Tomáš Zahradníček: Proč tahat Ukrajinu na Západ

[MF Dnes, 20.8.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Pár dní po gruzínské válce roste nervozita na Ukrajině. Jestli byla Gruzie předkrmem, tak hlavním chodem bude právě ona.

Množí se panické zprávy. O tom, že Rusové rozdávají pasy obyvatelům Krymu, aby si posílili menšinu, jež by se mohla hodit k osvobozování. Pracovník prezidentské kanceláře veřejně obvinil premiérku Julii Tymošenkovou, že se tajně spolčila s Moskvou a hájí její zájmy, poněvadž slabě reagovala na gruzínskou válku.

Kampaň před prezidentskými volbami, v níž se utká dosavadní prezident Viktor Juščenko právě s premiérkou Tymošenkovou, zrovna začíná, a tak ukrajinská média přijala závažné obvinění s homérským klidem.

Kdo u nás dost zřetelně nepocítil, jak moc se nás týká gruzínská válka, bude mít možnost osvědčovat svou slepotu v ukrajinské krizi, která od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 vlastně nikdy neskončila a jejíž nové, pogruzínské kolo právě začíná. Mechanismus je známý a osvědčený. Dostat bývalou kolonii pod stálý tlak, plodící napětí, obavy a v jejich důsledku politické chyby, s nimiž lze předem počítat a které se posléze dají chladnokrevně využívat.

K dispozici je ruská menšina na východě země a na Krymu, komunistická strana snící o zlatých sovětských časech, závislost na surovinách a vzájemném obchodě s Ruskem a také slabá, nedůvěryhodná a rozhádaná politická elita. Zkrátka slabě hájený prostor, na němž se zkušený hračička může vyskotačit po libosti.

A velký bratr je očividně při chuti. Oprášit ruštinu a podívat se na internetové strany ruských médií a diskuse o mezinárodní situaci, to je jedinečný zážitek, který každému vřele doporučuji.

Ukrajina je po čertech blízko, ale možností účinné pomoci mnoho není. To hlavní, zdravý rozum, pevné nervy a jasné cíle, si musí v Kyjevě obstarat sami.

Radit v českých novinách Juščenkovi a Tymošenkové, jak se navzdory prezidentským volbám mají chovat, by bylo stejně směšné jako neúčinné. Obávám se, že prezidenti, premiéři a ministři zahraničí zemí Západu na tom ve vztahu k nim nejsou o mnoho lépe.

Má tedy vůbec cenu tahat tohle bezhlavé a nevypočitatelné zvíře za ocas na Západ, jak se o to pokoušejí Američané a Poláci? Z českého hlediska by o odpovědi tuším nemělo být sporu: nesporně ano. Důvodů pro takový postoj lze snést řadu.

Hlavní je tento: lépe se s Rusy přetahovat o Ukrajinu než o Slovensko, když už jsou takoví, že si pořád musí hrát na přetahovanou.

A potom, provázanost českých zemí s ukrajinským osudem dosáhla značných rozměrů po přistěhovalecké vlně z devadesátých let. Na politicky nižší, ale velmi podstatné lidské, kolegiální a sousedské úrovni - podle neoficiálních odhadů jich u nás žije na dvě stě tisíc. Všichni ti Bogdanové a Oksany, s nimiž dneska naše děti chodí do školy, představují ohromný kapitál pro vzájemné obchodní a kulturní vztahy, které se budou moci naplno rozvinout až po vstupu Ukrajiny do EU.

Vynechám zájmy další a vyšší, tyto hmatatelné bezpečnostní a ekonomické důvody úplně stačí k tomu, abychom právě teď pro Ukrajinu dělali všechno, co je v silách českého státu, ať si nad takovým postojem pan prezident hlavu třeba ukroutí.

Dvě dobré příležitosti máme na dohled. Předsednictví Evropské unii, kde po Francii zdědíme ambiciózní a nejspíš málo naplněný plán na strategické partnerství EU - Ukrajina.

A nové jednání v rámci NATO o přizvání Ukrajiny, které vyvrcholí na konci letošního roku. Do té doby se mají Ukrajinci od velkého bratra nač těšit - a my s nimi.