Tomáš Zahradníček: Reforma čili zánik památkové péče

[MF Dnes, 18.6.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Když člověk řekne, že je potřeba zastat se památkářů, ťukají si lidé na hlavu. Každý už ho viděl, nepraktického podivína, brzdu pokroku nutící stavebníky, aby utráceli za nákladné nesmysly.

I já jsem ho viděl. Ale přiblížila se doba, kdy na něj budeme s láskou vzpomínat. Státní památkové péče ve své dosavadní podobě končí. Zmizí podivínští památkáři, zmizí památkové rezervace a památkové zóny. Zreformují se tak důkladně, že fakticky zaniknou. Národní památkový ústav přijde o posledních pár pravomocí a bude při té příležitosti přejmenován na Planetární ředitelství památek.

Politici na všech úrovních jsou pro: vláda i opozice, kraje i města. O památky se budou napříště starat sami, spolehnou se na vlastní rozum a budou se při tom i sami kontrolovat. Podivínské památkáře vytvořil zákon z roku 1987, rozdělující úkoly při ochraně památek takto: veškeré rozhodovací pravomoci dal ministerstvu kultury, krajským úřadům a obcím s rozšířenou působností.

K tomu stvořil služebnou organizaci ministerstva kultury, která se dnes jmenuje Národní památkový ústav. Jeho pracovníci o ničem nerozhodují, vydávají jen odborná stanoviska a doporučení.

Úřady rozhodující o památkách, tedy ministerstvo kultury, krajské úřady a obce s rozšířenou působností, na jejich názor obyčejně dají.

Tedy pokud se případ netýká ministrova nápadu, investice stranického sponzora nebo bývalého souseda primátorovy tchyně z prvního manželství. Ministr kultury osobně udělující svým známým svolení k výměně oken v památkové rezervaci, právě takové výměně, jaké se normálním lidem zakazují – tak vypadala realita památkové péče posledních let.

S Národním památkovým ústavem se zacházelo jako s hadrem a on se jím postupně stal.

Na začátku devadesátých let se mu nepodařilo vymanit se z podřízeného postavení vůči ministerstvu a získat statut veřejnoprávní instituce nebo alespoň vládní agentury.

Následky se dostavovaly postupně. Podivínský památkář, jak ho známe dnes, se zrodil v popřevratových bojích o dodržování památkového zákona, což pokládal za svůj úkol, ačkoli pro něj neměl žádné prostředky. Vydával expertní stanoviska o tom, co se v chráněných územích nesmí, ale státní správa víc věřila podkladům od investorů a stavební zásahy schvalovala památkářům navzdory. Nebo přehlédla, že investor v historickém centru Prahy postavil jinou budovu, než na jakou získal povolení.

Když se památkář vzbouřil a začal o nějakém zvlášť skandálním případu nahlas mluvit, dosáhl na něj investor přes ministerstvo kultury.

Do postupující degenerace vnesl kvas až ministr kultury Vítězslav Jandák hloubkovou personální čistkou z let 2005/2006. Jejím výsledkem byl naprostý a v mnoha ohledech trvalý rozvrat úřadu, neschopného letos už ani přiměřeně protestovat proti vlastní popravě. Nevýbojný ředitel Pavel Jerie k návrhu nového zákona jen namítl, že se na něm dostatečně nepodíleli praktici a odborníci. Načež mu mluvčí z ministerstva opáčil, že ho přece připravoval sám jako „externí člen“ ministrovy komise. Hehe.

Úkolem památkářů je trpně čekat, až je ministr kultury zbaví posledních pravomocí i toho práva vydávat odborná stanoviska a pošle je domů. Když to ředitel Jerie nepochopí, nahradí ho ve funkci praktičtějším stvořením.

Ministr Václav Jehlička se do celé akce pustil s rychlostí, která bere dech: s psaním zákona začali jeho lidé na podzim a za chvíli bude po všem. Zřejmě se ve vládě soutěží o titul nejrychlejšího hrobaříka.