Tomáš Zahradníček: Pražák na hnoji čili střet kultur na vsi

[MF Dnes, 30.7.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

V Noskově na Táborsku se vypráví tento příběh z devadesátých let minulého století. Patří do cyklu pověstí o chrabrých činech sedláka Heroda.

Žena jednoho Pražáka si v neděli před polednem vzpomněla, že bude vařit, a poslala muže pro litr mléka. V obchodě měli zavřeno. Pražákovi někdo poradil, ať zajede za Herodem do Noskova, že má krávu. Pražák dojel do Noskova, vešel na dvůr a říká, že by potřeboval mlíko. Herodes na to, že mu nic nechat nemůže, protože kráva má tele. Pražák se bál vrátit k ženě bez mlíka a nabídl za litr třicet korun. Potom padesát. Herodes se mu vysmál. Když má kráva tele, nedá mlíko ani za nic. Pražák se začal rozčilovat, že venkovští furt naříkaj na bídu, ale když jim chce člověk dát vydělat... Na tohle si vybral špatnýho. Herodes po něm sáhnul, vynesl ho ze dvora a hodil na hnůj. No je tohle vůbec možný? kroutí hlavou vypravěč a pokukuje po mně, co na to řeknu.

Řeknu, že kdo chce zkoumat střet kultur, nemusí se trmácet do Afriky. Letní soužití městských lidí s venkovskými na české vsi skýtá nepřeberně materiálu. Obě populace vyznávají odlišné hodnoty, dělí je jiné pojetí času, způsob práce, životní styl, společenské zvyklosti, zkušenosti i perspektivy. Dost rozdílů na to, aby plodily jedno nedorozumění za druhým. Přestože se v létě setkávají na malém prostoru, míjejí se a ostražitě se měří. Nedokážou se dohodnout ani na věcech, které by byly v zájmu obou.

Příkladem bijícím mě do očí je neschopnost zadávat a přijímat práci. Snad každý chalupář si stěžuje, že nemůže sehnat řemeslníky. Vykládá si to tím, že žádní nejsou.

Nebo že jsou líní. Český venkov žije v komunismu, říkají, když celý den marně čekají na zedníka, který slíbil, že přijde, a oni mu vztekle volají, kdy že se hodlá ukázat. Tedy volali by, kdyby bral telefon.

Omyl, žádný komunismus. Český venkov žije ve středověku a kapitalistický pojem „služby zákazníkům“ sem proniká s obtížemi. Řemeslník není služebník a nechce jím být. Má svou hlavu, své poslání a důstojnost cechovního hodnostáře. Věci si v čase řadí podle důležitosti, kterou jim sám přikládá. Měšťáci, kteří mluví jen o termínech a penězích a chtějí od řemeslníka hlouposti, třeba opravit nové dveře, které si špatně koupili, nebo vyměnit kachlíky v koupelně, protože se jim staré znelíbily, mohou klidně i týden počkat, objeví-li se naléhavější úkoly, jako je pomoc sousedovi s rozbitým traktorem nebo návštěva přespolní tety.

„Když jsem viděl, že to nestihnu, už jsem nevolal,“ pravil růžolící strejka s úsměvem, v němž nebylo nic omluvného. Domluvili jsme se na sedmou, dorazil ve tři odpoledne o dva dny později. Ani jsem se neptal, co mu změnilo plány, ale nepochybuji o tom, že je změnit musel.

Dalšího takového, vyhlášeného tesaře, jsem neviděl od chvíle, kdy si obhlédl, co od něj chci, a zamručel, že se staví po neděli. Vrtalo mi to hlavou a hledal jsem, kde došlo ke zkratu. Po čase mi šetrně vysvětlili, že jsem po tesařovi žádal nesmysl.

Co mi měl vykládat? Vzal nohy na ramena a šel tam, kde to mají v hlavě lépe srovnané. Poněvadž nesmysly vám skutečný fachman dělat nebude, ani vysvětlovat vám abecedu. Čím víc přitom budete mluvit o penězích, tím rychleji bude pryč.

Pokud polezete na dvůr a nepoznáte v dědkovi v zapatlaných montérkách největšího sedláka ve vsi, který od nezvané návštěvy očekává zdvořilost, můžete skončit také na hnoji.

Alespoň v hrdinských bájích českého venkova o tom, jak jednat s pražskými otrapy, ubohými posly tržního myšlení.