Tomáš Zahradníček: Malebné obrázky z policejního života

[MF Dnes, 23.7.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Vylíčil jsem v novinách zážitek ze setkání s policistou a přivodil tím řetězovou reakci. Mám dojem, že celý národ překypuje zážitky s policisty, zkazkami s poučením i bez něho a chtěl by se o ně podělit. Otevírám tedy letní policejní listárnu. Paní A. K. z Přerova by ráda věděla, jestli jsem blbej, nebo navedenej. Sabotuji prý vyhnání estébáků z vnitra: „Stížnosti na chování policie se v novinách objevují vždycky, když konečně dochází k očistě. Určitě se vám a všem komunistům bude stýskat po zkušených profesionálech.“ Milá paní, navedenej nejsem, to druhé nedokážu nestranně posoudit. Nestěžuji si. Jako novinář jsem využil příležitosti, o niž jsem nestál, k sepsání fejetonu o návštěvě u policejního vyšetřovatele.

Předpokládám totiž, že tam většina lidí nechodí každý den. Nevyvozuji z jedné příhody přehnané závěry.

Dovedu si představit, že ve vedlejší kanceláři seděl komisař zcela gramotný, příčetný, kompetentní a nepředpojatý. Znám takové. S estébáky na vnitru žádnou souvislost nevidím. Ani s olympiádou v Číně.

Když už je řeč o estébácích: nevěřím, že všechno zlo má jeden původ a že se jmenuje StB. Nejhorší zkušenosti jsem v posledních letech osobně udělal s policisty mladými, syčáky zcela nového, popřevratového typu.

Pan J. L. z Hradce Králové mi poslal svou soukromou statistiku. Od roku 1990 se dostal do kontaktu se státní policií třiadvacetkrát: dvanáctkrát při dopravní kontrole, pětkrát jako svědek, ohlašoval mimo jiné nehodu, ukradené auto a vyloupený dům sousedů. Šest setkání hodnotí pro policii kladně, jedenáct neutrálně a šest pokládá za hrůzostrašné zážitky. Za nejhorší považuje událost z března 2001, kdy ho v Praze stopla dvojice opilých policistů a prohlížela škodovku s hradeckou registrací tak dlouho, až našla závadu a mohla si říct o úplatek.

Pan J. L. zdůrazňuje, že není přítel starých pořádků, přesto si v jeho osobní bilanci stojí o něco lépe policie předlistopadová. Přiložil i záznamy z let 1970–1989.

Přiznávám, že tenhle druh umanutosti, skálopevná důvěra ve vlastní oči, se mi líbí. Doluji z paměti vlastní zážitky. Před rokem 1989 nemohu sloužit, polistopadová éra mi vychází podobně. Dojmy velmi dobré, neutrální i hrozné, celkem asi půl na půl. Nabídku „levnějšího řešení bez papíru“, tedy bezostyšné navržení úplatku, jsem jako řidič dostal celkem čtyřikrát. Naposledy v Praze, kde si moje omlácené auto s prošlou technickou vyhlídli na parkovišti před obchodem.

Pan Z. P. z Miličína přispěl historkou: „Jedu v Praze nejvyšší povolenou rychlostí, zezadu do mě najíždí civilní vůz a divoce bliká. Když jsem mu udělal místo, donutil mě zastavit u krajnice. Vyběhla z něj gorila, mávala policejním průkazem a řvala na mě slovy nepublikovatelnými, že jsem ji zdržel a co by mi všechno nejradši udělala. Po chvíli jí docvaklo, že se už zdržuje sama, naskočila do auta a odřítila se pryč.“ Malebný výjev ze života rád předávám dál, i když netuším, jestli tolik spěchala do práce nebo z práce. V tom bych přece jen viděl rozdíl.

Pan P. P. z Jindřichova Hradce: „Bez právníka na policii nelez! A že stojí právník peníze? Každá sranda něco stojí!“ Prakticky vzato – souhlasím. Neprakticky jsem proti. Představuji si policii, kam se může člověk, který nemá nic na svědomí, vypravit jen tak, s klidem a bez právníka.

Otázka však je, jestli bychom takového člověka vůbec našli. Jak mi napsal pan J. K. z Prahy: „Nejsou lidé nevinní. Jenom jsou někteří nedostatečně vyšetření.“

Myslel to jako fór, i když je od policie.