Tomáš Zahradníček: Veteráni, nebezpečný odpad politiky

[MF Dnes, 14.5.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Grossův případ otevírá otázku po recyklovatelnosti vrcholných politiků. Česká republika za deset let v průměru spotřebuje asi padesát členů vlády. Zkušenost ukazuje, že velká část z nich brzy po dosažení ministerského postu v politice končí. Bývalých ministrů najdeme v parlamentu málo. Naznačuje to skutečný poměr mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou, čekatelnou na vládní křesla, po jejichž dosažení se už lidem nechce zpátky do lavic.

Podobu propadliště, do něhož bývalí členové vlády mizí, určuje jejich vzdělání a původní profese.

Velmi dobře recyklovatelní jsou lékaři a vysokoškolští učitelé. Se zubaři jsou zkušenosti horší, zpátky k vrtačce se jim nechce. Ekonomové, celé zástupy ekonomů celkem hladce mizí ve velkých firmách, většinou beze stop. Předpokládejme dobromyslně, že tam analyzují statistiky a uplatňují osvědčené řídicí schopnosti.

Špatně se recyklují právníci. Potíže vyniknou na příkladu těch, kteří si zvolili advokacii a u nichž lze sledovat, čím se zabývají. Stále si nemohu zvyknout na bývalého ministra vnitra jako vyhlášeného obhájce ve věcech trestních (Tomáš Sokol). Nejde mi pod fousy případ bývalého místopředsedy vlády hájícího soukromou firmu ve velkém finančním sporu se státem (Jan Kalvoda). A to jsou prosím lidé, kteří se jako právníci v politické výslužbě vědomě dali na otevřenější a náročnější dráhu advokáta, vystupují pod svým jménem a netají se svojí agendou. Také je možná kariéra poradce, o jehož práci se neví dohromady nic.

Jenže co mají političtí veteráni s právnickým vzděláním dělat, když jim chybí dvacet let do důchodu a z politiky si odnesli jen známé jméno? Jakmile pro některého najde vláda uplatnění ve státních službách, píše se zlobně o trafikách pro vysloužilce a připomíná se výše platu. Mezi soudce se bývalí politici s právnickým vzděláním nehodí, mezi notáře se nedostanou, ministerstvo zahraničí je nechce.

Teoretické možnosti, podle níž by mohli učit nebo psát, se vesměs vyhýbají. Asi znají výši učitelských platů. A s psaním jsou na tom bývalí ministři různě, zdvořile řečeno.

Na kandidátních listinách bude třeba právníky označovat varovným přítiskem „Pozor, nebezpečný odpad“. Co zřídit vládní agenturu, zajišťující někdejším premiérům a ministrům pod záminkou práce na vládních zakázkách skromnou doživotní rentu, a ochránit je tak před nutností nabízet své právní služby veřejnosti?

Počínání politiků ve výslužbě, v tom světě širém bez náměstků, tajemníků a řidičů, vypovídá o světě české politiky víc než kilo programových prohlášení. Kouzlo finančních spekulací Stanislava Grosse nespočívá v tom, že na nich zbohatl, ale že se do takových operací pustil právě čelný politik strany brojící minulých patnáct let proti spekulantům. (Nechceme Viktory Kožené, chceme Tomáše Bati!) Podobný půvab má ostatně přerod lidoveckého ministra obrany v astrologa a horoskopistu („Rád vám udělám prognózu na dva roky dopředu,“ stojí v internetové nabídce Antonína Baudyše.) Člověk na ně užasle hledí a už se těší, co barvitého se ještě vylíhne z dalších chlupatých housenek české politiky.

S politickými veterány neumějí dobře hospodařit strany, státní správa, média, spolky ani obce. Viděl někdo bývalého ministra pracovat na stará kolena v zastupitelstvu ve svém rodišti? Politická dráha se u nás podobá porouchanému výtahu, který spolehlivě jezdí jenom nahoru, na golf a na Floridu.

A podle toho vesměs vypadají také mladí muži a ženy tlačící se u vchodu.