Tomáš Zahradníček: Nebuďme poskok USA, radí profesor

[MF Dnes, 16.4.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Sobotní Gazeta Wyborcza obsáhle referovala o kritice zahraniční politiky, již sepsal profesor Roman Kužniar, ředitel Centra strategických studií Varšavské univerzity.

V knize Cesta ke svobodě analyzoval polskou zahraniční politiku po roce 1989. Noviny citují ze závěrečných pasáží věnovaných polskému angažmá v Iráku a z jednání o raketové základně. Článek nese název „Nebuďme poskokem Washingtonu“, což vystihuje, oč Kužniarovi jde.

Vychází z nepříznivého dojmu z bratří Kaczyňských, ale nešetří ani jejich předchůdce a následovníky. Tvrdí, že polská zahraniční politika zaměřená na co nejužší vztahy se Spojenými státy je naivní a pro Polsko nevýhodná. Pro svůj odpor vůči plánu raketové základny byl Roman Kužniar loni odvolán z funkce ředitele Polského ústavu mezinárodních vztahů. Kniha přináší vysvětlení jeho postojů.

Píše, že polské amerikanofilství ztratilo v posledních letech zbytky smyslu pro míru. Slepá sázka na Spojené státy měla Polsku zajistit výsadní místo v evropské politice. Dostavil se opak. Slabé Polsko se ocitlo ve vleku Washingtonu, na jehož počínání nemá vliv, zhoršilo své vztahy s velkými západoevropskými zeměmi udržujícími si odstup od politiky George Bushe a nedostalo se mu ani očekávané odměny za věrnost v podobě zakázek v Iráku.

Irácké tažení přitom Kužniar chápe jako válku o americké zájmy, při níž osvobozovací rétorika a spoluúčast zemí jako Polsko jen pomáhaly zakrývat skutečné záměry.

Východisko ze situace, již pokládá za zoufalou, vidí Kužniar v Evropské unii. S ní si prý polská politika neví rady, přestože „všechny její základní zájmy mohou být uspokojovány rozumnou politikou soustřeďující se na přítomnost v Evropské unii“.

Píše o nutnosti vytvářet polskoněmeckou jednotu zájmů namísto vyvolávání strachů a oživování nenávisti. Politiku vůči Německu pokládá za klíč k silnému postavení Polska v Evropě i ve světě a vlastně za nejdůležitější úkol vůbec, jehož plody ponesou příští generace. Federalizace Evropy není pro Polsko hrozbou, ale nadějí, pokud se dokáže v evropské politice zabydlet a spoluvytvářet ji. Tak v kostce vypadá Kužniarova argumentace.

Článek vychází v době rozčarování nad výsledky bukurešťského summitu NATO. Polská delegace tam chtěla prosadit přizvání Ukrajiny a Gruzie. Musela se však smířit s faktem, že Američané se nakonec v této věci domluvili jinak. Ještě horší dojem vyvolává představa ruských inspektorů na základně v Polsku, ostatně i samotná představa, jak o tom Američané s Rusy jednají.

Návrh sázet více na Evropu určitě stojí za pečlivé prozkoumání, a to nejen v Polsku. Vidím v něm nepříjemný háček. Společná zahraniční politika je možná pouze za předpokladu, že středoevropské státy zcela změní svůj postoj k Rusku.

Musely by přijmout názor, podle něhož je obnovování ruského vlivu přirozenou součástí zlepšování ruskoevropských vztahů. Obávám se, že představa ruských inspekcí v Polsku a Česku by nepřipadala některým Západoevropanům neoprávněná ani v případě, že by tu Američané nic stavět nechtěli.

Irák je odsud strašně daleko. Jediným důvodem, proč se tam přesto Poláci, Češi, Slováci, Estonci, Litevci, Lotyši a další vypravili, je pocit, že za osvobození od ruské nadvlády, a tedy i za členství v Evropské unii vděčí Američanům, kteří jsou také jeho zárukou.

Dokud se nesblíží stanoviska „staré“ a „nové“ Evropy v názoru na Rusko, kolem něhož se u nás v regionu točí všechno uvažování o bezpečnosti, společná evropská zahraniční politika nevznikne a profesoři, jistě brzy i čeští, budou vydávat knihy o tom, že jsme málo Evropany.