Tomáš Zahradníček: Posezení s policejním vyšetřovatelem

[MF Dnes, 16.07.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

V jedné věci věřím Jiřímu Čunkovi beze zbytku. To když tvrdí, že setkání s policejními vyšetřovateli na něho udělalo otřesný dojem.

Vyzkoušel jsem si na vlastní kůži maličkou čunkiádu. Mohu potvrdit, že tříhodinové posezení v policejní kanceláři s pologramotným komisařem představuje podivnější zážitek než výlet na Mars.

K vyšetřovateli se dostanete snadno. Stačí se dostat do sporu s člověkem, jenž se vyzná v tlačenici. Vymyslí vám na míru trestný čin, podá oznámení a věc vhodně předjedná. Mezi obchodníky se to prý děje běžně, když je třeba vyzkoušet, jestli by partner trochu nezměkl. Já obchodník nejsem, a tak jsem na doporučený dopis od vyšetřovatele koukal jako vejr.

Člověk tuší, jak to asi bude.

Váhá, jestli hned kopat zákopy a vyhlásit pohotovost v celé záchranné sociální síti. Vím, že právě tak se odpradávna moji předkové v podobných případech chovali. Svolali válečnou radu, strýčky a tetičky, sousedy a kolegy, jejichž prostřednictvím se dostali k dvěma ministrům, generálnímu řediteli, soudcům a veliteli četnictva. A bylo po problému. Jenže to se dělávalo za prostrýčkovaného Rakouska, za zkorumpované první republiky, za války a za komunistů, řekl jsem si uvědoměle občansky. A šel za vyšetřovatelem nalehko, vyzbrojen pouze přesvědčením, že kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát.

Že mladé policejní vyšetřovatele u nás stále školí inspektor Trachta, a jsem tudíž sprostý podezřelý, mi bylo jasné hned, jen co se za mnou zavřely dveře a osaměl jsem s mladíkem ještě mladším, než jsem já. Na úvod mi předvedl, jak je chytrý. Potom dal najevo ráznost a rozhodnost. A pak se mě snažil přimět k tomu, abych vyhověl požadavkům člověka, který na mě trestní oznámení podal. Protože to tak pro mě bude nejlepší.

Řekl jsem mu, že nic nevyšetřuje, ale radí mi, jak si mám počínat. Odpověděl, že nic takového nedělá. Dál povím jenom tolik, že se choval netaktně a nevychovaně, vy si to sami vynásobte třemi a dostanete myslím věrný obrázek celého posezení. Po třech hodinách mi oznámil, že mě má dost. Přečetl a vytiskl mi záznam pohovoru. Kouknul na hodinky a předložil mi papír k podpisu. Musel jsem ocenit pozoruhodný výkon, jímž převedl moji výpověď z češtiny do policajtštiny. Žádný překlad se ale neobejde bez posunů ve významech. Váhal jsem, co mám dělat s dvěma stranami textu zaznamenaného jako moje přímá řeč, když ani jednu větu bych takto neřekl. Končil prohlášením, že obsahuje věrný záznam mých slov a že nic jiného říct nechci. Já přece chtěl, ale komisař odmítl s tím, že záznam píše on.

Četl jsem to tam a zpátky, komisařovi kručelo v břiše a koulel očima. Já taky. Marně jsem se snažil soustředit na obsah. Tolik hrubých chyb se běžně nevidí u pokročilejších školáků. Nic mu neříkala velká a malá písmena, vůbec netušil, kdy a proč se dělají čárky. Shodě podmětu s přísudkem se v celém textu virtuózně vyhnul (až na „pánové připravily“).

Nechápu to do teď. Jak může pracovat jako vyšetřovatel pologramotný člověk? Došlo k privatizaci policejních služeben a jejich osazenstva?

Nečtu noviny každý den, možná mi něco uteklo. Každopádně se knížeti nedivím. Kdybych potřeboval něco důležitého spolehlivě vyšetřit, do tohoto podniku taky nepůjdu.

Strýčky a tetičky jsem obvolal až po návratu domů. Řekli, že se mi nic výjimečného nestalo. Taková je doba. Ať to pustím z hlavy. Jenže si připadám jako v tom starém vtipu: pocit bezpečí vystřídal pocit bezpečnosti.