Břetislav Štorm: Odpověď na nářek z okresního města [k vyvrácení zámku v Mladé Vožici]

[Rukopis z roku 1948 z autorovy pozůstalosti uložený v rodinném archivu, otištění v roce 1948 nezjištěno, otištěn v edici „Břetislav Štorm: „Mezi žízní budoucnosti a trýzní minulosti. Výbor z textů k architektuře, umění a památkové péči“. Vydáno u příležitosti výstavy „Břetislav Štorm architekt – památkář – grafik“, Brno 2008]

Místní rada osvětová si v kulturní kronice Svobodných novin ze dne 18. ledna 1948, trpce stěžuje na nespravedlnosti, které na Mladé Vožici napáchala Národní kulturní komise ruku v ruce s Národním pozemkovým fondem. Příčinou nářku je zámek v Mladé Vožici.

V tomto zámku až do revoluce bydlil německý šlechtic, tvoře se svým komorníkem místní složku NSDAP. Jak v nářku čteme, nebyl nadmíru bohatý, těžil jen z chudé zemědělské podstaty kraje a nijak nepřispěl k jeho hospodářskému zvelebení. Pro úplnost znamenávám, že tento hrabě postavil již za okupace při cestě na Šelmberk slušnou dosti moderní cihelnu. K tomu ještě poznamenávám, že jeho předek postavil v městě počátkem minulého století romantickou synagogu, jak soudím ze znaku, který je na ní namalován, jistě k nemalé radosti posledního majitele panství.

Tento poslední majitel uklidil svůj majetek, pokud mohl, do beden a ty rozposílal po okolí. Město se staralo, aby se po útěku hraběte majetek do zámku vrátil a Ota Bubeníček dokonce vyčistil obrazy.

A stalo se, že zámek byl zařazen do kategorie A, to jest mezi ty zámky které měla převzít Národní kulturní komise do své správy a k tak zvanému kulturnímu využití. Místní národní výbor uznal sice výhody tohoto řešení, rozhodl se však pomoci městu hospodářsky a uvítal nabídku kteréhosi národního podniku, který pojal úmysl zaříditi v zámku továrnu. Aby tedy bylo jasno. Zámek stojí na náměstí hned vedle kostela. Schází tu jen přistaviti komín, aby město honosící se až doposud jen kostelní věží a pozdně romantickou zvonicí mohlo se pochlubiti novou dominantou.

Je pravda, že tu nikdy žádný průmysl nebyl, ale právě tato skutečnost učinila tento zapomenutý kraj, líbezným a milováníhodným. To se nyní musí změniti, protože pokrokové město déle nesnese svůj hospodářský sestup a dává se odhodlaně na cestu hospodářského povznesení a tím, jak ve svém nářku Osvětové rada tvrdí, i na cestu dalšího vzestupu kulturního. Veliký Tomáš Baťa učinil cosi podobného na Valašsku. Když se o tomto rozhodnutí Místního národního výboru dověděl předseda Národní kulturní komise Dr. Zdeněk Wirth, usoudil správně, že město nechová valných sympatií ke kulturní památce a škrtl zámek z kategorie A. A tak obratem ruky změnilo se bývalé šlechtické sídlo, které ve svých zdech chovalo drahně uměleckých pokladů, v továrnu. Takhle i to však město nepředstavovalo. Chtělo mít zámek i továrnu, kulturu i hospodářské povznesení. Oboji v jedné budově. Tak si to ovšem nepředstavoval Dr. Wirth a nařídil za listopadového deště odvézt všechny umělecké poklady do Jemniště. Pak přišel úředník Národního pozemkového fondu a zlikvidoval zbytek inventáře. Městu pak nezůstalo nic. V žalobě se praví, že ředitel nové továrny si pozval likvidačního úředníka na slovíčko a ujednal s ním jaksi důvěrně odprodej zbytků zámeckého inventáře. Tím byla v podstatě splněna naděje města v možnost dalšího kulturního vzestupu za spolupráce představitele továrny, povznášející město hospodářsky.

Dr. Zdeňku Wirthovi se tu vytýká hřích proti kuturní decentralisaci a surové nakládání s knihami a nábytkem při odvozu. Dovoluji si jen poznamenat, že knihy a nábytek odvážel bezpochyby živnostník téhož kulturního přesvědčení jako občané města Vožice, chovaje ke knihám stejnou úctu jako vožičtí k zámku. Náplň zámku byla tedy zachráněna před osudem budovy, která jim po staletí poskytovala přístřeší. A surové činy, které toto zachraňování provázely, lze posuzovat jen jako důsledky obecné úcty ke kultuře. Tu je Dr. Wirth čistý jako lilium a v tomto jedinečném případě je jeho hřích proti kulturní decentralizaci zásluhou první velikosti. Není totiž možné, aby se vlk nažral a babička s Karkulkou i myslivcem zůstali celí.

Místní rada osvětová patrně neví, že Národní pozemkový fond nemá úkoly kulturní nýbrž hospodářské. Zpeněžuje, co Národní kulturní komise neoznačila za státní majetek kulturní.

Vyvrácení zámku v Mladé Vožici jest zajisté skutek politování hodný, ale vinu nelze svalovati jen na přespolní instituce. Místní rada osvětová by měla kajícně přezkoumati, není-li spíše místní radou průmyslovou, a mohla by nám snad pří1ežitostně prozraditi, co se stalo se zámeckou kaplí, která pokud vím, je kaplí veřejnou. Ještě, smím-li se ptáti, jak naložila s majitelem empirových vrat, který je dal před nedávnem přeříznouti právě uprostřed krásně řezaných náplní k větší ozdobě kulturní Vožice. Nevymlouvejte se, že to je maličkost. Z takových maličkostí je zbudována naše kultura.

Myslím, že by August Sedláček měl z pozdvižení v Mladé Vožici pramalou radost.