Tomáš Zahradníček: Nicolas Sarkozy se podívá na Východ

[MF Dnes, 7.5.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Francouzská vláda se připravuje na předsednictví Evropské unie a uvažuje, co všechno by ještě měla podniknout.

Tuto otázku položila také vládám středoevropských členů EU a Ukrajiny v neformálním dokumentu. Diskrétním právě tak akorát, aby o jeho obsahu mohl referovat deník Le Monde v článku „Francie hledí na východ a chce Ukrajinu do Evropy“.

Píše, že prezident Nicolas Sarkozy přichází s diplomatickou ofenzivou vůči střední a východní Evropě. Novým členským státům EU navrhuje „strategické partnerství“ a Ukrajině posílení vztahů s EU. Mocné posílení, na jehož konci by snad mohl být i vstup do Unie. „Už neříkáme, že tyto dveře nejdou otevřít,“ cituje Le Monde francouzského diplomata, jenž tvrdí, že v předvečer francouzského předsednictví předhání jeho vláda v podpoře Ukrajiny i osvědčené ukrajinské advokáty v Unii, Polsko a Rakousko.

Oživení vztahů mezi Francií a „novou Evropou“ má být zpečetěno dvoustrannými dohodami o „strategickém partnerství“ mezi Francií a Polskem, Maďarskem, Českem, Slovenskem, Bulharskem a Litvou, podepisovanými v červnu při východoevropském turné Nicolase Sarkozyho. Rumunsko, francouzský přítel nejvěrnější, takovou dohodu podepsalo už v únoru. V Paříži se mluví o návratu Francie do těchto zemí, jejichž potenciál by neměl být ponechán Německu a severským státům, uzavírá Le Monde.

Proti éře Jacquesa Chiraka, který jak známo východoevropským státům doporučoval, aby v Evropě mlčely, je aktivní žehlení těchto zkušeností s francouzskou politikou a sondování možností spolupráce nesporně změnou k lepšímu.

Žádná velká očekávání však iniciativa nebudí. Dokonce i radostné komentáře prozápadního ukrajinského tisku provázejí pochybnosti. „Francouzský prezident nešetří nápady, z nichž však mnoho reálných výsledků nebývá,“ komentoval zprávu kyjevský politolog Vadym Karasev. Vždyť to byla právě Francie, která spolu s Německem před pár týdny v Bukurešti zablokovala přijetí Ukrajiny do předvstupní procedury NATO.

Francie se v posledním půlstoletí do střední Evropy vypravovala jen zřídka. V nárazových akcích připomínajících záchvaty a provázených sentimentální vzpomínkou na starou lásku. Na doby, kdy vzdělanci ve střední Evropě četli francouzsky a malíři se opíjeli na Montmartru. Od dob generála de Gaulla se francouzští prezidenti čas od času zjevují ve Varšavě, Bukurešti nebo Praze a naznačují, že ruského, německého (nově i amerického) vlivu tu máme moc. Pak zase odjedou a věnují se tomu, co je pro ně opravdu naléhavé a neodkladné, třeba severní Africe. Je v tom zákonitost, na níž sebelepší vůle na obou stranách nic nezměnila: k soustavné přítomnosti v regionu chyběla Francii stálá motivace.

Konečně ji nachází v podobě členství zemí našeho regionu v Unii.

Francie vždy oplývá chutí přinášet nové evropské projekty a bude pro ni sotva možné, aby s tolika členskými zeměmi udržovala vztah lhostejného nezájmu o problémy toho druhého. Právě tak se ostatně většina politiků našeho regionu zatím stavěla k Sarkozyho projektu Středomořské unie, který má být hlavním chodem francouzského předsednictví. Nediplomaticky upřímný výrok českého premiéra Mirka Topolánka pro CNN obletěl západní média: „Je zjevné, že si chce Sarkozy udělat během francouzského předsednictví jméno a soustředí se na téma spojené s hospodářskými zájmy Francie.“ Nabroušenost a nedůvěra z něho jen čiší.

Teď tedy Francouzi ohlašují dezert určený pro střední Evropu, spojený s našimi zájmy, mezi které nesporně patří evropská Ukrajina. Je to osvědčený způsob, jak rychle zlepšit atmosféru u stolu.