Tomáš Zahradníček: Desatero investora Stanislava Grosse

[MF Dnes, 30.4.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

George Soros nejprve spekulacemi zbohatl a teprve potom napsal knihu Alchymie financí, napovídající čtenářům, jak zbohatnou také oni. Stanislav Gross jednal opačně. Ještě jako chudý politik předložil v roce 1998 veřejnosti dílo nazvané Mít vizi, jak bude líp. Dlouho nedoceněné, poněvadž mylně pokládané za chvatně spíchnutou předvolební brožuru. Až po zprávách z posledních týdnů o Grossově finančním géniu se po knize jen zaprášilo. Než se objeví nová vydání a očekávané překlady do světových jazyků, sestavili jsme z Grossových tezí alespoň stručné desatero.

Žádný velký rádce nezachází do zbytečných detailů, nenapovídá, zda koupit spíš vagon zlata, nebo ostrov v Tichomoří. Dává mnohem víc, totiž obecnější směrnice použitelné v každé situaci. Grossova kniha přibližuje rozhodné okamžiky autorova dětství a zrání, odhaluje myšlenkové pochody zkušeného poslance, pozdějšího ministra, předsedy vlády a úspěšného investora. V samém závěru se seznámíte s paradoxem neexistující cesty a úvahami o nezadržitelně se blížící budoucnosti. Studujte je, holoubkové, studujte – a šťastnou ruku na burze, v realitách i v politice!

1) Co jsem dělal, když jsem byl úplně malý, si samozřejmě nepamatuji. První zážitky mám z toho, když jsem se ztratil. Vzpomínám si, že jsem jako úplně malé dítě bloumal někde v centru Prahy. Později mi otec vyprávěl, že jsem se mu ztratil v pasáži Lucerna. Pamatuji se, že tenkrát jsem tam strašně řval – přestal jsem, až když mi nějaká paní dala žvejkačku.

2) Vyrůstal jsem na knížkách Jaroslava Foglara a to mne trochu poznamenalo. Vždycky jsem si přál mít kolem sebe partu lidí, na které se mohu spolehnout a která nepodráží. To bylo prakticky ve všech foglarovkách. Snažil jsem se vždycky kolem sebe takovou partu mít – a často jsem takové lidi kolem sebe měl, za což jsem jim vděčný.

3) Musím se taky přiznat, že mám hrozně rád pohádky. Mou nejoblíbenější jsou asi Tři oříšky pro Popelku.

4) Myslím, že by v politice měli být především lidé schopní prosazovat svými postoji, svým charakterem i svým životem hodnoty, které by měly být vždycky pro společnost základním principem.

5) Kdybych si měl vybrat mezi schopným člověkem, který je všeho schopný, a tím, kdo sice není žádný génius, ale má charakter a v politice může čestným lidem otevírat prostor, dal bych přednost tomu druhému.

6) V politice se nikdy nedá řídit heslem: V případě pochybností se má postupovat ve prospěch obviněného. To v politice nikdy nejde, tady přece jen spíš platí presumpce viny než presumpce neviny. A to samozřejmě někdy dělá značné problémy.

7 ) Někdy mi připadá, že někteří lidé jsou nemocní mocí, a pro to, aby měli moc, jsou ochotni udělat úplně všechno. Mají-li poté tuto moc, jsou buď schopni využít ji k sebeuspokojení nad svou silou a svou důležitostí, nebo k nižším lidským pudům, jako je zbohatnutí.

8) Říká se, že nemít vizi znamená nemít žádný cíl. Dostat se k cíli, který neexistuje, je stejně tak obtížné jako vrátit se odněkud, kde by člověk nikdy nebyl.

9) Velkým problémem dneška je, že lidé budoucnosti nevěří. Žijí ze dne na den a řídí se latinským heslem carpe diem – užij dne. Ale my přece potřebujeme, aby se tady především investovalo do budoucnosti.

10) Ať se nám to líbí nebo nelíbí, v budoucnosti prožijeme zbytek svého života. Minulost je něco, z čeho se musíme umět poučit, čeho si musíme umět vážit – pokud to jsou ty dobré stránky naší minulosti. Ale platí to, co je napsáno v jedné francouzské próze: že ani ten nejbohatší člověk si svou minulost nemůže koupit.