Tomáš Zahradníček: Bagrujte rychle, než přijde archeolog

[MF Dnes, 25.6.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Rychle to probourejte, než někdo zavolá archeology, řekl nakonec starosta.

Spolu s bagristou a brigádníky obcházeli výkop a obhlíželi masivní kamennou zeď, na niž bagr v zemi narazil. Nikdo neřekl nahlas, co se jim honilo hlavou: někde tady musel stát hrad, o němž píšou staré listiny. Dávno zanikl bez viditelných stop.

Od devatenáctého století po něm pátrali místní vlastivědci. Nejdřív farář, po něm notář a nakonec řada učitelů. Všichni soudili, že musel stát poblíž kostela, v jehož stínu odpočívá bagr.

Archeologové tu ještě nikdy nebyli. Historických lokalit, které na první výzkum čekají, jsou po celé zemi tisíce. A tady si ještě počkají. Napjatý obecní rozpočet letos počítal s kouskem kanalizace a ne s tím, že se bude platit záchranný archeologický výzkum, který se potáhne bůhví jak dlouho a přijde obec na nepředvídatelné peníze.

Musíme to znovu zabetonovat, pravil ekonom a ředitel souhlasně kýval hlavou. Do sklepa je přivolali dělníci, kteří právě rozbourali základ pod starým kotlem. Z udusané hlíny vystupoval široký kruh z opracovaných kamenů. Dělníci ho začali opatrně odhalovat a dohadovat se, jak taková studna může být asi stará a jak bude hluboká.

Snadno se shodli, že malostranský dům z počátku 20. století stojí na místě staré zástavby. Ale zavolat si v září do kotelny archeology může jenom cvok a ne člověk odpovědný za provoz státního úřadu. Vyfotili se u studny na památku, zavázali se strašným slibem mlčenlivosti a zalili podlahu betonem.

Obě momentky ze života naznačují, že něco není v pořádku. Lidé žijící v blízkosti bagrů a krumpáčů mohou podobně vyprávět celé hodiny.

Podle památkového zákona, stávajícího i navrhovaného, měl v obou případech stavebník přerušit práce, oznámit archeologický nález, vyčkat na jeho posouzení - a případně zastavit stavbu a zaplatit archeologický výzkum. Veřejné rozpočty ho hradí jen v případě rodinných domů.

Archeologický nález je proto noční můrou, a kdo může, ten ho ve vlastním zájmu zatají.

Kulturní člověk ho zlikviduje šetrně. Studnu zabetonuje tak, aby se při příštím stavebním zásahu nemusela rovnou zničit. Kamennou zeď v podzemí nezbourá, ale pracně v ní vyláme otvor pro potrubí. Je to jistě nesprávné a protizákonné, ale děje se to dnes a denně. Zákonná ochrana v současné podobě dalekosáhle nefunguje.

Veřejný zájem na archeologických nálezech by potřeboval promazat. Kdyby starosta věděl, že obecnímu rozpočtu s náklady na výzkum někdo pomůže, určitě by déle váhal, zda se nemá zapsat do dějin městečka jako objevitel starého hradu. Možná by podstoupil riziko, že mu budou rok nadávat v hospodě a příště ho nezvolí.

Archeologové proti stávajícímu systému neprotestují a jsou pro jeho zachování. Dává jim jistotu, že za práci dostanou zaplaceno. Vzhledem k rozsahu stavební činnosti teď mají práce nad hlavu s nálezy, které se neutají. V jejich zprávách čteme pasáže, které se jedna druhé nápadně podobají: „Pohled na jedno z ramen příkopů raně středověkého dvora, které se zahloubilo do písčitého podloží. Před ním probíhá dno příkopu, z něhož byla většina zničena stavbou před příchodem archeologů. K průzkumu nám tak mnoho nezbylo.“ (Ladislav Varadzin, z tiskové zprávy o zahájení záchranného archeologického výzkumu na staveništi sídliště v Praze-Běchovicích, 2008).

Otázka je, co o nás a naší době budou psát archeologové za padesát let, ať už se budou specializovat na památky rozkopané nebo zabetonované.