Tomáš Zahradníček: Zprávy od Lindy, Lenky a Žanety

[MF Dnes, 2.4.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Při četbě internetových zápisníků Lindy, Lenky a Žanety si člověk uvědomí, jak mocný stroj představuje škola. Děti vietnamských emigrantů proměňuje v české studenty jako na běžícím pásu.

Linda se doopravdy jmenuje Nguyen Thi Thuy Duong. Krátké Linda či Lin je pro Čechy, kteří by nevěděli, co si s jejím jménem počít. Od začátku února má svůj blog na serveru Aktuálně.cz. Zatím do něj napsala čtyři příspěvky: Dvojí život banánových dětí, Jak jsme oslavili náš Nový rok, Se učit, se učit a Mami, chodím s Čechem.

Vypisuji výstižné názvy, abych vás ušetřil vyprávění obsahu, a hledám slova, která by mě pustila dál: o kom to Linda vlastně píše? Říká, že o „banánových dětech“, českých studentech původem z Vietnamu.

Vyhýbá se tím odpovědi na přesnější určení identity, zatím neustálené. Míjí nástrahy češtiny, která není zvyklá na asijské Čechy a způsobuje rozpaky každému, kdo stojí při psaní před nutností přesně pojmenovávat. Každý název, který nabízí pro „banánové děti“, působí odtažitě a skoro nepřátelsky, přestože se pro ně Česko stalo školní vlastí a čeština školním jazykem.

Do Thi Phuong Thuy píše od března na Blog.idnes.cz pod jménem Lenka, jak jí říkají na pražském gymnáziu. Žaneta, studentka gymnázia z Ostravy blogující na stejném místě také od března, se jmenuje Vu Tran Hai Giang.

Ohlas mají od prvního okamžiku ohromný a všechny je čeká sláva, pokud o ni budou stát. Linda už poskytla rozhovor časopisu Instinkt, napsala velký článek do Lidových novin. Dá se uhodnout, že má poštovní schránku plnou dalších proseb.

Obsah příspěvků odráží problémy dospívání první generace, která se do českého prostředí zapojila díky škole podstatně víc než rodiče. Dívky se umějí česky vyjadřovat písmem lépe než většina vrstevníků z řad domorodců, jimž chybějí překážky motivující k úsilí o ovládnutí jazyka. V internetových diskusích svým čtenářům odpovídají na otázky, zda se cítí víc jako Vietnamky, nebo jako Češky, kde a jak používají který jazyk a zda mají českého přítele.

Odpovědi jsou neurčité stejně jako postavení dívek. Těžko mohou sázet na jednu kartu. Kdyby se teď rodiče museli vrátit do Vietnamu, neměly by na výběr. Z jejich líčení cítím a chápu hrůzu, jakou rodiny zažívají při představě, že si dcera neuváženě pořídí rodinu s Čechem. Vyřešit vzniklý problém, jímž je podle statistik každé druhé manželství, by mohlo být nad síly celého příbuzenstva.

Že jsou Vietnamky i Češky zároveň, znamená pro rodinu naději i nebezpečí. Vzdalují se od obvyklého horizontu rodné komunity a mají s tím potíže, o nichž píšou. Ze svého okolí nedostávají jen kladné ohlasy na fakt, že si vyvolily dráhu českého blogera. Odpovídají na výčitky, jichž se jim dostává za to, že se snaží zprostředkovávat kontakt mezi oběma svými světy.

„Snažte se, prosím, brát mé články jako názory šestnáctileté dívky, která opravdu žije ve dvou rozdílných světech a opravdu to nemá lehké. Snažím se přijít na to, kdo vlastně jsem,“ napsala Lenka vietnamským debatérům, kteří ji zahrnuli kritikou za článek, v němž napsala o tom, co vidí, když se na svět podívá svýma česky vidícíma očima.

To je vlastně na celé věci nejzajímavější, že Lenka, Linda ani Žaneta, jejich rodiče ani nikdo jiný nemůžou vědět, kým se dívky nakonec stanou, jaký směr jejich osudy naberou. Blogy dávají možnost sledovat vývoj v přímém přenosu. Čtenářský zájem a nekonečné diskuse pod každým novým příspěvkem ukazují, jak tahle otázka vrtá lidem hlavou.