Tomáš Zahradníček: Památková revoluce ministra Jehličky

[MF Dnes, 11.6.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Ve stínu radaru, nemocnic a fotbalu probíhá revoluce v památkové péči. Postupuje rychle: na konci února předložila vláda Poslanecké sněmovně novelu památkového zákona. V březnu prošla prvním čtením, minulý čtvrtek druhým.

Za lhostejného nezájmu trvala celá procedura pár minut. Kromě současného a minulého ministra kultury a předsedy příslušného sněmovního výboru vystoupil s hodnocením předlohy jediný poslanec: Miroslav Grebeníček.

Novela předává pravomoci při ochraně památek krajům a podstatně rozšiřuje možnosti stavebníků v památkových rezervacích a památkových zónách. Uvnitř chráněných celků dnes musí každá stavba získat souhlas památkářů. Po novele už jen chráněné objekty. Ostatním stačí splnit kritéria stanovovaná jednotlivými kraji v rámci desetiletých plánů ochrany. Určí se v nich – tedy pokud to budou krajské úřady pokládat za podstatné – přípustné výšky budov, tvary střech, materiál a barvy pohledových prvků, zakážou se plastová okna a pár dalších očividných znaků barbarizace historické zástavby. Zbytek zůstane na vůli stavitelů. Památkáři jim mohou leda posílat nezávazné komentáře k projektům.

Změna se děje ve jménu omezení nadbytečné úřední procedury. Ministr Václav Jehlička vysvětloval reformu na příkladu majitele bytu v nevzhledné bytovce v chráněné zóně, který dnes při rekonstrukci koupelny potřebuje souhlas památkářů. Není však znám žádný případ, že by ho odpírali vydat. O koupelně v bytovce zkrátka nebylo a není sporu.

Ten nastává v případě jiných stavebních úprav zasahujících do vzhledu historických center měst. Národní památkový ústav bude napříště vyloučen také z rozhodování, jak má vypadat celková rekonstrukce ministrovy bytovky, i kdyby stála v památkové rezervaci na náměstí.

Odnětí pravomocí odborným pracovištím památkářů a jejich předání krajům a obcím, vlastníkům a investorům je hlavním rysem také nového památkového zákona, který v rekordním čase vznikl na ministerstvu kultury. Stávající Národní památkový úřad, odborné pracoviště s pražským ústředím a krajskými pobočkami, bude perspektivně na zrušení, poněvadž nový systém s ním fakticky nepočítá. O památkách mají napříště rozhodovat úředníci samospráv, krajských úřadů a obcí s rozšířenou působností, kteří jsou v závislém postavení vůči místním politicko-podnikatelským bratrstvům. Návrh tak směřuje k podřízení památkové péče místním politikům. Ministerstvo kultury tomu říká „liberalizace“ památkové péče, ale spíš se to podobá její likvidaci. Ochrana kulturního dědictví je v dnešní praktické době zřejmě těžko vysvětlitelný pojem. Jak mi právě sdělil jeden z kritiků ochranářství: odpovědná samospráva se má starat o lidi, ne o ruiny.

Stávající systém funguje špatně a je ho třeba změnit. Ochrana památek je věc volby: můžeme se dohodnout, že jich máme moc a že je kromě několika nejznámějších symbolů české kulturnosti přísně chránit nepotřebujeme. Zvětšení role samospráv se nelze vyhnout, ale měla by ho doprovázet uvážená reforma Národního památkového ústavu, nejlépe posílením jeho pozice ze závislé organizace ministerstva kultury ve veřejnoprávní instituci vybavenou penězi, pravomocemi a odpovědností.

Dát všechnu moc krajům a vyřadit ústřední odborné pracoviště ze hry může mít jediný důsledek: rychlý zánik památek, které se nehodí pro rychlé komerční využití a překážejí investorům.

V této věci panuje v české politice dojemná shoda: pokud vláda padne dřív, než návrh dorazí do parlamentu, doručí ho tam vláda nová. Známý přítel památek, bývalý, stínový a nejspíš i budoucí ministr kultury Vítězslav Jandák by to nenapsal líp.