Tomáš Zahradníček: Je třeba uspokojit potřeby pracujících

[MF Dnes, 23.4.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Pan Václav Věrtelář je zkušený komunistický politik, člen pražské rady KSČM a komentátor Haló novin. Pokládá v nich zásadní otázky a odpovídá na ně s leninskou přímostí. V pondělním vydání se ptá: Jak získat větší počet příznivců a voličů KSČM?

Podpora vlády klesá, opozice sílí, jenže jen opozice sociálnědemokratická. Pan Věrtelář upozorňuje na skutečnost, že všechny mety, na nichž lze bodovat kritikou vlády, obsazují hráči za ČSSD takovou rychlostí, že by jeden mohl zapomenout, že ještě máme KSČM. Pan Věrtelář však odhalil jejich slabinu. Kritiku opírají o mlhavý a často také o vůbec žádný pozitivní program. Proto vyzývá, aby KSČM soustředila své síly na sepsání projektu vládnutí, který bude moci sama „prosadit a realizovat, případně se sociální demokracií nebo i dalšími“. Říci, co by skutečně chtěli dělat, kdyby se dostali k rozhodování, může být pro opozici choulostivý úkol. „Je třeba více odvahy,“ vyzývá komunisty pan Věrtelář. Hned jde příkladem a předestírá plán boje proti vykořisťování pracujících. Vychází z poznatku, že většina lidí pokládá své příjmy za „neudržitelně nízké“, a navrhuje, aby se do deseti let v průměru zdvojnásobily. „Ekonomika na to má,“ píše pan Věrtelář, ostatek pokládá za „věc odborníků“.

Musím přiznat, že v nejdůležitějším bodě se pozorování pana Věrteláře dalekosáhle kryje s mým vlastním: příjmy mám neudržitelně nízké a s jejich brzkým zdvojnásobením bude souhlasit celá rodina. Vidím také, že na světě je peněz dost. Stačí se rozhlédnout. Sousedovo nové auto je o dobrých půl milionu korun dražší, než by bylo potřeba.

V dalším punktu si však předkládanou diagnózou nejsem jistý. Ruší mě pojem „vykořisťování pracujících“, jež pan Věrtelář použil. Odporuje všemu, co jsem u nás viděl, slyšel a zažil jako zaměstnanec i jako zaměstnavatel. Český pracující se vykořisťuje nesnadno. Z dědictví předků uchovává celou škálu postupů, jak nerovný vztah vlastními silami narovnat, nebo rovnou obrátit. Průzkum mezi mými dosavadními šéfy by ostatně ukázal, jak se jim osobně i jejich firmám ulevilo, když se mě konečně zbavili.

V šedesátých letech minulého století panovala představa, že nejpozději v naší době nastane „společnost volného času“, „společnost zábavy“.

K zajištění základních potřeb postačí pracovat pár hodin týdně a lidé se budou učit žít volnem, koníčky. Předpověď se vyplnila ďábelským způsobem. K zajištění toho, co lidé pokládali za základní potřebu před půl stoletím, se skutečně není třeba nadřít a minimální mzda je pokryje, tedy pokud s ní nechcete bydlet na Václavském náměstí. Jenže se objevily potřeby nové a kolotoč se točí dál a rychleji.

Pan Věrtelář žádá, abychom se mohli vozit všichni. Srovnává životní úroveň u nás s poměry ve starých zemích Unie. Navrhuje, aby se rozdíl vyrovnal. Míněno to je vážně, bez špetky ironie, a já se nemohu nabažit slastných pocitů, jaké ve mně tenhle návrh vyvolává. Starý komunista propadlý ideologii konzumní společnosti, hrubě poklonkující Západu, nevšímající si skutečné kvality mezilidských vztahů, ale hledící jen na kapitalistické pozlátko, jehož máme o něco méně než nejbohatší státy světa, i když se tu zase lépe lelkuje.

Chápu, je těžké být komunistou vedle Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Nějaké rozdíly se vyjeví, když je řeč o minulosti, ale v případě úvah o vládním programu žádné nevidím. Mozkový trust ČSSD se musí cítit zahanben, že se slibem zdvojnásobit do deseti let příjmy nepřišel jako první. Obě opoziční firmy se přece shodně zabývají politikou založenou na řečech o uspokojování materiálních tužeb voličů a podnik pana Paroubka byl v tomto zatím produktivnější. Budoucnost stále vidím růžově, místy až rudě. Každému podle jeho potřeb. Domácí kino do každé rodiny! Penzisté na safari!