Tomáš Zahradníček: Paroubkův sen o týdeníku

[MF Dnes, 13.8.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Když politik sní o týdeníku, je to sen trochu staromódní a veskrze počestný. Z Lidového domu unikla zpráva, že takový sen má Jiří Paroubek. Přeji si upřímně, aby se mu vyplnil a pěkný sociálnědemokratický týdeník začal brzy vycházet. Internetoví glosátoři doprovodili tuto zprávu uveřejněnou na serveru Hospodářských novin sprškou jedovatých poznámek, často zábavných.

Mezi debatéry proběhl nevyžádaný konkurz na příhodný název, při němž padaly návrhy jako RAJ na zemi, Hlas předsedy, Prázdná sláma a Jiříkovo vidění. Uvědomělý občan vystupující pod přezdívkou Důchodce napsal: „Mělo by se to prodávat zabalené v krvavě rudém neprůhledném igelitu a podobně jako pornografie, protože lze důvodně předpokládat, že to svým způsobem politická pornografie bude.“ Cemmes navrhl, aby časopis vycházel na toaletním papíru a stal se díky tomu nepostradatelným průvodcem života většiny občanů.

Samo jméno Jiřího Paroubka způsobuje u části veřejnosti zatmění mysli a nedůvěřivou, ne-li alergickou reakci, ať už se objeví v souvislosti s čímkoli.

U mě většinou také, takže nemohu dělat udiveného. Ale mám jistou slabost pro Jiřího Paroubka jako čtenáře, vydavatele a psavce. Co on stihne všechno přečíst a napsat, to bere dech!

Od poloviny devadesátých let jsem byl vděčným odběratelem sociálnědemokratického měsíčníku Trend, na jehož vydávání se Jiří Paroubek podstatně podílel. Byl to zčásti trucpodnik pražské stranické opozice vůči Miloši Zemanovi, zčásti ambiciózní pokus o názorový časopis, přinášející rozsáhlejší statě o politice a společnosti, historii a kultuře. Časopis výrazně menšinový, sloužící k tříbení názorů a rozšiřování informací mezi poměrně úzkou vrstvou sociálnědemokratické inteligence a sympatizujícími novináři, experty a vědci.

Přinášel dlouhatánské statě, jaké se do žádných novin nevejdou. Kdo chtěl něco vědět o úrovni intelektuálního zázemí ČSSD, mohl v něm nalézt mnoho poučného, prozkoumat jeho výšiny i rozlehlé nížiny. Úroveň příspěvků bývala značně kolísavá a přiznávám, že jsem Trend málokdy opravdu přelouskal. Ale vždycky jsem nové vydání prolistoval, abych viděl, jak se mají a co dělají.

Víc než jednotlivá čísla se mi líbila sama myšlenka - že si strana vybuduje intelektuální zázemí a bude svádět voliče touto silou, tedy aspoň ty, kteří umějí číst. Utrhnout si od pusy sto předvolebních plakátů s usměvavými ksichtíky a pádným tříslovným sloganem a dát peníze na časopis, to pokládám za sympatické podivínství, ať už se ho dopouští kdokoli.

I ten Paroubkův týdeník bych rád sledoval. Na papíře ať vychází slušném a prodává se jen tak, aspoň v nepočetných trafikách, kde se uvolí vzít jeden výtisk na zkoušku s nadějí, že půjdu okolo. Nemusí být člověk velký věštec, aby dopředu odhadl, že se z nákladu časopisu nakonec neprodá skoro nic, způsobí vír ve stranické pokladně, redakce se brzy pohádá s partajním vedením a celý projekt zanikne nejpozději při první nutnosti ušetřit. Taková jsou pravidla donkichotiády, jíž vydávání neobrázkového časopisu nepochybně je. Jenže radost z voňavého čísla, které právě přivezli z tiskárny bez hrubé chyby na titulní stránce, patří k těm nejlepším, jaké se na tomhle světě dají zažít. Aspoň pro nás, kteří trpíme staromódní psavecko-vydavatelskou úchylkou. A jako čtenáři s oblibou vyhledáváme tiskoviny, v nichž se píšou věci, s nimiž se musíme hádat, v duchu nebo nahlas, podle nátury. Vynadat Jiřímu Paroubkovi bych uměl skoro za všecko, ale za sen o týdeníku ne.