Tomáš Zahradníček: Naděje staré dvacet let

[MF Dnes, 9.4.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Bratislavský disident Milan Šimečka si v roce 1988 vedl deník, do nějž uložil své záznamy a úvahy z doby, kdy se „na první pohled nepoznalo, že jsme na konci“. Po převratu vyšel knižně pod názvem Konec nehybnosti (Praha 1990). Prošel jsem ho tehdy jen zběžně a založil. Pokud se správně pamatuji, odpuzoval mě při čtení autorův unavený a skeptický tón.

Ani nevím, jestli jsem se prolouskal až k závěrečným pasážím, v nichž je napsáno hodně o tom, proč v roce 1988 nezačal převrat a co se po něm bude dít. Neměl jsem tam zatrženou jedinou větu. Zato teď při čtení nepouštím tužku z ruky, celý konec jsem si v tramvaji poskakující po Smíchově podtrhal tak důkladně, že už se v textu ani nevyznám. Záznamům Milana Šimečky je letos dvacet let a já je znovu otevřel, abych si zpřítomnil osudový rok 1988, v němž se dohromady nic nestalo. Můj diář z toho roku obsahuje hlavně důmyslné čmáranice svědčící o tom, jak dlouhé mi připadaly vyučovací hodiny.

Někdejšího univerzitního učitele marxismu Milana Šimečku zatím trápilo odkládání nevyhnutelného konce režimu. Soudil, že za to může strach a nejistota. Už ne tolik obavy z policie, jako z těžkostí, které převrat přinese. Kdo si mohl být v roce 1988 jistý, že bude patřit mezi vítěze revoluce? Takovou jistotu mají leda mladí lidé, zapsal si v listopadu. Pro všechny dospělé s ustáleným profesním a rodinným životem představovala revoluce riziko: „Nemáme volnou, nesvázanou a jen ke změně tíhnoucí třídu.

Všichni již dnes vědí, že prodlužování daného stavu jen prohlubuje krizi, ale mnozí, ne-li většina, si nejsou jisti tím, co by jim radikální změna vynesla.“

Optika dospělých, kteří věděli, co převraty přinášejí, může přispět k vysvětlení toho, proč o rok později začali právě studenti. Ne že by si jasně uvědomovali svou příslušnost k vrstvě nesporných vítězů revoluce, ale nejspíš něco takového aspoň tušili. Psal si někdo další v roce 1988 politický deník? Prohlížím čmáranice ze svého diáře a při nejlepší vůli si nedokážu vzpomenout, kolik dávaly času Milouši Jakešovi.

Milan Šimečka věděl, kdy dojde k převratu. Až se ke změně odhodlají „lidé ze struktur“. Uvádí heslo, které kolovalo mezi mladou opozicí: Vzdejte se, nic se vám nestane. S jistou váhavostí potvrzuje, že to nebyl jen dobrý vtip, ale také pravdivý výhled do budoucnosti. Nepočetná opozice podle něho „musí čekat, až se k ní v zápase o národní záchranu připojí i ti, kteří hodlají skutečnou moc používat rozumněji, demokraticky a ku prospěchu všech“. O osudu „starých struktur“, jak se jim pak od jara 1990 rozhořčeně říkalo, bylo rozhodnuto dávno předem a Milan Šimečka to věděl.

Překvapuje mě, kolik toho věděl. Píše o posledním zákopu, v němž se komunistická strana promění v „hlouček podivínů, kteří zůstali věrni, aniž by jim to vynášelo“. Nejvíc se mi líbí citát z října 1988 reagující na rozšířenou skepsi a zoufalství nad národním osudem: „Do konce tohoto století se konečně ukáže, že tato republika byla založena na celkem vhodném místě v Evropě, jenže strašně dlouho trvalo, než se přednosti tohoto místa mohly projevit. Přijde, co musí přijít. Mne jen udivuje, že jsou lidé, kteří to nevidí nebo necítí.“

Nevím, co z toho psal Milan Šimečka s neochvějnou jistotou a kde střílel od boku. Nejspíš by to nedokázal přesně určit ani on. Zemřel na konci léta 1990 a Konec nehybnosti se stal jeho poslední dopsanou knihou. Číst ji po dvaceti letech představuje zvláštní zážitek. Vstupuje do současných diskusí a promlouvá i ke čtenáři, který ji kdysi neměl trpělivost dočíst až do konce.