože tady už nejde o pravost a faleš, ale o dva rozdílné přístupy k minulosti založené na odlišném souboru zkušeností a hodnot. Jde o názorovou srážku dvou dobrých pravd, jež spolu nakonec mohou slušně vycházet. Rukopisy jsou buď pravé, nebo falešné. Jako názor na české dějiny má svou pravdivost stanovisko Masarykovo i Pekařovo, byť se formovala ve vzájemné polemice.

Pan Doležal projevil vůli bojovat za pravdu. Při plném vědomí toho, jak šlechetné stanovisko představuje, nemusí hledět na nějaké ty detaily. Vlastně si taková vůle vystačí sama se sebou, stejně jako si vystačil Don Quijote. Řekněte před ním něco o přiměřenosti a pokusí se vám useknout hlavu. Na to má ze svého hlediska právo, protože bojuje za pravdu. On totiž stále bojuje za pravdu.

Uznávám, že v tom Masaryk není nevinně. Ze všech kandidátů hlásících se k TGM jako ke svému předchůdci a vzoru mi Bohumil Doležal připadá jako dědic zvlášť oprávněný. Oběma chybí cit pro míru. Navíc mají podobné vousy i smysl pro humor. Až začne třetí světová, sázel bych z politiků starší generace právě na něho.